Přesun na obsah

Arcibiskupství, město a univerzita

1. 4. 2008

Není českou sebechválou říci, že vztah mezi duchovní a světskou mocí, jak se projevoval v Praze od poloviny 14. století, dával naší metropoli výjimečné postavení mezi městy „nové Evropy“ (t.j. od cca roku 1000). Projevovalo se to v uspořádání města nikoliv jen urbanistickém, ale takovém, jehož základem byla kumulace celospolečensky výjimečných institucí, které zde sídlily, jejichž působení a vliv ale daleko přesahovaly městské teritorium. Místně byly přitom soustředěny do hradního okrsku a pouze do dalších dvou z celkem pěti měst, jež tvořila Prahu 14. století. Jde tu o propojení panovnického sídla, sídla metropolity a univerzity v nepříliš velkém, jasně vymezeném prostoru. Tak úzká lokální koexistence nemohla nepůsobit na sepětí činnosti oněch institucí, na ideové provázání jejich vlastního profilování i následné spolupráce, případně naopak na napětí mezi nimi.

Samo místní prolnutí rezidenčního panovnického hradu s katedrálou a sídlem biskupa není ještě, alespoň ve středovýchodní Evropě, tak výjimečnou záležitostí. V Praze stejně jako jinde v tomto prostoru navazovalo toto prolnutí na časově shodné utváření státního útvaru a jeho biskupství, kde se obě instituce vzájemně potřebovaly. Stejná situace byla třeba v Krakově nebo Míšni. Stavební blízkost či sousedství pražského stejně jako krakovského hradu a katedrály tu jen vyjadřuje tuto oboustrannou podporu a závislost. Naopak tam, kde biskupství bylo buď starší než stát nebo prostě významnější, převážily jeho objekty nad státními i ve stavebním uspořádání a v charakteru města; z blízkých měst tomu tak bylo třeba ve Vratislavi. Obráceně stavební vzdálenost sakrálních objektů a biskupské rezidence od hradu obvykle reagovala na starší a značně nezávislý církevní vývoj onoho místa, jak je tomu třeba v Pasově. (Něco jiného bylo u většiny německých biskupských měst, kde biskup byl současně zeměpánem.) Už takové povrchní pozorování naznačuje tedy pro Prahu úzkou vazbu biskupství a knížectví od samého počátku jejich existence, což je ostatně běžně známou skutečností. Ať už se vzájemná vazba mocensky projevovala závislostí, soupeřením nebo spoluprací, vždy byl v jejím základu vzájemný vztah duchovní a světské moci.

Naplno začíná výjimečnost pražské situace až před polovinou 14. století, kdy všechny tři dosavadní komponenty (panovník – biskup – město) mění svou kvalitu: z biskupství se stává arcibiskupství, z krále císař, k dosavadním pražským městům přibývá další, velmi rozlehlé Nové Město. Začíná stavba nové gotické katedrály a té zpočátku jen zvolna ustupuje původní románská bazilika. Metropolita sice nesídlí v hradním okrsku, jeho rezidence je, tak jako už jeho předchůdců, v biskupském dvoře na Malé Straně. Na Hradě ale spolu s katedrálou zůstává sídlo kapituly a jsou tu samozřejmě soustředěny všechny církevní slavnosti a pontifikální funkce. Arcibiskup sám je tu stále přítomen jako koncepční rádce krále a mnohdy v praxi jeho výkonný zástupce. Vzájemnou provázanost duchovní a světské moci nadále stavebně ve velkolepé a ještě výraznější podobě, než tomu bylo dříve vyjadřuje nová katedrála jako centrum a dominanta Hradu. Vztah obou „mocí“ tu prvně nabývá vyrovnané podoby rovnocenné spolupráce s jasně vymezeným a oboustranně respektovaným polem působnosti: na jedné straně je zahraniční a vnitřní politika, na druhé duchovní věci.

Vedle všech uznávaných, navenek viditelných skutečností se tato provázanost tiše a doposud pozitivně projevovala z církevní strany i poskytováním hospodářského zázemí pro osoby Karlova činného okolí: síť nekurátních beneficií, především kanonikátů a dalších míst při katedrále i ostatních kolegiátních kostelech, zabezpečovala svými důchody především ty z duchovních osob, které působily v kterékoliv královské nebo arcibiskupské službě, jež ale vždy byla obrácena k obecnému dobru země. To bylo cílem společným oběma stranám, a proto se obě strany podílely i na zabezpečení onoho dobra, včetně zabezpečení hmotného. Celá tato výjimečná kvalita spolupráce ale nepřežila spojení císařské a české královské hodnosti v rukou českého panovníka. Od osmdesátých let se změnila v konfliktní vztahy na nejvyšší rovině krále a arcibiskupa a odtud i nižších činitelů a změnil se i celý systém služby papežskými provizemi udělovaných beneficií pro zajišťování veřejných zájmů. Začal být využíván přednostně v politickém zájmu bez onoho zacílení k obecnému dobru a proto se rychle stal terčem kritických útoků.

K výjimečnosti Prahy jako města ale od poloviny 14. století patří vedle oné rozličně se projevující spolupráce duchovní a světské moci na společném úkolu či cíli ještě další instituce, totiž univerzita. Založená králem se souhlasem papeže, v praktickém chodu zajištěná ve svých obtížných počátcích svým kancléřem – arcibiskupem byla institucí, jejímž prostřednictvím duchovenská moc, vždy spojená se vzděláním, realizovala svou službu obecnému kulturnímu a sociálnímu povznesení celé společnosti. Co znamenala činnost univerzity pro město, pro všechna pražská města jako taková, to je jiné téma, ale stojí za to tu upozornit na nepříliš zdůrazňované propojení univerzity a arcibiskupství či lépe církevního organismu v Čechách. Toto propojení nemělo jen formu založenou na vztahu arcibiskup = kancléř univerzity; to byla aplikace běžné dobové zvyklosti, že kancléřství vysokého učení patří nejvyššímu církevnímu představiteli místa, v němž vysoké učení působí – univerzita byla přeci v jistém smyslu církevním zařízením. Stejně tak tu nejde jen o pozdější spojení kanonikátů kapituly Všech svatých s mistrovskými místy v Karlově koleji. Spíš tu mám na mysli časté personální propojení profesorských míst jednotlivých univerzitních fakult a klíčových míst ve spirituální správě diecéze, jak se v praxi jednotlivě uplatňovalo od poloviny 14. století. Uveďme z mnohých alespoň dva příklady. Štěpán z Uherčic (z Roudnice) byl v padesátých letech prvním českým profesorem právnické fakulty a současně generálním vikářem arcibiskupa Arnošta; v osmdesátých a devadesátých letech působil na téže fakultě Mikuláš Puchník, který byl současně opět generálním vikářem Jana z Jenštejna a hlavně pražským oficiálem. O obou těchto lidech bychom mohli říci, že byli výjimeční, ale při množství podobného duplicitního působení jde téměř o pravidlo. Přinejmenším ti dva jmenovaní byli i literárně činní a do svých spisů vtělovali zkušenosti z obou pólů své činnosti a oběma také chtěli svými spisy prakticky sloužit – spirituálně-správní praxi i univerzitnímu vzdělání. Je nabíledni, že to mohlo vést jen k jedinému výsledku: zvýšení vzdělanostní úrovně a současně – na straně duchovenstva – k vědomí toho, čemu má vzdělanost sloužit.

Je tu možné upozornit ještě na jeden z mnoha dalších momentů propojení univerzity a života v arcidiecézi v pražském prostředí 14. století. Není novinkou, že tu bylo konání provinciálních a především diecézních synod ve 14. století až do počátku století 15. mimořádně časté, přinejmenším ve srovnání s říší. Jen v menším počtu případů známe jméno synodálního kazatele nebo text jeho promluvy přednesené na konkretní synodě. Pokud tomu tak je a my kazatele známe, je to vždy některý přední mistr pražské univerzity. Obvyklou zvyklostí uplatňovanou v širší střední Evropě a v říši bylo, že synodálním kazatelem býval místní generální vikář, a to i poté, co v místě byla univerzita. Zvyklost byla logická, zaručovala jednotu kazatelových myšlenek a promluv s míněním biskupa. Pak je ale možné interpretovat odchylný úzus doložený v Praze pouze v jediném smyslu, totiž určité otevřenosti prostředí pražského arcibiskupství a jeho představitelů vůči osamostatňujícímu se kulturnímu světu současných vzdělanců a jako důvěru vůči němu. Přitom tento svět už nebyl duchovenský v tradičním smyslu, ale svou existencí a svým působením v prostředí vyspělého velkoměsta se od něho lišil větší vnímavostí vůči potřebám a tužbám různorodější laické společnosti. Tato otevřenost a důvěra hierarchy vůči okolnímu světu snad stále ještě prokazuje jednu formu onoho prvotního přirozeného propojení mezi duchovní a světskou mocí. Přinejmenším pokračuje právě v tomto trendu, ale modifikuje ho do vztahů k rozličným kruhům na pomezí duchovní a světské společnosti.

Historie se nikdy neopakuje a tím spíše se v Praze už nikdy neopakovala ani ona pro ni tak specifická situace 14. a počátku 15. století. Konfesijní rozdělení země od poloviny 15. století spolu se sedisvakancí pražského arcibiskupství i živořením univerzity, jež zúžila svou činnost na učiliště místního významu, a s radikální redukcí počtu obyvatel Prahy zcela změnily samu možnost pokračovat nějak v dříve uplatňovaných vztazích. Znovuoživení univerzity bylo pak podmíněno jejím předáním jezuitskému řádu a to spolu s nebývale silným zastoupením řeholního duchovenstva ve farní službě zvláště v Praze vsunulo od 17. století řády jako další významný činitel i do vztahů mezi v místě už nepřítomnou panovnickou mocí, arcibiskupstvím a městem. Období od rekatolizace už proto tvoří zcela jinou kapitolu.

Kardinál Miloslav Vlk


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka