Kousek cesty s Miloslavem Vlkem

Praha je obklíčena velkými sídlišti – satelitními městy, která vznikala ve 2. polovině minulého století. Tato novodobá kolonizace Prahy měla za cíl rychlé ubytování obyvatel, přicházejících do Prahy, a tak  se stavěly - jak se tehdy říkalo – „krabice živých“. Sídliště neměla mnohdy potřebné „občanské vybavení“.

Komunistická doba pochopitelně vtiskovala sídlištím svůj ráz: nezdůrazňovaly se centrální body, náměstí a jiné momenty sloužící k setkávání, soustřeďování, spojování lidí. To si režim příliš nepřál. Naopak. Bylo také pochopitelné, zvláště  z ideologických důvodů, že se vůbec nepočítalo s tím, že by takovým centralizujícím bodem mohl být chrám jako dávný tradiční ústřední bod každé vesnice i města. To byl výraz jiné vize života, která se snažila vytvářet pro  lidi žijící pohromadě společenství.

Proto jsme po pádu komunismu začali přemýšlet, jak překonat toto rozptýlení, tento duchovní stav  a kde na sídlišti vytvořit takový „střed čtvrti“. Dělali jsme plány, uvažovali a podle finančních možností  začali i s realizací. Při našich úvahách nám bylo stále jasnější, že nemůže jít o „holý“ kostel a faru jako byt pro faráře, ale že to musí být – jak jsme začali říkat – „komunitní centrum“ – dům  pro farnost – a vlastně více: dům s otevřenými dveřmi pro sídliště, určitý prostor pro setkávání lidí nejen věřících. První zkušenost jsme udělali s budováním komunitního centra  sv. Prokopa v Nových Butovicích. Při jeho stavbě jsme spolupracovali i s tamní městskou čtvrtí.

Už tehdy jsme zvažovali nový plán – vybudovat trochu větší komunitní centrum na Jižním Městě. Když jsme spolu s farností našli velmi vhodné místo pro stavbu výhodně  položené i co se týče dopravy, chápali jsem to jako znamení prozřetelnosti. Spolu s chodovskou farností sv. Františka jsme vybrali  i jméno: komunitní centrum  Matky Terezy z Kalkuty, abychom naznačili jeho budoucí sociální zaměření.

Centra buduje příslušná  farnost. Diecéze však nemůže nechat tak veliký úkol jen na bedrech farnosti, ale pomáhá organizačně, svými odbornými silami i při zajišťování finančních zdrojů.

Celkově shrnuto: základní koncepce středisek, která vznikají i v oblastech mimopražských, je  být vedle kostela, který je především místem modlitby, liturgie a svátostí,   centrem pro farnost, kde se konají katecheze pro děti i pro dospělé, setkání mládeže, kde je prostor pro všechny jejich aktivity, prostor pro rodiny, pro matky s dětmi, pro seniory, pro vzdělávací aktivity farnosti. V centru budou prostory i pro sociální aktivity farnosti ve prospěch městské čtvrti. Shromažďovací prostory  jsou otevřeny i pro aktivity čtvrti, pokud kapacita bude stačit.               

Tato centra jsou tedy výrazem nové orientace církve po druhém vatikánském koncilu – otevřenosti vůči společnosti, vůči světu a znamením ochoty ke spolupráci.

Pro časopis Naše rodina 34-12, 4.8.2005