Přesun na obsah

Rozhovory s kardinálem Miloslavem Vlkem

26. 4. 2007

(Elektronická podoba knihy se souhlasem autora - na pokračování)

Ediční poznámka místo úvodu

Říká se, že se předmluvou snaží autor na poslední chvíli vyjádřit to, co se mu nepodařilo napsat ve vlastním textu. Proto se také předmluvy nejdříve přeskakují, aby si je potom, pokud knížka za to stála, někdo přečetl. Z toho důvodu žádnou předmluvu psát nebudu. V knize rozhovorů, kterou máte v ruce, je z mého hlediska toho řečeno dost. Pouze připojím dvě poznámky - jednu spíše edičního charakteru, druhou osobní.

Text je redigovaným přepisem magnetofonového záznamu osobních rozhovorů, které jsme spolu vedli na přelomu roku 1996 a 1997. Snažil jsem se maximálně zachovat typický styl řeči Miloslava kardinála Vlka, protože podstatným způsobem dotváří celkový dojem z jeho sdělení i jeho osobnosti. Bohužel tento záměr nevyšel v celém rozsahu, protože "kardinálova ochranka" - nikoli sám kardinál - považovala takovou formu zpracování za málo profesionální. Tak kupříkladu sympatické a typické kardinálovo "když jsem přišel ze školy, tak jsem někde prásknul taškou a běžel jsem na pole" vystřídalo učesanější " .... , hodil jsem tašku do kouta, ... ". Přesto doufám, že i výsledný kompromis nedokázal zastřít, že tu s námi nehovoří "církevní kníže" nebo "církevní úředník", ani katedrový teolog, ale muž, který má bohaté a citlivé srdce a kterému má i dnes - a právě dnes - smysl pozorně naslouchat. A když to nejde na lavičce na návsi při západu slunce, tak alespoň v této knize.

Spojení "Vlk a Zajíc" navozuje - zejména u nás, kteří jsme vyrůstali v epoše Koťonočkinových seriálů - mnoho různých, většinou humorných asociací. Musím tedy dosvědčit, že jsem od svého bývalého spolupracovníka a dnes primase českého Miloslava kardinála Vlka nikdy neslyšel pověstné "Jen počkej, Zajíci!". Za to bych mu chtěl poděkovat i touto knihou.

Praha 11. dubna 1997 Jiří Zajíc

 

Blahoslavení chudí v duchu,

neboť jejich je nebeské království.

Mít, či nemít?

Kdybyste se, otče kardinále, pokusil vrátit do svého dětství a potom do svého dospívání, byl byste schopen si ještě vzpomenout, jak na vás působila slova bohatý a chudý, bohatství a chudoba? Co jste si vlastně pod nimi představoval?

Já jsem chlapec z vesnice, a to z malé vesnice. Tam byly tři vrstvy lidí. Jedni byli ti - mohlo by se říci - bohatí. To byli sedláci, kteří měli zhruba patnáct hektarů polí, případně i více. Měli i koně. Pak byla střední vrstva zemědělců s pěti až osmi hektary. Ti mívali jen voly. A potom byla vrstva ostatních malých zemědělců, hospodářů, jak se říkalo - a ti měli obyčejně jen krávy. Krávy byly zároveň i zdrojem obživy, protože dávaly mléko a jednou za rok tele, které vyrostlo a pak se prodalo. My jsme patřili do té poslední skupiny. Měli jsme tedy jen krávy, malé hospodářství něco přes tři hektary a všichni jsme byli zapojeni do hospodaření. Když jsem přišel ze školy, hodil jsem tašku do kouta a běžel na pole. Většinou jsem měl na stole nějakou cedulku: "Oběd máš v troubě. Přijď za námi pod Sosnovce." Byl to jasný příkaz. Šel jsem tedy na pole pod Sosnovce. V létě tatínek kosil, maminka "sbírala" a já jsem dělal povřísla. Kolem šesté hodiny jsem běžel pást krávy. Většinou jsme měli dvě krávy, někdy spolu s telaty tři až čtyři kusy dobytka. Hnal jsem tedy na pastvu. Kolem deváté hodiny jsem se vracel.. Tak vypadal náš život obyčejných, chudých lidí. Maminka mi často říkávala: "To víš, my na to nemáme." Tatínek se k ní vždycky přidával. Na co například? Děti bohatších sedláků někdy měly koupené sáňky, rohačky. A já jako kluk jsem po takových krásných saních pošilhával. U nás na vsi totiž byl vršek a tam se v zimě, když napadl sníh, sáňkovalo. Tehdy mi naši říkali: jsme chudí, my si to nemůžeme dovolit, na to nemáme. Potom mi tatínek udělal saně sám. Byl totiž velmi zručný. Výsledkem byly sice těžké, trochu neforemné sáňky, ale jezdily, a to bylo hlavní. Stejně tak to bylo s lyžemi. Vzpomínám si, že moje lyže byly tvrdé, jasanové, jak je tatínek sám udělal; silné, aby se mi rychle nezlámaly. Valné to sice nebylo, ale jak se u nás říkalo: "na to my nemáme". A stejně tak do školy: bohatší chodili v botách a my chudí jsme na ně neměli. Tak jsem chodil často také v "poddělávkách". Tak se říkalo pantoflím s koženým nártem a dřevěnou podrážkou. V tom jsme chodívali. Nebo v zimě: tatínek nějaké staré boty vzal a udělal jim dřevěnou podrážku, dřevěný spodek - no a abych jej příliš rychle neuklouzal a neubrousil, poněvadž to perfektně jezdilo, tak tam ještě nabil napříč nasekané kousky plechu nebo železa. Prostě byli jsme chudí.

A totéž bylo třeba se stravou. Moje mládí se odvíjelo z velké části za druhé světové války. Tehdy nebyly žádné sladkosti, žádná čokoláda, nic takového. A vzpomínám si, že doma základní potravina byla mléko, vejce, chleba. Ten maminka sama doma pekla. Když jsme sklidili, tak jsme doma také vymlátili. Vše se dělalo ručně. Měli jsme malou starou mlátičku a já jsem honil krávy v žentouru, který byl venku za stodolou. Žentour je vodorovné kolo, uvnitř ozubené, do jeho oje se zapřáhly krávy, aby chodily kolem dokola a otáčely jím. Tento pohyb se přes různé převody přenášel až k mlátičce. Ta tehdy ještě neměla žádná síta, takže se obilí muselo prosívat. V zimě jsme s tatínkem hodili pytle na vůz, zapřáli krávy a jeli do mlýna. Nedaleko, asi dva kilometry, byl osamocený mlýn, kde se obilí umlelo. Šrotem nebo otrubami jsme potom krmili prasata. Nu a jednou za rok, v zimě, se zabíjelo. To byly hody! A na celý rok, či aspoň na půl roku, bylo maso, které se vyudilo a uložilo. Maso se nekupovalo tak běžně jako dnes, poněvadž "jsme chudí", jak říkala maminka. Také jsme chovali králíky. Ty jsme mívali velmi často: ve všední den ne, ale v neděli. Maminka dělávala perfektní králíky na smetaně. Na to nikdy nezapomenu - to bylo velké slavnostní jídlo.

A tak tomu bylo i s jinými věcmi. Tašku nebo ostatní pomůcky, penály a podobně, měli do školy jen ti bohatší. Ale jak se ukázalo, byla to pro mě velmi cenná škola. Mimo jiné tím, že jsem byl v rodině zapojen do "pracovního procesu": měl jsem na starosti králíky, nanosit vodu do chlíva, nanosit dříví, a když jsem byl větší, tak ho také naštípat, a jak už jsem říkal, pást krávy. Učil jsem se vždycky až večer, honem honem při petrolejce, protože v mém mládí u nás doma elektřina ještě nebyla. Musel jsem pracovat a tatínek mě přitom naučil všechno možné. Třeba plést košíky nebo ošatky. Věděl, jak se co dělá. Já jsem se musel v zimě tyto práce naučit také. Takže zaprvé jsem přivykal různé práci. A zadruhé, naučil jsem se nemít všechno. Prostě ti druzí mají - a my ne. To, že jsme byli chudí, nevytvořilo ve mně nějakou hořkost, ale zvykl jsem si, že nemusím všechno mít. Myslím, že tyto dvě věci byly v mém životě obrovsky důležitou výchovnou formací. Když jsem potom měl možnost leccos mít, jednak jsem si toho vážil, jednak bylo lehčí na lepší věci si zvyknout, než naopak odvykat si. Velice rád vzpomínám na své rodiče, že mě takto formovali, a děkuji Pánu Bohu, že jsem vyrůstal v rodině, kde nebylo všechno. To mě formovalo, abych se dovedl prát se životem. Bohu díky za takovouto výchovu.

Váš vrstevník Václav Havel, který naopak vyrůstal ve velice bohaté rodině, když vzpomíná na dětství, většinou připomíná, že se cítil tak trochu vystrčený z kolektivu ostatních dětí. Činila vás vaše výchozí chudoba spíš solidárním s ostatními? A jak potom v pozdějším jinošském věku, když jste přešel na studia, spojovala vás s ostatními nebo jste si začal připadat trošku jako ten "venkovský balík"?

U nás ve vsi byla mezi dětmi veliká solidarita. Takže jsme to cítili jinak. Odcházel jsem z domova ve čtrnácti letech a do té doby jsem nikdy neměl mezi dětmi pocit nějakého rozdělení. Je pravda, že měly leckdy namazaný krajíc a já měl jen suchý, nebo měly nějaké bonbony a já třeba ne. Ale mohu říci, že jsem nikdy necítil mezi námi dětmi žádné velké rozdělení. Mezi dospělými již trošku bylo, to vím, ale mohu říci, že nás majetek nerozděloval. Ani ve škole v Chyškách jsem něco takového nezažil. Neměl jsem nikdy pocit ani vystrčenosti, ani ničeho jiného, co by nás rozdělovalo.

Možná potom v pozdějším věku, na gymnáziu se tyto pocity kompenzovaly něčím jiným. Měl jsem nadání na některé věci a tak, i když jsem neměl tolik co ostatní, měl jsem navrch jinak. Bohatí přicházeli a říkali: hele, přelož mi tohle nebo tamto. Takže jsem dělal třeba úkoly z řečtiny nebo z latiny i pro ostatní. Dostal jsem se do určité významné role ne bohatstvím, ale prostě tím, čím jsem byl, co jsem skutečně uměl. Zde jsem si uvědomoval, že bohatství je také něco jiného než jen materiální věci. A já jsem dokonce touto cestou materiální věci i získával, poněvadž jsem třeba dával kondice, doučoval. Vzpomínám si, jak v Českých Budějovicích ke mně chodily děti z takzvaných bohatých obchodnických rodin. Takže toto vše mi otevíralo určité možnosti. Zkrátka nikdy jsem neměl pocit nějaké deklasovanosti nebo podřazenosti kvůli tomu, že jsem byl z chudých poměrů. Ani pocit "venkovského balíka" jsem neměl, protože mnozí, kteří také byli z venkova a mohli mít tyto pocity, za mnou přicházeli a já jim pomáhal. A to bylo důležité.

Když jste se stal v šedesátých letech vysokoškolsky vzdělaným archivářem, jak se potom vyvíjel váš pohled na bohatství a lidskou chudobu v situaci reálného socialismu?

Tam už rozdíly byly vlastně setřené. To už jsme měli za sebou padesátá léta a tehdy bohatí byli většinou nějak pronásledováni a pokořováni. Dřívější bohatství se jim stalo, nechci říci kletbou, ale obrovskou zátěží, takovým jakoby málem Kainovým znamením. Takže jsme v těch dobách měli spíš soucit s těmi, kteří byli nějak proskribovaní, protože nemohli studovat, mnohdy o všechno přišli, zavírali je a i jinak ničili. Každopádně bylo rozhodující, že tak, jak jsem byl vychován z domova, jsem tyto rozdíly nijak silně nevnímal. Já jsem to prostě necítil.

Co bych jedině v té souvislosti snad připomenul - a to také díky zkušenosti z domova - je, že jsem vždycky silně prožíval vztah k slabšímu: nejen majetkově, ale vůbec k slabšímu nebo k trpícímu. To v nás naši rodiče vypěstovali a myslím si, že mé dětství v chudobě mě disponovalo k tomu mít soucit s těmi, kteří neměli ani tolik, co jsem měl já, nebo kteří byli nějak slabí. Jejich nouze mě zasahovala - a dodnes zasahuje, protože jsem ty věci sám prožil.

V našich poměrech je model socialismu zdiskreditován pokusem, který vycházel z ateistického marxistického přesvědčení. T. G. Masaryk se ovšem svého času vyznal Karlu Čapkovi, že zřídkakdy je pro marxismus, častokrát pro socialismus a vždycky pro lidi. Myslíte si, že skutečně idea sociálně spravedlivé nebo alespoň relativně sociálně spravedlivé společnosti, jak se o to pokoušel socialismus, je definitivně mrtvá nebo nereálná?

Sociální spravedlnost je z mého křesťanského pohledu důležitá prostě z toho důvodu, že křesťanská láska, která je hlavním principem křesťanství, nesmí být něco jen teoretického, co se vznáší nad naší každodenní realitou. Láska musí být konkrétní a vtělená. Tedy také úsilím o to, aby i ti, kteří třeba nejsou něčím obdarováni - a to i materiálně - mohli dosáhnout důstojného způsobu života. Samozřejmě, sociální spravedlnost, o kterou usilujeme, nemůže být rovnostářství, srovnání všech do jedné řady. Už proto ne, že to kazí iniciativu, která je důležitým momentem a hnacím motorem života společnosti.

Myslím také, že musíme rozlišovat. Jsou celé národy, které žijí v chudobě. V Africe, i jinde. Tady je jasné, že o sociální spravedlnost je zapotřebí usilovat. A že my, kteří patříme k bohatším národům, jsme povinni pomáhat národům chudým.

Tady u nás, i když tu nejsou takové křiklavé sociální rozdíly, se přece jen najdou lidé, kteří jsou finančně slabší. Mám na mysli například rodiny s mnoha dětmi, důchodce s nízkým důchodem nebo i jiné kategorie lidí. A tady jde o záležitost společensko-politickou, záležitost nejen politických stran, ale také církví a podobných institucí, aby tyto rozdíly pomáhaly překonávat. Dokonce nejen institucí, ale každého z nás. Pochopitelně se nedosáhne rovnosti, ale nejkřiklavější rozdíly musíme překonávat, abychom každému člověku napomáhali k důstojnému životu.

Vím, že to má také háček. Vidíme to v současné Evropě, zvláště v Německu a ve Skandinávii. Tam zkoušeli systém takzvaného "sociálního státu" - tedy společnosti, která garantuje sociální zajištění na vysoké úrovni. V poslední době se začalo ukazovat, že lidé, kteří mají všecko a jsou takto zajištěni, ztrácejí smysl pro solidaritu s druhými. S utečenci, emigranty, bezdomovci. Ale dokonce i se svými rodiči. Sám jsem byl v Německu na konferenci, kde se této situaci věnovali jako naléhavému problému. Najednou vidí, že je nutné nejen všechno naservírovat, dodat a zajistit, ale že je třeba lidi vtáhnout do toho, aby se také sami účastnili na zlepšování své osobní situace. Potom mají spíše otevřená srdce pro rozdělení se s druhými. Takže na jedné straně samozřejmě potřebné sociální zajištění a pomoc těm nejslabším. Na druhé straně však socialismus a plné "hrnce egyptské" také není ideální.

A jaký máte vnitřní pocit z toho, když dnes vidíte v Praze žebráky?

Já, abych se přiznal upřímně, si myslím, že například v Itálii, v Římě, je jich daleko víc. Tam mi to působí trošku rozpaky, protože italskou situaci tolik důvěrně zblízka neznám a nedovedu pak odhadnout, jestli je to opravdu zaviněná sociální nouze, nebo styl, kterým se určití lidé snaží lehce nebo bez velkého přičiňování získat finanční prostředky. Myslím si, že žebrat není řešení, že je zapotřebí pomoci, ale - jak se říká - ne dát rybu, ale naučit je lovit! A toto, myslím, by mělo být úsilím státu a společnosti, napomáhat, aby se do ní mohli všichni lidé začlenit.

Samozřejmě, když vidím žebráka, tak mým prvním vnitřním hnutím je soucit. Ale mám pocit, že když tomu člověku dám desetikorunu, že to jeho situaci nepomůže. Mám nedobrý pocit, jestli ho neponižuji, že jsem nějak nadřazený nad tím, kdo nemá. A tak - stručně řečeno - nemívám dobré pocity.

Když už jste se zmínil o situaci ve Spolkové republice Německo, ukazuje se, že bída nebo bohatství člověka zdaleka nemusí vězet v materiální rovině. Kde vy sám vidíte největší bídu, chudobu - a na druhé straně bohatství dnešního člověka?

I když je ve světě velká chudoba a lidé umírají hladem a je to opravdu v globálním pohledu velice děsivé, jak velká část lidí žije pod základním minimem - často se mi zdá, a znovu a znovu se s tím setkávám, že lidé bez duševního, duchovního bohatství jsou ještě ubožejší než nějací ubožáci a lidé v nouzi po stránce materiální. Hluboká chudoba, bída a nouze duchovní, vnitřní, ta se mě často dotýká velice silně. A což teprve situace lidí - a to je asi to nejbolestivější, kteří nemají nikoho, kdo je má rád. Kteří necítí, že někdo je má rád. Lidé, kteří jsou osamoceni, kteří ztrácejí naději. To, myslím, je situace nejhorší bídy, která tady existuje. A ve společnosti jako je naše, se vyskytuje velmi často.

A bohatství? Jsem přesvědčen, že bohatí jsou ti lidé, kteří jsou bohatí po duchovní stránce. Ti, kteří mají jistotu, kteří mají naději, kteří mají vědomí, že znají smysl svého života, perspektivu. Ti, kteří milují a jsou milováni. Protože taková ta hluboká a základní touha je být milován a milovat. A jestliže se toto u člověka realizuje a naplňuje, takový člověk má základní bohatství, které potřebuje.

Máte teď na mysli nějaký konkrétní příklad životního stylu, který takové bohatství naplňuje?

Myslel jsem zde trochu na Matku Terezu z Kalkaty. Ta sbírá lidi a nezahrnuje je materiální pomocí, protože sama mnoho nemá, ale pro ubohé lidi, kteří umírají, už to, že neumírají sami, ale s někým, kdo je má rád, už to je pro ně obrovským darem. Já jsem si to uvědomil na své tetě, která se mnou bývala na faře, a když už potom nemohla, byla u sester boromejek v Kúsově na Šumavě. Zůstala svobodná, protože přišla o ruku, a přesto žila totálně pro druhé lidi. Navštěvoval jsem ji tam a naposledy jsem byl u ní krátce před její smrtí. Ležela a zdálo se, že už je úplně nějak "mimo". A v tom posledním okamžiku jsem jí vzal za ruku a držel ji. Po chvíli jsem ji pustil. A ona říká: "Drž mě za ruku." Cítil jsem, že potřebuje mít někoho blízkého a cítit, že tu s ní někdo je. Takže to, co Matka Tereza dělá, je zvlášť pro lidi ubohé a umírající obrovským darem. Myslím si, že v tomto směru my - jako lidé vyznávající víru v Otce, který miluje lidi - můžeme svědčit o tom, co je skutečným bohatstvím.

Takovým zářivým vzorem toho, jak se dá nebo má žít chudoba v souvislosti s křesťanským životním stylem, je František z Assisi. Jak na vás osobně tento světec působí? Myslíte si, že je oprávněná naděje, že právě Františkův styl je aktuálním odkazem i pro 21. století?

Musím říct, že tento světec mě oslovoval právě po začátku komunismu, když jsem zůstal v Českých Budějovicích a pracoval jsem ve fabrice. Františkův vliv, a řekl bych jeho záři, mi zprostředkovaly sestry urbanky - jak se říkalo sestrám apoštolátu svatého Františka. Ty měly v Českých Budějovicích stanici a já jsem tehdy prožíval dobrodiní této jejich stanice. Sídlily v zadním traktu českobudějovického děkanství a mohl jsem se u nich v klidu modlit a meditovat. Dodávaly mi literaturu právě z oblasti františkánské spirituality. A situace, ve které církev tehdy byla, určitá bezmocnost a chudoba, nějak rezonovala v mém srdci s tím, co z toho františkánského pramene proudilo do mého nitra. Šlo to tak daleko, že jsem se v roce 1953 stal terciářem františkánů. A mohu říci, a rád to tady opakuji, že jsem vděčen těmto sestrám urbankám, sestrám františkánského apoštolátu, že mi v těžkých dobách zprostředkovaly právě toto vidění. Nejen vidění chudoby, ale také radostnosti a spokojenosti v situaci chudoby a bezmocnosti. Takže takto jsem vnímal ducha svatého Františka právě v této době.

Sestrám se vlastně říkalo "urbanky" po Janu Ev. Urbanovi, výrazné osobnosti prvorepublikového františkánství. Myslíte si, že odkaz tohoto muže je už dostatečně zhodnocen v české církvi?

Myslím, že ne. Poznal jsem to nejen začátkem padesátých let, ale i později, když jsem se po studiích v Praze vrátil do Českých Budějovic a měl jsem kontakt se sestrami. Tehdy jsem se víc seznamoval se solidním teologickým myšlením právě prostřednictvím teologických prací patera Jana Evangelisty Urbana. Sestry je měly v rukopisech, poněvadž jeho teologie je vlastně teologicky "živila". A tak jsem si uvědomil jeho hloubku, františkánskou čirost, zřetelnost a průzračnost. To všechno se ostatně i v roce 1968 ukázalo, když pater Urban přicházel na setkání kněží, dělal přednášky a konference. Uvědomuji si, že i při jeho pohřbu, kde se tehdy setkala řada biskupů, ho právě podobně hodnotili. A také - že ten jeho odkaz, myšlení a spiritualita nebyly dostatečně zhodnoceny. Rozhodně si myslím, že mají co říci i v dnešní době.

Na to se právě chci zeptat: zda v situaci, kdy je "ve flóru" celkový trend zdůrazňující spíš úspěšnost, konzumní orientace a reklamy nás přesvědčují, že bez toho či onoho nemůžeme být nikdy šťastni, zda by tedy v této situaci nebyl právě Františkův, a následně i františkánský odkaz docela efektivní protipozicí. Tím, co by právě křesťanům umožnilo, aby navzdory těmto lákadlům sdíleli skutečný křesťanský životní styl, a to navíc v radosti?

Zvlášť výrazně vidím pro dnešní dobu záři františkánské spirituality a také na odkazu patera Jana Evangelisty Urbana - kromě toho, co jste naznačil - ono zakotvení v Bohu. Opření všeho, veškeré aktivity o Boha. Tak, jak to tehdy František udělal, když stál před biskupem, svléknul všechny šaty, odevzdal je otci, skryl se pod plášť biskupův a řekl: "Od této chvíle je mým jediným otcem Otec v nebesích". A pak skutečně celá jeho činnost byla o tuto důvěru opřena. V tom já vidím zvlášť výraznou výzvu pro dnešní dobu, kdy jsme mnohdy strháváni určitým aktivismem, organizováním a podobně. I když se někdy z toho nedovedeme vymanit, vidím lék právě v opření se o Boha. Výchozí skutečností je On. To neznamená nečinnost - to konečně na Františkovi vidíme jasně, ale je třeba správného řádu jednání: napojit se u Zdroje a z toho potom vycházet ve veškeré své aktivitě a činnosti. V tom vidím důležitost náboje františkánské spirituality i teologie patera Jana Evangelisty Urbana.

Když jste hovořil o svém dětství - i o své velmi pozitivní orientaci na Františkův odkaz - jak v té souvislosti na vás působí, že církev by měla být chudou, že církev leckdy byla považována za bohatou, že se s bohatými spojovala a dodnes je s nimi spojována?

Především považuji za nutné provést jedno důležité rozlišení. Majetek církve nemá charakter osobního vlastnictví. Nepatří jednotlivým osobám v církvi. Ale také to není majetek státní - jak dnes mnozí opakují po komunistech. Je to majetek společný, který slouží nebo má sloužit při církevní činnosti druhým. Model vidíme v prvotním křesťanství: aby se ten, kdo má nadbytek, o něj rozdělil, nebo měl na zřeteli toho, kdo nemá nic. Čili majetek by měl - a má a musí - sloužit společnému, veřejnému zájmu a zvlášť zájmu chudých. Pokud bych to vyjádřil modernějším slovníkem, pak majetek církve by měl být finanční základnou její veřejně prospěšné činnosti. To je péče o nemocné, péče o lidi na okraji společnosti, péče o vzdělání - a v dnešní době u nás – péče o kulturní bohatství. Vím, že je to v praxi komplikovanější, ale hlavní je, po mém soudu, toto kritérium: rozhodující a důležité není nic nemít, ale nelpět, nebýt upnut na ten nebo onen majetek. Chudoba v duchu neznamená nemít nic, chudoba v duchu znamená neulpět na majetku, aby mi nepřirostl k srdci. Ničím nebýt zajat.

Zásadně si tedy myslím, že je správné, jestliže církev má prostředky, kterými disponuje k dobru a využívá je k dobru druhých. Ostatně Kristus sám řekl: "Učiňte si přátele z mamony klamné", jak jsme se to učili za mého mládí. Čili toto bych chtěl říct těm druhým, kteří dnes majetek církve srovnávají s majetkem soukromníků nebo jedinců, majících obrovský majetek v osobním vlastnictví. Já nevidím zásadní rozpor s evangeliem v tom udělat si "přátele z mamony klamné". Naopak.

To zní skutečně pěkně "mamona klamná" neboli "majetek nespravedlivý", jak to stojí dnes v moderních překladech - tedy vlastně bohatství, které slouží pro časnost. Přece jen, když vidím situaci současné katolické církve v České republice, tak na jednu stranu je pravda, že vlastně je velmi chudá, že to, co vypadá velmi honosně, kulturní dědictví - ať v obrazech, sálech, kostelích nebo klášterech, jistě nemůže sloužit žádné soukromé osobě z církve, aby se na tom obohatila. Na druhou stranu tady výrazně pořád přetrvává tendence toto vidět jako znamení ohromného materiálního bohatství církve. Jak myslíte, že je potřeba tuto věc "politicko-pastoračně" zvládnout a pojmout?

Myslím, že je možné ji zvládnout změnou smýšlení. Když si každý bude uvědomovat, že toto bohatství nelze kapitalizovat. To znamená nelze ho prodat. Naopak - je nutné ho ošetřovat. Takže to je takové bohatství, které je obrovskou zátěží a které prostě nejméně slouží tomu, kdo ho spravuje, nebo kdo ho má. Konkrétně třeba turistům slouží daleko více než samotné církvi. Pro církve by mnohdy daleko víc a praktičtěji sloužily kostely úplně prosté, pěkně vytápěné, hezky uzpůsobené ke společenství než ty nádherné barokní stavby. Samozřejmě nám ukazují, že člověk chtěl udělat pro Boha to nejhezčí a nejlepší, ale z praktického hlediska i mnohé jiné stavby by dnes sloužily pro člověka a pro návštěvníka daleko lépe. Takže je tu kulturní bohatství, my za něj máme zodpovědnost a musíme ho tedy udržovat, ale je to vlastně dědictví všech našich předků, dědictví celé české kultury. Dnes se cítí daleko víc než kdykoli jindy, že toto kulturní dědictví je bohatství společné. Bohatství národa. Často to tak - někdy třeba až příliš populisticky - zaznívá. Já si myslím, že na tom něco je. Chtěl bych říci, že také vůči tomuto bohatství má církev povinnost služby. Byl bych rád, kdyby si to česká společnost uvědomila, protože jinak v této službě neobstojíme a doplatí na to celý náš národ.

My jsme si po listopadu roku 1989 zvykli na to, že jsme chudá společnost, že vůči západním evropským společnostem a zemím jsme ti chudí. Dnes stále přetrvává takový pocit, že katolíci i ostatní křesťané ze západního světa by nás měli finančně nějak podporovat. Na druhou stranu jsme byli přijati mezi patnáct nejrozvinutějších zemí světa, a když to srovnáme se situací na Ukrajině, v Moldavii, v Kazachstánu nebo v Albánii, to je přece jen do očí bijící nepoměr.

Už brzy po pádu komunismu jsme si v církvi uvědomovali, a také udělali určité kroky v tom směru, že nesmíme být těmi, kteří jenom natahují ruku, neopouštějí pozici chudých příbuzných vůči Západu a setrvávají v takovéto mentalitě, přestože je neperspektivní a nebezpečná. A už tehdy, i když jsme dostávali finanční podporu ze Západu, jsme se ohlíželi, jak bychom mohli pomáhat těm ještě chudším, kteří jsou od nás třeba na východ. Hledali jsme různé cesty - například přes Charitu - jak pomáhat druhým, chudším. Takovouto formou pomoci bylo a je i to, že na našich teologických fakultách studovali někteří studenti z východu. A i když jsme toho moc nemohli kvantitativně udělat, tato myšlenka nás stále vedla. Dnes vidím, že to bylo dobré, protože nám to pomáhalo začít se víc starat i sami o sebe. To znamená hledat vlastní zdroje, povzbuzovat věřící a uvědomovat je, že si musí svou církev udržovat sami. Myslím si - i když se neudělalo mnoho - že alespoň takováto orientace a určité kroky po této cestě byly udělány. A to dovnitř církve i navenek, k těm chudším, abychom opouštěli pozici, mentalitu "chudých příbuzných".

II. část knihy je možné si přečíst zde.

Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka