Přesun na obsah

Kázání u příležitosti mše sv. k 15. výročí úmrtí kardinála Tomáška

6. 8. 2007

Drazí,

z dějin spásy, tedy z dějin setkávání Boha se svým lidem v dějinách, poznáváme, že ten který je v nich přítomen a je jejich Pánem, si k uskutečnění svých plánů volí lidi a působí skrze jejich život. To vidíme zřetelně na životech svatých a vůbec velkých postav dějin. Připomínám to proto, že současný panující názor hlásá, že dějiny tvoří člověk a že je jejich pánem.

Pohled na stránky Starého zákona, na někdy nelehké osudy vyvoleného národa a jeho proroků, nás skutečně přesvědčuje o tom, že Bůh je Pánem. V úryvku, který jsme v 1. čtení četli, to prorok Izaiáš zřetelně vyslovuje, i když v pohledu nadpřirozeném a věčném. Bůh dlouho dopředu předpověděl své plány a vše se tak stalo. Božskou moc projevoval Ježíš ve svém pozemském životě a božskou mocí provází dějinami i svou církev. Jistě proto není opovážlivé a přehnané, jestliže se stejným pohledem díváme i na naše současné dějiny. Bůh nechává často církev ve svých nevyzpytatelných úradcích procházet (i pro naše chyby a hříchy) těžkými situacemi, řekli bychom se žalmistou „přes údolí stínů smrti“, aby pak ukázal svou sílu a svrchovanou moc...

Do takových situací byl postaven kardinál Tomášek v dlouhém období 26 let, kdy stál v čele pražské arcidiecéze. Život církve se sice rozvíjel, ale za pronásledování. Komunisté plánovali zničení církve, vymýšleli různá data, kdy už nebude a kardinálu Tomáškovi namlouvali, že je generálem bez vojska. Nejraději by ho bývali uzavřeli v biskupské rezidenci...

Většina našich místních církví, diecézí, byla bez biskupů. Nemohli být jmenováni, protože do toho režim nevhodně zasahoval a jmenování často blokoval. Ve farnostech komunistický systém různými cestami umrtvoval živý kontakt věřících s knězem, aby rozkládal společenství církve. Je s podivem, že komunisté dobře rozeznali, kde je jádro života církve – totiž ve společenství Božího lidu, ve společenství s biskupem. Bez těchto skutečností, které tvoří identitu církve, není církev tím, čím má být, poněvadž právě v jejím společenství a jednotě je přítomen uprostřed ní Bůh, Ježíš zmrtvýchvstalý, působící ve svém slově a ve svátostech, který svou církev chrání.

Přes krátkou epizodu pražského jara nebylo kardinálu Tomáškovi vlastně dovoleno natrvalo oficiálně jmenovat užší společenství svých spolupracovníků. Ale skupina katolické inteligence se kolem svého biskupa semkla, tvořila jeho nejmenovanou radu a rozvíjela řadu aktivit. Když byl zvolen slovanský papež, v úzkém bratrském společenství se stal kardinálu Tomáškovi mimořádnou oporou. Naplňoval Kristova slova: „Utvrzuj své bratry“.

I věřící lidé postupně chápali, že je nutno s biskupem vytvářet společenství. Jeho cesty z katedrály k arcibiskupství se později staly určitou manifestací společenství a jednoty, i když to nebylo jistě takto hluboce teologicky reflektováno. Rozdíly zůstávaly stranou. Společenství a spolupráce církve dávala kardinálu Tomáškovi světlo a odvahu čelit velikému tlaku a útokům režimu a stát se –  jak on sám rád zmiňoval – starým dubem, do kterého bijí blesky.

V kritických chvílích sametové revoluce kardinál Tomášek, vědom si této opory, jasně prohlásil, že on i katolická církev stojí na straně národa, a tím deklaroval, že církvi jako součásti národa leží jeho osudy na srdci. Přes své stáří pak i nadále zůstával podle přání Svatého otce na svém místě, aby odchodem a novým jmenováním, při výlučném vlivu komunistické strany, nebyla poškozena církev. Tímto postojem ji i takto podpíral. Svými kázáními a zvláště četnými pastýřskými listy formoval společenství církve a sám vléval pevnou naději. Věřící cítili, že nejsou sami, že nejsou vydáni na pospas režimu. A náboženský život se pak pomalu rozvíjel. Církev měla odvahu se v závěru totality postavit i za vzniklou petici o 31 bodech za náboženskou svobodu a řadu dalších požadavků. Kardinál Tomášek ji pak sám podpořil svou autoritou.

Vedle těchto spíše politických snah a požadavků vznikl program duchovní obnovy národa, který v té době spojil většinu aktivních intelektuálních sil církve.

S úsilím katolické církve o svobodu se pak kontaktovala různá protirežimní hnutí. Tomášek jako veřejná osobnost, se stal určitým referenčním bodem pro tyto aktivity, jak o tom mluvili někteří politici při jeho pohřbu před 15 lety. Bylo mu dopřáno, aby se jako starý Simeon dočkal nové doby, aby se dožil naplnění slova Izaiášova, které jsme dnes četli: „Hle náš Bůh, doufali jsme v něho, že nás vysvobodí... jásejme a radujme se z něho...“

Zkušenosti církve z této těžké doby jsou významným odkazem pro naši současnost. I osobní úsilí kardinála Tomáška o proměnu diecéze je pro nás v naší přítomností velkou výzvou. Jeho příklad je pobídkou, abychom nedávno prezentovaný dokument sněmu katolické církve u nás nenechali ležet, ale využili ho pro obnovu života církve v diecézích.

Úsek dějin církve, za kterým jsem se ohlédli, posiluje naši víru, kdykoliv se v přítomnosti setkáváme s různými těžkostmi, že Bůh stojí za svou církví ve všech situacích a že ji ani přes naše chyby a hříchy neopouští. A na temném pozadí této minulosti vystupuje pro nás jako priorita, jako nutnost: obnova a prohloubení společenství s biskupem, prohloubení společenství života ve farnostech, společenství, ve kterém je přítomen Ježíš Zmrtvýchvstalý, Pán dějin i Pán církve.

V naději, která plyne z našeho pohledu do minulosti, můžeme pevně doufat, že se na kardinálovi Tomáškovi naplnila slova dnešního evangelia: „Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal...“

kardinál Miloslav Vlk

Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka