Přesun na obsah

Rozhovory s kardinálem Miloslavem Vlkem - II. část

19. 10. 2007

Přinášíme druhou část knihy Jiřího Zajíce Rozhovory s kardinálem Miloslavem Vlkem. První část k je k dispozici zde

 

Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni.

Radost vykvetlá v slzách

  Můžete mi, otče kardinále, říct, jak na vás působí pláč? Ta samotná skutečnost, že někdo pláče? Lidské slzy?

 Možná mě mnozí pokládají spíše za člověka přísnějšího. Takového, který má vůči druhým hlavně nároky, mnoho od nich vyžaduje. A přitom - právě slzy na mě působí nejsilněji. Dokonce (snad bych to neměl ani říkat) je to právě situace lidí nějakým způsobem zraněných, ubohých, trpících, která mě lidově řečeno "pokládá na lopatky". Slzy mě nejen dojímají k soucitu, ale tak silně působí na mé srdce, že jsou pro mě výzvou, skoro neodolatelným příkazem, abych vyšel ze svých hranic, abych sestoupil ze svých pozic daných mým současným úřadem a abych se těmto lidem přiblížil a snažil se jim nějak pomoci. Možná tohle navenek, na veřejnosti není až tolik vidět. Ale, když budu otevřený, pak to, co jsem o sobě prozradil, je skutečný postoj mého srdce vůči slzám.

 Myslím si, že ten, kdo vás měl možnost delší dobu sledovat, to může potvrdit. Nepřipadáte si ale častokrát vůči lidským slzám bezmocný? Kolikrát by člověk chtěl pomoct tomu druhému - a najednou se mu zdá, že mu chybí prostředky. Chtěl by ho obejmout - ale to se zdá společensky nepřijatelným. Co tehdy?

 Víte, když se dostávám do takové situace, že nejsem schopen bezprostředně pomoci člověku, který vedle mě trpí, tak upřímně řečeno, kdybych nebyl křesťanem a neznal Krista ukřižovaného, snad bych to vůbec neunesl. Taková situace mně totiž láme srdce. Na tu já jako člověk nestačím. Tu může překonat jenom kříž. Ten otevírá výhled i z téhle propasti, kde se věci zdají nepřekonatelné, kde je temno slz a bolesti. Ale není to vůbec nic laciného. Je to protrpěná naděje. To, co Ježíš zažíval na kříži, byla propast utrpení. Když křičel "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil", to nebylo žádné divadlo. Skutečně prožíval stav naprosté opuštěnosti, oddělenosti od Otce. To skutečný hřích světa ho od něj oddělil, když se naplno stal solidárním s celým stvořením. Ale právě díky této solidaritě, díky tomuto prožití dna utrpení sestoupením do nejhlubší situace slz a bolesti v bezmoci smrti, tím nám Ježíš otevřel cestu. Jako by z toho kamenného hrobu vykřesal jiskru naděje. Jeho vzkříšení nám ukazuje, jak může vypadat pokračování slzavých a bezvýchodných situací. Silou tohoto vzkříšení lze vydržet jinak neunesitelné situace, kdy narazíme na meze našich lidských sil a nejsme schopni utrpení odvrátit. Kdy se zlo otevřeně vysmívá naší bezmoci a sugeruje nám, že všechno je vlastně zbytečné a nesmyslné. Tehdy je zapotřebí se z toho nezhroutit, nesložit ruce v klín, ale s velkou nadějí se otvírat jistotě, že tyto slzy a tato bolest vložena do rukou a ran Krista ukřižovaného, se stávají skrze jeho smrt a vzkříšení průchodem k novému životu a k novému světlu.

V této perspektivě má druhé blahoslavenství nesmírně hluboký a velký smysl pro dnešek, kdy člověk je často bezmocný vůči všem možným ohrožením a trápením, poněvadž zůstal jen se svými silami. Je to výzva pro dnešek: spojit naše bezmocné síly s bezmocností Kristovou na kříži, aby z tohoto spojení vyrostla všemohoucnost tvořící nový život. To není ani laciná útěcha, ani únik před odpovědností, že "jednou potom, po smrti se to všechno nahradí a srovná". Už tady - v tuto chvíli a pro tento život - je to obrovská naděje, do všech slzavých situací.

 


Z toho, co jste řekl, je vidět, že se to nedá odbýt jednoduchým konstatováním, že křesťané jsou vlastně zbabělci a slaboši. Ostatně - jak vy sám v životě hodnotíte odvahu a statečnost?

Odvaha ani statečnost není v rozporu s Kristovým křížem. Rozhodně neodporují té cestě, kterou Kristus šel. Vzít na sebe situace bezmoci, k tomu je zapotřebí pořádné odvahy. Pustit se do něčeho, co se zdá být naprosto bezvýchodné a postavit se na stranu lidí, přijmout jejich úděl - jak už jsem řekl - naprosto se s nimi stát solidární - k tomu je třeba, lidsky řečeno, nekonečné odvahy. "Vzdal se všeho", čteme u apoštola Pavla. Teologové tomu říkají "kenóze" - totální sebevyprázdnění. Co to znamená, můžeme trochu zakusit v Ježíšově zápase v Getsemanské zahradě. Na jedné straně spící apoštolové, na druhé straně zrazující Jidáš a lůza - to ukazuje v plné nahotě, komu se to vydává Bůh ve svém Synu Ježíši do rukou. Čili - sotva může být větší odvaha a statečnost, než odvaha a statečnost Ježíšova. Samozřejmě. I odvaha a statečnost každého z nás je určována našimi osobními dispozicemi, tělesnými i duševními. Také výchovou. Ale - a to bych chtěl zdůraznit - velkou úlohu v každém konkrétním případě hraje naše otevřenost vůči síle, která je darem Božím. Je to odvaha spolehnout se na Ducha svatého. A v té odvaze se nasadit pro druhé, protože víme, že i kdybychom dali svůj život, neztrácíme tím definitivně to nejdražší, co máme a čím jsme. Že právě to má pokračování. Tedy z kříže je možno čerpat nejen útěchu, ale také inspiraci k odvaze a statečnosti.

 

 Jeden z nejhlubších myslitelů 20. století Pierre Teilhard de Chardin, když hovoří o utrpení, konstatuje, že se křesťané bohužel příliš často a rychle vzdávají možnosti proti utrpení něco aktivně dělat. Jak toto vidíte vy?

          Kristus nás zve, abychom s ním spolupracovali na štěstí druhých lidí. Z toho se nemůže vyzout nikdo z nás, pokud chceme být jeho následovníky. To, nač narážíte v souvislosti Teilhardovou výtkou křesťanům, po mém soudu pramení z toho, co bych nazval "privatizací víry": "Zajímá mě moje spása" a to je také všechno - čili takové křesťanské: "Zachraň se, kdo můžeš". Jenomže právě tohle je úplně nekřesťanské. Vlečeme to už několik století, dokonce nejen my - katolíci - ale i křesťané vyrostlí v reformační tradici. Rozhodně Druhý vatikánský koncil znovu před nás jasně postavil výzvu - spasen můžeš být jen společně s ostatními. Právě jejich láska tě zve do společenství na věčnosti. Čili myslet na druhé, pro ně se nasadit, být pro ně otevřený - to není něco až na druhém místě. Právě v tomhle se rozhoduje o pravosti našeho křesťanství. Kristus říká : "Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dává život za své přátele". To je jediná míra naší křesťanské dokonalosti. A to nás přece nutně musí vést k tomu, abychom se nasadili ze všech sil pro ty, kteří trpí, a abychom se příliš snadno nesmiřovali s tím, že se "nic nedá dělat".

 

 Ježíš, alespoň jak popisují očití svědkové, několikrát plakal. Nad čím vlastně?

Nad tvrdostí srdce, nad lidskou zaslepeností, která spočívala v tom, že se lidé setkali s obrovským darem a nepřijali ho. V Kristu se setkalo nebe se zemí. On nabízel naplnění slibů všech proroků a vůbec celých dějin Izraele. A ti, kterým ho nabízel, to ve své zaslepenosti a uzavřenosti nepostřehli. Prostě plakal nad tím, že prohráli dějinnou šanci, která se před nimi otevírala, a že ji prohráli pro zásadní odmítnutí toho, co se jim tady nabízelo. My jako křesťané jsme přesvědčeni, že Syn se v Ježíši vtělil jako pravý člověk - tedy že Kristus měl také lidské srdce. Komu by nebylo líto, když se tak nasadí do krajnosti, vzdá se všeho, jak čteme u svatého Pavla v epištole Filipanům, a ti, kvůli kterým to podstoupil, dají najevo, že o to nestojí a dokonce se mu vysmějí? Do vlastního přišel a vlastní ho nepřijali. Tohle byl lidský, ale určitě i veliký božský důvod Ježíšových slz.

 

 Tehdy v izraelském národě zástupně selhává celé lidstvo, a proto by jistě bylo mylné interpretovat toto selhání jenom jako vinu židovskou.

V zásadě se tady ukazuje něco hlubšího, to, co je v kořenech samotného lidství - a to je hřích. Hřích je to, nad čím Bůh pláče. Můžete říct nejprve, jakou vy máte svou osobní zkušenost z dětství s hříchem? Co pro vás to slovo znamenalo a jakou zkušenost s ním máte spojenou?

Nás doma rodiče vychovávali hodně tradičně. Ve srovnání s dneškem mnohem přísněji. A hřích - to bylo něco, čeho jsme se báli. Což je docela v pořádku. Ale ono to mělo háček. Představa hříchu, kterou nám rodiče zprostředkovali, měla jeden obrovský nedostatek. Ten spočíval v tom, že já jako dítě jsem chápal mravní život velice vnějškově: když se udělá určitý nesprávný krok, člověk něco provede, tak už je to samo o sobě hřích. O tom, co je hřích a co není, by se podle toho dalo rozhodovat na základě filmového záznamu. Vůbec tam nebylo místo pro nějaké moje chtění. To "moje" zlo, pro které jsem se skutečně rozhodl. A také moje vědomí, že tady je něco opravdu zlého a já to přesto dělám. Takže jsem poměrně brzy, ještě jako dítě, začal cítit, že v tomto chápání hříchu mi něco nehraje. Kolikrát jsem totiž cítil, že za to, co se považovalo za hřích, pořádně nemohu. Buď to bylo ze zbrklosti, nebo jsem si to ani pořádně neuvědomil a tak podobně. Samozřejmě, byli jsme kluci, kteří leccos vyváděli. A maminka byla přísná a leckdy nás za to trestala. Ale myslím, že na skutečný hřích, vyložené zlo, kde bych se nasadil pro něco zlého, na to si skutečně nevzpomínám. A to si vzpomínám na leccos. Například na jednu událost, kdy mě maminka tak perfektně vyhmátla, že dokonce vím dodnes datum, kdy to bylo - 12. ledna. Pořádně ani nevím, proč se mi to tolik vtisklo. To bylo tak. Jako kluci jsme měli v zimě takovou zábavu. Na návsi byl rybník a na něm, když zamrznul, jsme rozbili led a pak jsme skákali po krách z jedné na druhou. Nu, a jedna se pode mnou prolomila, nebylo to hluboko, ale vykoupal jsem se tam pořádně. Na náves od nás z domu, z našeho dvorku, bylo totiž vidět. A já jsem se samozřejmě bál nějakého velkého trestu, i když jsem za to tak moc nemohl. Když to vidím dneska, tak bych řekl, že to bylo přímo klasické: byli jsme lehkomyslné děti, vůbec jsme nedomysleli, že by to mohlo prasknout. Jenomže tenkrát jsem se tak bál jít domů, že jsem šel k sousedům a tam jsem se sušil. A když už bylo hodně večer, to moje koupání se odehrálo někdy kolem čtvrté odpoledne, tak naši volali, abych šel domů. Šel jsem tedy domů. A maminka se hned ptala: Tak co, jak bylo? Nic se nestalo? A nejseš mokrej? Dokonce takhle se ptala. A já nic netuše, bezelstně jsem zalhal, plácnul jsem si takhle ještě na kalhoty a říkám: Ne, nejsem. No a maminka mě vzala hezky pěkně do křížového výslechu. Potom jsem se dozvěděl, že tatínek mě viděl, jak jsem spadl do rybníka a jak jsem se šel sušit. Takhle to tedy se mnou bylo. Byly to typické klukoviny, ve kterých jsem necítil zlo, za které mohu. To byla pro mě tenkrát taková smůla, že jsme tam spadli. A takových věcí bylo řada. Ale se skutečným hříchem, promyšleným zlem, hříchem řekl bych "programovým", s tím jsem se prakticky nesetkával.

