Církev - otázky a odpovědi

Od poslední velké události na ekumenickém poli, od podepsání společného Prohlášení k nauce o ospravedlnění mezi katolickou církví a Světovým luterským svazem v Augsburku v roce 1999, kde byla 500 let před tím přerušena poslední jednání s Martinem Luterem, rozčeřilo ekumenickou hladinu pouze vydání deklarace Kongregace pro nauku víry Dominus Iesus v roce 2000. Od té doby tu byly neúspěšné snahy papeže Jana Pavla II. (polského původu) o setkání s moskevským patriarchou Alexejem II., které se v poslední době za papeže Benedikta XVI. (německého původu) zdají daleko nadějnější. Tradičně čilé jsou také oboustranné kontakty s cařihradským patriarchou Bartolomějem II. Průlomové Prohlášení k nauce o ospravedlnění však nebylo všude mezi protestantskými teology přijato.

Po podepsání tohoto dokumentu se čekalo, že začnou na mezinárodní rovině jednání smíšených teologických komisí o dalších aktuálních tématech, která brzdí rozvoj ekumenických vztahů mezi církvemi. Církve se zabývaly spíše samy sebou, definovaly svou identitu, vyzývaly katolickou církev, aby „definovala“ svůj ekumenismus.

Na našem domácím ekumenickém poli se církve spolu jakž takž stýkaly, zvlášť v období modliteb za jednotu církví, konaly bohoslužby slova, spolupracovaly hlavně v některých oblastech (armáda, věznice, aj.), ale o teologických otázkách se nehovořilo, kolem nich se tiše našlapovalo ve vědomí, že tady je k dialogu mnoho otázek. Až na nějaká nevlídná prohlášení či články proti druhé církvi, byl poměrný klid. Na praktické rovině se jednotlivá společenství brala jako „církve“. O tom, co znamená společně vyslovovaná věta „věřím v jednu svatou všeobecnou církev“, se nediskutovalo. Z oblasti reformačních církví tu byly spíše snahy o eucharistické „společenství“, aniž se předem řešily podstatné věci. Zdá se nám nesprávné a neupřímné vycházet mlčky z toho, že eucharistie je všude stejná, aniž se zkoumá, zda jsou stejné podmínky pro naplňování Ježíšových slov a konání pravé eucharistie i stejná víra v eucharistii. Takový přístup se nám nezdá uctivý ke Kristu v eucharistii.

Poměrně spíše poklidnou hladinu ekumenismu, jak se v posledních létech jevila, rozčeřil letos v červenci kongregací pro nauku víry vydaný dokument „Odpovědi na otázky týkající se některých aspektů nauky o církvi“, adresovaný spíše dovnitř církve, totiž odpovědi na otázky, které se diskutovaly v katolické církvi. Už z názvu je patrné, že dokument nechce být nějakým slavnostním dogmatickým textem, ale pouze opakuje a připomíná to, co katolická církev vždy učila, co bylo a je více méně známé a co II. vatikánský koncil znovu zformuloval. Čili žádný důvod k překvapení a vzrušení, ani se nikdo nemusí „cítit zaskočen“, poněvadž nejde o nic nového.... Spíše jsou kladeny otázky, proč právě nyní čeřit poklidnou hladinu ekumenismu a s jakým úmyslem katolická církev dokument vydala. Některé církve mluvily v posledních letech o své identitě, proto také katolická církev v odpovědích na ony otázky formulovala pochopení sama sebe. Dokument má tedy být příspěvkem k rozvoji upřímného, otevřeného a pravdivého dialogu, tím, že katolická církev znovu opakovala, jak chápe sama sebe... Jen člověk, který má raději přítmí a nejasnost v pojmech, může říci, že vyjasnění a pravda „zavdává podnět k polemice“. Jestliže nazvu „podnět k dialogu“ „podnětem k polemice“, je zřetelné, že chci čin druhého postavit do nepříznivého světla. To jistě není správný předpoklad dialogu. ČTK a jiná media vytrhala z prohlášení některých představitelů církví ojedinělé věty způsobem „ne-dialogu“, ale ve stylu novinářském nás stavěla proti sobě a vyhrocovala situaci, aby vynikl konflikt, jak to běžně některá media dělají.

Dříve než povedeme o dokumentu dialog, je třeba si ho dobře prostudovat a nevycházet pouze z novinářsky „zpracovaných“ a emocionálně podbarvených komentářů. K seriozním komentářům je třeba dobré znalosti předmětu, což velmi často chybí.

Dokument přináší upřesňující odpovědi na 5 v katolickém prostředí diskutovaných otázek o církvi. Ve 3 úvodních odstavcích textu se cituje 8 různých závažných církevních dokumentů, na nichž se ukazuje, že text nepřináší nic nového, co by nebylo v minulosti, na koncilu, v papežských dokumentech vysloveno. Zdůvodňuje také, že při našich diskusích na téma „církev“ nebyly některé názory správné, a proto tento dokument.

V 1. otázce, jestli II. vatikánský koncil něco změnil na tradiční nauce, dokument jednoznačně odpovídá: nic nového koncil nepřinesl.

Druhá otázka, jak má být chápán termín „subsistit“ (uskutečňuje se), který koncil pro vysvětlení existence pravé církve užil. Odpověď na ni vyvolává asi nejvíce sporů. Zní takto: „Kristus ustanovil na zemi jedinou církev a založil ji jako viditelné duchovní společenství,... v němž jedině zůstaly a zůstanou všechny ty prvky, které sám Kristus ustanovil... To je jediná církev, kterou vyznáváme ve Vyznání víry... ta subsistuje (uskutečňuje se) v katolické církvi...“ To není jen nějaké lidské prohlášení, ale církev se tu opírá o Ježíše Krista, o jeho zaslíbení. V tom vidíme nejen „účast“ na jedné obecné Kristově církvi, díle Ducha svatého, ale její uskutečňování. Pokračujeme v tom, co Ježíš apoštolům řekl a předal, v tom, co oni přijali, v Duchu svatém pochopili, a v něm začali uskutečňovat – slovo a život. A život první církve je pravá bezprostřední interpretace Ježíšova slova a pokračování na této cestě – to je subsistence (uskutečňování) jediné Kristovy církve.

 Myslím, že v těchto nepopiratelných historických faktech není nic tak dráždivého. Všechny ostatní církve (kromě pravoslavné) nemají takovéto přímé kořeny v apoštolské době, ale začaly až po 15 stech letech. Přímá, řekl bych „fyzická“, trvalá historická kontinuita církve, kterou Kristus založil, trvá v katolické církvi. Koho může tato historická pravda pohoršit a „zaskočit“? Tato otázka by měla být prvním tématem klidného odborného historického dialogu a nejít dál, dokud si tento fakt nevysvětlíme a jej neprodiskutujeme. Tato kontinuita zahrnuje Krista s apoštoly, první staletí církve s pronásledováním, mučedníky, církevní otce, teology a svaté. Mně se to zdá nepopiratelné, stejně jako je nepopiratelné, že všechny ostatní církve vzniklé z reformace mají původ od některého lidského zakladatele staletí poté, který vymyslel jiné chápání, a proto tato společenství nemají přímou historickou kontinuitu. Jestliže dokument prostě konstatuje tato historická nepopiratelná fakta, pro seriozního účastníka vážného dialogu v tomto konstatování nemůže být žádná křivda, urážka a ponížení. Nechápu proto pobouření a nevím, co je na tom kontroverzního, a jak může být konstatování tohoto historického faktu „nešťastným zásahem do ekumenického procesu“? To je výchozí bod dialogu. Tady musíme začít a nejít dál k důsledkům, protože tohoto bodu se týká naše společné Vyznání víry, které je starší než naše rozdělení. Kterou církev mělo na mysli toto vyznání v době, kdy ještě ostatní církve neexistovaly? Změnil se pak smysl našeho vyznání? Nejděme dál, dokud tuto otázku neprodiskutujeme. (Pro studium doporučuji velmi důležitou knihu: Heinz Schütte,"Ekumenický katechismus I a II, Církev všech křesťanů", Vyšehrad, 1999, 2003).