Komentář k motu proprio papeže Benedikta XVI. Summorum Pontificum ze dne 7. 7. 2007.

Ihned po uveřejnění uvedeného dokumentu jsem se k němu na těchto stránkách  krátce vyslovil. Papež však doprovodil svůj dokument ještě Dopis biskupům, prezentující a podrobněji vysvětlující úmysly, se kterými papež text napsal a uveřejnil. Oba dokumenty je nutno číst spolu. Překlad dokumentu Summorum Pontificium je k dispozici zde.

Tento text Benedikta XVI navazuje na některé dokumenty, které uveřejnil k tomuto tématu zvláště papež Jan Pavel II. Mám na mysli jeho motu proprio „Ecclesia Dei“ z r. 1988, jímž dal možnost používat starý obřad liturgie uveřejněný naposledy v r. 1962. Toto dovolení však bylo vázáno na souhlas diecézního biskupa a mělo řadu podmínek. Například tu že ti, kdo budou toto dovolení užívat, musí uznávat platnost nové koncilové liturgie, nemají nikterak propagovat starou liturgii, která nemá být vnášena do nového liturgického pořádku farností. Jan Pavel II. vydal onen dokument po poradách se svými spolupracovníky (mezi nimi byl i kardinál Ratzinger, tehdejší prefekt Kongregace pro nauku víry). Chtěl  aspoň trochu vyjít vstříc skupině kolem arcibiskupa Lefebvra, který neuznával liturgickou reformu vatikánského koncilu, od Říma se odtrhl a se svými následovníky používal stále starou předkoncilovou liturgii, bez ohledu na všechny předpisy. I mimo tuto skupinu byla řada věřících, kteří byli vázáni na starou latinskou formu slavení mše svaté. Papež Benedikt XVI. v podstatě nezavádí nic nového, ale navazuje na úpravu Jana Pavla II. Zachoval jádro ustanovení svého předchůdce, rozvinul je a upřesnil.

V čem spočívá ono „rozvinutí a upřesnění“? Dokument Benedikta XVI. zdůrazňuje, že nový misál Pavla VI. z r. 1970 neznamená žádný zlom ve vývoji liturgie, ale že existuje kontinuita mezi „starou“ předkoncilovou formou slavení mše sv. a novou liturgickou formou, jak tomu bylo v dějinách liturgie vždy. Papežovi jde o zdůraznění jednoty dějin liturgie. Připomněl, že stará latinská forma mše nebyla nikdy zakázaná a že tedy každý kněz, který má v této liturgii zálibu, ji může podle předkoncilového misálu sloužit buď soukromě pro sebe, nebo i pro skupinu věřících ve farnosti, kteří o to požádají. Dokument přesně rozlišuje: nazývá novou koncilovou liturgii „řádnou formou“ slavení mše sv. a starý obřad označuje za „mimořádnou formu“ slavení. Aby však nedocházelo ve farnostech ke zmatkům, dokument stanoví, že stará forma nebude zaváděna veřejně do liturgického pořádku farností, do slavení „cum populo“, tzn. s celou farností, protože kněz nemůže určovat sám liturgii farnosti. Hlavním zodpovědným „liturgem“ v diecézi je diecézní biskup. Z dokumentu vyplývá, že stará liturgie bude řádně slavena latinsky, tedy že kněz zná latinu, a že se bude slavit podle misálu vydaného v r. 1962, ne podle jakéhokoliv prastarého misálu. Kněz nemůže dělat propagaci staré liturgii. Biskup jako hlavní liturg diecéze má povinnost dohlédnout na řádné slavení touto „mimořádnou“ formou.

Někteří lefebvriáni hlásají, že dokument znamená zavedení latiny do slavení mše ve farnostech. To je omyl, protože latina nebyla po koncilu zakázaná, naopak, zůstává liturgickým jazykem, i když její znalost velice poklesla jak na straně kněží, tak na straně věřících, kteří převážně dávají přednost slavení v mateřském jazyce. Avšak v každé diecézi, zvláště ve větších městech, se dosud na některých místech slaví mše sv. podle nového obřadu i latinsky a zpívá se gregoriánský chorál. V arcibiskupské kapli na Hradčanech slavíme mši latinsky jednou týdně a účastníci se naučili také latinsky odpovídat.

Takže „pláč“ některých novinářů nad tím, jak se církev „zavedením“ latiny odcizuje od lidí, je naprostá neznalost věci nebo spíše zlá vůle a očerňování církve. Dokument zavádí pořádek do slavení liturgie a nepřímo připomíná, že při uskutečňování nové liturgické reformy po koncilu byly často zdůrazňovány vnější změny, ale hluboký smysl a teologie nové liturgie byla opomenuta. Na začátku příprav na jednání sněmu katolické církve u nás jsem na tento velký nedostatek poukazoval. Sněmovní dokument „Život a poslání křesťanů v církvi a ve světě“ o tom inspirativně hovoří v čl. 84 ad. Papežovo motu proprio chce tedy přispět k uklidnění v oblasti liturgie v církvi a chce napomoci jejímu rozvoji. A to je na novém dokumentu velmi pozitivní.