Když jsem dospíval, přivedlo mě to na rozcestí a k nutnosti se rozhodnout: buď se s takovou koncepcí hříchu nahlíženého jen vnějškově prostě rozejít, nebo si myslet, že to neodpovídá životu. A tehdy jsem pochopil klíčovou roli, kterou hraje vlastní zodpovědnost, protože ona je rozhodující v pohledu na to, co je nebo není můj hřích.

 

Tato vaše úsměvná vzpomínka na dětství, je ovšem po mém soudu do značné míry modelem toho, jak dnes mnozí lidé nahlížejí na rozpor mezi tím, jak cítí své jednání, svou situacia z druhé strany tím, jak se jim zdá nechápavý postoj církve, zejména v oblasti sexuální morálky. Co si o tom myslíte?

Myslím, že tady jde o prolínání tří různých skutečností. Jednak jde o nedostatečné porozumění roli církve. To, co se snaží církev prezentovat - a zdaleka nejen v oblasti sexuální morálky - ­nevychází z nějakého škarohlídství, z policajtského postoje nebo z nějaké závisti vůči těm, kteří si takzvaně "užívají života". Za všemi těmi požadavky, které církev předkládá, je přesvědčení, že člověk si nemůže vytvářet sám principy mravního života. Stručně řečeno - církev se snaží prezentovat Boží nárok na člověka. Ona osobní odpovědnost, o které jsem před chvílí hovořil v souvislosti s mravní hodnotou jednání, nesahá tak daleko, aby si mohl kdokoliv z nás určit, co je dobro a co je zlo. To přísluší jedině Bohu - právě proto, že je Bůh. A ten, kdo takový Boží nárok popírá, musí mít pochopitelně pocit, že ho chce církev sešněrovat. Ten, kdo neuznává absolutní nárok Pravdy na každého z nás, ten jakýkoli pokus církve takový nárok zprostředkovat musí pociťovat jako znásilňování. Z přesvědčení, že naše svoboda je volána k zodpovědnosti Pravdou a vyzývána k následování Láskou, církev ovšem slevit nemůže.

A tu jsem u druhé potíže: lidé dnes někdy dost dobře nechápou, co je láska. Pro nás je zjevena v Kristu Ježíši a klíčem k jejímu pochopení je to, že "se zřekl sám sebe" a "Tak Bůh miloval svět, že vydal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný." Čili postoj lásky znamená: vidět především toho druhého a dát život pro toho druhého. Ne postoj "pro sebe": abych já z toho něco urval, získal, prožil. Myslím si, že někdy lidem chybí vědomí, že právě takovýto postoj naplňuje člověka radostí. A tak jim chybí zkušenost, že skutečná láska není jen obšťastněním toho druhého, když se pro něj obětuji, ale že to naplňuje pokojem a radostí také mě.

A konečně je chyba i na naší straně, na straně církve. Jde o nedostatečně správné prezentování těch principů, o kterých jsem právě hovořil. Nejde jenom o to, aby se neredukovalo na "musíš" a "nesmíš". My musíme být schopní ukázat, jak tyto principy vyrůstají ze života. Že nejsou proti kráse, radosti a štěstí - ale právě naopak: mají je chránit a k nim vést. Že Bůh nás každého skutečně miluje - a že i jeho přikázání jsou výrazem této lásky. Jsou pro život, pro štěstí.

 

Je zřejmé, že v liberální společnosti, bude postoj, který hájí absolutní transcendenci Pravdy, vždycky na pranýři. S tím musíme jako křesťané počítat. Ale kromě toho je vážným pastoračním problémem ukázat, že to, co nabízí církev jako mravní postoje, vyrůstá skutečně z potřeby života, z toho, co nakonec vede k radosti a kráse.

To všechno v podstatě záleží na tom, bude-li církev důvěryhodným prostředím, které lidi vede k lásce. Poněvadž nejhlouběji v srdci každého člověka je zakotvena obrovská touha po lásce: aby mě někdo měl rád, ale také abych já mohl toho druhého mít rád. To v každém z nás je. A dokonce, jestliže někdo není schopen nebo nemůže či nechce se otevírat pro druhého a naplňovat tuto touhu lidského srdce po lásce, pak takový člověk jako osoba zakrňuje. Každý z nás se může rozvíjet jen tím, že se vědomě a dobrovolně otevírá druhým a žije pro druhé. Z toho hlediska svoboda, ke které se vyvíjíme, kterou máme a která je dnes základní charakteristikou této doby, svoboda "dělat si co chci a určovat si všechno sám", ta nás často izoluje nebo uzavírá do sebe samých. Je v protisměru k touze otevřít se pro druhého a milovat ho. Takto pokleslé naplnění svobody vede k určitému uzavření, osamocení, oddělení se od druhých, uvěznění ve vlastních zájmech de facto k určitému zakrnění našeho lidství. Místo k rozvinutí naší identity vede k jejímu potlačení. Člověk může plně rozvinout své bytí jen ve společenství s druhými - právě v tom je nejhlouběji obrazem Božím. I Bůh je společenstvím - je Trojice. Stylem Božího života je vydávat se pro toho, koho miluji. A tento styl je vtisknut i nám do srdce. Šťastní můžeme být jen v životě pro druhé.

V srdci žen je to hluboko vtisknuto například jako mateřský cit, takže bez naplnění mateřství považují kolikrát svůj život za promarněný. Ale každý člověk v nějaké podobě tuto touhu milovat a dávat život pro druhé má. Ostatně - samo pokračování života nebo počátek života jsou spojeny s láskou, vydáním se jednoho druhému. Vidím v tom přímo určitou pečeť toho, co nám Bůh vložil do srdce: otevírat se jeden pro druhého. A v tom otevření nejintimnějším je vlastně počátek pokračování života. To není jen cosi fyzického. To je znamení, konkrétní tělesné znamení pro základní duchovní postoj jednoho ke druhému. Bylo by málo, kdybychom zůstali jen u tělesného otevírání se jednoho druhému a kdybychom to nepřenášeli do sféry duchovní, poněvadž jsme bytosti nejen tělesné, ale také duchovní. Takže tento princip otevírání se, který každý bude uznávat na rovině fyzické, sexuální, se musí přenést i do roviny duchovní, protože právě tam má i svůj vlastní kořen.

 

 Odpuštění je tvář lásky, které bylo ublíženo, napsal svého času Romano Guardini. Hřích, kdyby ho nebylo možno léčit odpuštěním, proměnit ho v nový začátek, by byl něčím příšerným. Jaká je vaše osobní zkušenost s odpuštěním?

Tady musím navázat na to, co jsem předtím řekl o slzách. Jak na mě slzy působí. Jestliže někdo přichází a žádá o odpuštění, cítím se odzbrojen, jako bych nemohl udělat nic jiného, než mu otevřít náruč. Horší je to - a tehdy to musím vybojovávat -, jestliže ten druhý zhřeší a nevidí vůbec svůj hřích, svou vinu. Nechce ji uznat. Ale i já tady mám sehrát určitou roli, poněvadž nejde jen o to "zhřeší-li tvůj bratr, odpusť mu", ale také Kristus říká "má-li něco ten druhý proti tobě, jdi a smiř se s ním". Je daleko těžší vyjít druhému vstříc, i když možná není v právu. Ovšem vidím, že právě toto je nutné, aby život mohl jít kupředu. Aby člověk vyšel tomu druhému vstříc a tak ho případně disponoval k tomu, že se třeba i on sám bude chtít omluvit. Pro mě je tady inspirující podoba odpuštění Božího. Bůh nám odpustil, neboť nás miloval, když jsme byli ještě hříšní. Čili pro mě je odpuštění nepostradatelný způsob uzdravování lidského života a lidských vztahů.

To je veliký rozdíl oproti tomu, co může dokázat nějaký zákon. Třebas zákon odsuzující různá provinění minulosti. Skutečně cítím, že jen nějaké zákonné opatření znamená v téhle věci velmi málo. Zákon se nedostane do srdce. Nezasahuje srdce. Zasahuje jen něco vnějšího. Jako když se bolest zaváže, přikryje nebo zakryje, ale sama rána nezmizí. Tak to prostě není skutečné řešení. Poněvadž odpuštění musí vyjít ze srdce. To se týká srdce: srdce toho, který zhřešil, i srdce toho, komu bylo tím hříchem ublíženo. To není možné postihnout zákonem, ani zavázat k něčemu takovému druhé lidi zákonem. Tady je zapotřebí stimulace jiná, podstatně hlubší a silnější. Taková, kterou nám nabízí Bůh: on začal vůči nám jako první. On udělal první krok, poslal svého Syna a "miloval nás, když my jsme byli ještě hříšníky", jak ohromeně říká svatý Pavel. A to je pro mě ohromně silný popud k tomu, abych se o něco podobného pokoušel sám. Mně bylo odpuštěno, mně Bůh odpustil tolik věcí, tedy i já se musím pokoušet o totéž vůči druhým lidem.

Mně se zdá, že bez víry v Boha, který odpouští - v "Boha milosrdného a slitovného" - chybí zdroj, ze kterého lze čerpat odvahu a sílu k odpouštění. Proto jsem přesvědčen, že víra má na této rovině sehrávat ve společnosti obrovskou roli. Vždyť společnost, ve které se neodpouští, kde toho lidé nejsou schopni, protože jim k tomu chybí jak motiv, tak účinné formy a výrazy, ta společnost s sebou vleče velké břemeno neodpuštěných vin, nevyléčených, nezahojených ran. A myslím si, že pro naši společnost je obrovská škoda, pokud jí my jako křesťané nezprostředkováváme svou zkušenost s odpuštěním. My bychom přece měli díky svátosti smíření mít vlastní strhující zkušenost s tím, co je to odpuštění. A o tom bychom měli jasně svědčit. Tím, že jsme radostní, vnitřně svobodní, pokojní. Odpuštění přinášet ale i těm druhým.

Já osobně jsem necítil po pádu komunismu nějakou nenávist. A mohu říci, že jsem odpustil všem těm Karlům a jiným, jak se jmenovali ti, kteří mě sledovali a vyšetřovali. Skutečně jsem jim odpustil. Jistě, nejspíš se jich to nedotklo, asi se tím nestali lepšími, ale já jsem ze své strany udělal maximum pro to, abych vůči nim nechoval zášť ve svém srdci. To je důležité nejen proto, abych já měl pokoj, ale je to takový můj příspěvek, investice do naší společnosti, kde odpuštění dost chybí. Neodpuštění je vždycky zdrojem konfliktů a nových válek. A dějiny jsou tímto tak krutě a hluboce poznamenány právě proto, že tu není odpuštění.

 

 Vidím, že jsme měli stejného operativce, poručíka Karla. Stalo se vám, že jste během svého přece jenom už dost dlouhého života něco delší dobu nebyl schopen odpustit?

Myslím, že samotné odpuštění mi nedělá zvláštní potíž. To, co mě blokuje, je, když ten druhý, který se něčím provinil, nechce mé odpuštění přijmout. Někteří lidé říkávají "já jsem sice odpustil, ale nikdy mu to nezapomenu". Tak tenhle problém jsem já nikdy neměl. Jestliže se vnitřně rozhodnu a chci odpustit, pak už pro mě není problém, že bych to ještě nějak měl zaseknuté v srdci a nemohl se toho zbavit. Myslím, že to není má zásluha, nijak jsem se v tom zvlášť necvičil, ale s tímhle těžkosti nemám. Když nějaká věc přejde, jednám s druhými, jako by se opravdu nic nestalo.

 

Myslíte si, že současná církev, zejména katolická, je prostorem odpouštění? Že vklad, o kterém jste mluvil a který jistě z křesťanských dispozic by měl být nezpochybnitelný, opravdu přinášíme do současné společnosti a do situace, která by tolik skutečné odpuštění potřebovala?

Obávám, že odpuštění ve smyslu, ve kterém o tom teď hovoříme, zatím jako církev příliš nedosvědčujeme. Mám takový dojem, a znovu a znovu mi to vyvstává a často se k tomu vracím, jako bychom právě v téhle oblasti zůstali ještě ve Starém zákoně. Ve způsobu "oko za oko, zub za zub". Ale to skutečné odpouštění, kterým nás Bůh uvádí do Nového zákona - odpouštění zadarmo - v tom jsme zatím moc daleko nepokročili. Zdá se mi, že ta dnešní mentalita - důraz na lidská práva, spravedlnost - tomu vlastně moc nenahrává. Z hlediska právního myšlení v duchu "tohoto světa" je přece odpuštění a samotná láska nespravedlnost. Poněvadž to znamená někdy jakoby zřeknutí se svého práva nebo naplnění spravedlnosti. Skutečné odpuštění opouští tuto rovinu. A tak si myslím, že bychom my jako církev měli daleko hlouběji a častěji sestupovat právě na tu rovinu, na kterou sestupoval Kristus: rovinu lásky, která dává zadarmo. Lásky, která je schopna vždy znovu odpustit. Je to přímo výzva dnešní doby: usilovat o takové prohloubení schopnosti odpouštět, sestoupit ještě důkladněji ke kořenům evangelijní radostné zvěsti, abychom toho schopni byli.

 

Byl jste někdy účastníkem toho, buď jako zpovědník nebo jako ten, který se zpovídá, že svátost smíření přinesla ohromnou i vnímatelnou radost?

Ano. Musím přiznat a vyznat, že jsem sám takovou radost zažíval. A to tehdy, když jsem si před tím dobře uvědomoval svou účast na zlu proti Bohu, tedy svou zodpovědnost za svůj hřích. Tehdy jsem naplno a silně zažil radost z Božího odpuštění. Když ve zpovědi vládne spíš formalismus a já jako něco vyznávám, ale přitom nejsem přesvědčen, že to tak do hloubky je moje vina nebo že za to plně mohu, člověk nic moc necítí. To je moje osobní zkušenost: jestliže si člověk naplno a opravdově uvědomí, že plně za své provinění může, potom také může prožít hluboký pocit osvobození, ulehčení - prostě důsledek odpuštění.

 

Tuhle kapitolu bych chtěl uzavřít otázkou: Myslíte si, že dnešní katolická církev hodnověrně zprostředkovává vědomí o tom, že člověk je Bohem milovaný hříšník? Že i když jsme hříšníky neustále, přesto můžeme vůči Bohu stát jako milované děti?

Myslím si, že právě proto málo cítíme Boží lásku, protože si myslíme, že nám Bůh vlastně ani tak moc nemá co odpouštět. Je to po mém soudu proto, že v chápání toho, čím je hřích, zůstáváme velice na povrchu. Už jsem o tom hovořil při vzpomínce na své dětství. Ptáme se, jestli to nebo ono jednání, ten nebo onen čin je hřích nebo ne. Když toto uděláš, tak máš hřích. A úplně pomíjíme to mnohem důležitější: proč jsi to udělal, chtěl jsi tím někomu ublížit, chtěl jsi tím vyjádřit svůj odpor vůči Bohu? Byla v tom skutečná vnitřní zloba - i když vím, že to nemám dělat, přesto to udělám? Čili bylo to zcela vědomé a zcela dobrovolné? To, co teď říkám, by někdo mohl chápat jako hledání polehčujících okolností. Ale to je jen první dojem. Jde totiž o to, abychom "necedili komára a nepolykali velblouda". Často doslova sháníme hříchy do zpovědi. A možná si přitom připadáme i velice zbožní. Jenomže to je proto, že jsme si zvolili velice nevhodné měřítko pro určení kvality našeho mravního života. Skutečnou mírou mravního života křesťana je Ježíšova výzva: "Milujte se tak, jako jsem já miloval vás". Kdybychom svůj život opravdu poměřovali touto mírou, pocítili bychom, že jsme hříšníci. A vůbec bychom nemuseli "shánět" do zpovědi nějaké hříchy. Jasně bychom cítili svá provinění, protože jestliže toto je míra našeho vztahu vůči bližním, tak lhostejnost, kterou vědomě pěstuji k někomu druhému, už je hříchem. Poněvadž pokud já jsem vůči němu tak říkajíc na nule, ne-li trošku pod nulou, protože ten člověk mi není přirozeně sympatický, a proto je mi lhostejný, tím to pro mě jako pro křesťana nemůže skončit. Kristus totiž ode mne vyžaduje, abych se já i vůči takovému člověku otevřel, pokusil se k němu přiblížit, abych hledal, jak mu projevit lásku. Abych já byl aktivní, abych já vykročil jako první. A když takovéto hříchy budem do zpovědi přinášet a vidět, že nesmírná Boží láska, která je znovu a znovu smývá, nás stále a vždy znovu čeká, tak začneme trochu tušit, co znamená Boží příslib pro každého z nás: "Nekonečnou láskou miloval jsem tebe".


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka