Reflexe nad jednou slavností

V sobotu 30. srpna se v olomoucké katedrále sv. Václava konala děkovná bohoslužba u příležitosti životního jubilea 60. narozenin arcibiskupa Jana Graubnera. Účastnili se jí skoro všichni čeští a moravští biskupové, apoštolský nuncius Diego Causero, opati a provinciálové řádů, kanovníci katedrální kapituly, velké množství diecézních i řeholních kněží, řádové sestry, bohoslovci a ministranti, paní Livia Klausová, poslanci a senátoři, ministři a politici různých stran, hejtmani, zástupci veřejného života a mnoho dalších osobností. Věřících laiků byla plná katedrála… Řeknete si: to vše je přece normální při takové příležitosti. Ano, je. Ale já jsem při tom meditoval dál.

Toto množství nebylo jen nehybnou masou jako třeba v kině při nějakém filmovém trháku, ale liturgickým společenstvím více či méně slitým vjedno i přes určité názorové rozdíly různých účastníků. Pěkná organizace, krásné „divadlo“ liturgie, biblická čtení, arcibiskupovo pěkné osobní slovo a společné modlitby – to všechny nenásilně, přirozeně spojovalo, vytvářelo blízkost a zvláštní velké, i když určitým způsobem různorodé, společenství. Myslím, že tak to mnozí ve svém nitru cítili.

S radostí jsem si uvědomoval, že eucharistie není pouze sólová akce těch vepředu, ale že se jí nejrůznější skupiny přítomné v katedrále spolu aktivně zúčastňují. Všichni společně zpívali chrámové písně, mnozí i zpaměti. Sbor reprezentující celé společenství se krásně ujímal vícehlasých částí. Vedle toho zněl i sólový zpěv žalmu. Jednotliví laici, muži i ženy, četli biblická čtení, jiní nesli obětní dary. Hlavní části eucharistické liturgie přednášeli biskupové spolu s kněžími. Některé části recitovali, jiné společně zpívali. I zde bylo střídání – jednotlivci, ale i všichni společně. Takovéto aktivní podílení se na společné liturgii je živým výrazem společenství. V církvi, v liturgii je tohle víceméně běžné.

Snad se někdo může ptát, proč tedy o tom takto mluvím, proč to vše připomínám, když je to samozřejmé. Ano, pro nás věřící je to samozřejmé a ani si neuvědomujeme, jak je to výjimečné. Ptám se: kde ve společnosti se něco takového uskutečňuje? Společná „akce“ tak velké a do jisté míry různorodé skupiny, děti a dospělí, rodiny, muži a ženy, staří a mladí, a při tom s aktivní účastí všech těchto účastníků, společenství i jednotlivců, v takové krásné harmonické koordinovanosti? Kde je v životě naší společnosti nějaká obdoba, něco takového živého, funkčního uskutečněno? Nikde!

A to jsem se nezmínil o živém společném zpěvu! Která skupina lidí v naší společnosti je schopná takto živě spolu zpívat, funkčně zpívat. Dnes v životě společnosti chybí zpěv. Ano, lidé pasivně „konzumují“ zpěv, ale aktivně tvořit, zpívat…? Vím, jsou tu sbory a různé pěvecké skupiny, které si nacvičí písně a pak je na nějakém koncertě prezentují. Ano, ale kde se zpívá v běžném životě při společné „akci“, když lidé spolu něco konají, tak, jako je to v liturgii?

Možná, že si někdo řekne, že fantazíruji o běžných samozřejmých věcech. Ale uvědomujeme si dobře, jak velký poklad v církvi máme v liturgii? A to jsem se snažil dívat jen očima těch, kteří s námi nesdílejí dar víry, díval jsem se vlastně jen jakoby po stránce lidské, „společenské“, „z vnějšku“ a nemluvil jsem o božském rozměru takové události, o přítomnosti zmrtvýchvstalého Krista ve společenství, o jeho živém Božím slově, o jeho tajemné přítomnosti svátostné, o setkání se živým Bohem. Říkám to vše proto, že si myslím, že nám křesťanům někdy chybí hlubší vědomí velikosti daru víry, správné sebevědomí. Vyslovuji tu proto přání proroka Nehemiáše: „Radost z Hospodina ať je vaše síla...“