O smyslu katedrály

Už šestnáct let se táhne soudní spor o určení vlastnictví katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Hradčanech. Katedrála byla postavena pro církev, pro její činnost na místě, kde stála už dříve románská bazilika sv. Víta, postavená sv. Václavem. Císař Karel IV. chtěl mít v Praze místo pro královskou a císařskou korunovaci. Korunovace byl církevní liturgický úkon, nikoliv především státní. Krále korunoval arcibiskup při bohoslužbě, nikoliv nějaká světská autorita.

Na internetovém portálu iDnes se ve zprávě „Církev nechce nechat Svatovítský chrám státu, podala dovolání“ (2. září) píše: „Katedrála sloužila během své existence nejen náboženským obřadům, ale stala se i významným politickým centrem českého státu. Byla místem korunovace českých králů“. Z této formulace vyplývá, že autor zprávy se domnívá, že korunovace byla především „státním aktem“. Vztah státu a církve se posuzuje podle moderních poměrů a bohužel se neví, že korunovace byla liturgickým úkonem církve, nikoliv státním úkonem, že bylo právem arcibiskupa pro krále korunovaci ve mši svaté uskutečnit. Král ji ochotně přijímal z rukou arcibiskupa. Celý obřad, jak je popsán v Karlově korunovačním řádu, má podobu „svěcení krále“. Ze svatováclavské kaple se při tom přinášely požehnané oleje, kterých se používalo při svěcení kněží. Arcibiskup pomazal olejem královu hlavu, prsa a ruce. Pod korunovační královský plášť mu arcibiskup oblékl tuniku a dalmatiku, které „naznačovaly podjáhenské a jáhenské svěcení krále“ (Zdeňka Hledíková, Arnošt z Pardubic, Praha 2008). Tyto části oděvu byly liturgickým oblečením podjáhna a jáhna a patřily také k oblečení biskupa. Proto měl císař při korunovaci (a také o Vánocích) právo číst v liturgii evangelium, což je běžné právo jáhna nebo kněze. Když arcibiskup vkládal královskou korunu na panovníkovu hlavu, pronášel modlitby požehnání. „Z Boží milosti král…“ A tuto milost arcibiskup korunováním zprostředkovával. Nikdo jiný ji provést nemohl. Z liturgických modliteb, které při korunovaci arcibiskup pronáší, zřetelně vyplývá, že také král je „služebník“, „ministr“ obdobně jako kněz. Církev byla protagonistou korunovace jako liturgického úkonu ve své katedrále. Pouze legitimní panovník, to je ten, který uznával existenci Boha a měl úctu k církvi, byl hoden nosit korunu, která byla korunou relikviářovou. Jinde než v katedrále se toto „svěcení“ konat nemohlo. K tomu ji ostatně pro církev císař Karel IV. založil. Velmi dobře je vztah panovníka a církve vyjádřen na mozaice Zlaté brány katedrály. Panovník a jeho žena se sklánějí před Božím majestátem a čeští zemští patroni v katedrále pohřbení za ně orodují u Nejvyššího trůnu.

V duchovních spisech Karla IV. lze zřetelně vystopovat panovníkův pohled na službu krále. Byl ve své spiritualitě silně ovlivněn spisy sv. Augustina a Tomáše Akvinského. Církev poskytovala králům ve své katedrále čestné místo pro jejich pohřbení, vedle světců a biskupů. To byla vstřícnost církve, její služba panovníkům, aniž to jakkoliv souviselo s „vlastnickým právem“ králů ke katedrále. A uložení korunovačních klenotů v katedrále? Tak to určil zakladatel císař Karel IV. Královská koruna byla králi propůjčována v den korunovace za poplatek jejím strážcem, katedrální kapitulou. „Věčným knížetem“, dědicem České země a držitelem koruny byl sv. Václav. Církev tedy poskytovala státní moci uvedené liturgické služby. Král je přijímal od církve jako dar v situaci vzájemné spolupráce, kdy králové byli také řádnými křesťany a měli právo být při liturgickém úkonu v katedrále korunováni. Takže pokud se mluví o tom, že katedrála byla také „významným politickým centrem českého státu“, tak v této souvislosti, v tomto církevním rozměru. Takto byla „katedrála jako objekt v Karlově pojetí specifickým, vznešeným symbolem Českého království…“ (Zdeňka Hledíková, Arnošt z Pardubic)

Bohužel tato „specifičnost a vznešenost“ je dávno pryč. Je pravda, že katedrála je pro své místo uprostřed hradních budov „logem“ Prahy i Česka, jímž prezident zdobí některé své dokumenty. Církev se z toho jistě těší a je ochotna dnes uvažovat o nějakém spravedlivém vzájemném jednání, ale nemůže připustit, aby na základě deformací komunistického režimu a výroku soudce se silnou komunistickou minulostí si náš stát dělal nárok na katedrálu podle různých zmatečných právních pojmů doby komunismu, zvláště podle výroku komunistického „práva“, že katedrála náleží „všemu československému lidu“, při čemž „československý lid“ nebyl ani za komunismu subjektem práva, a nemohl tedy vlastnit. Proto svatovítská kapitula podala v poslední době dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze z dubna roku 2008, vyneseného pod tlakem příkazu Nejvyššího soudu, a ústavní stížnost k Ústavnímu soudu České republiky pro porušení svých práv. Církev se nemůže vzdát svého po staletí trvajícího práva jen na základě komunistických deformací chráněných státem.

Ani podle spravedlivého posouzení historiků, ani podle zkoumání v oblasti ekonomické a finanční (kdo vlastně postavil katedrálu) nelze dojít k závěru, že katedrála církvi nepatří.

Doba korunovací je už dávno pryč a vztah mezi církví a státem je dnes úplně jiný. Představitelé státu si nedělají žádné „právo“ na katedrálu ve smyslu bývalých králů, nechodí se tam modlit, nemají k ní už žádný liturgický vztah. Nežádají od církve žádnou službu. Není tedy na čem zakládat toto někdejší „právo“ na katedrálu jako na místo nějakých církevních „služeb“. Takže doufáme, že pravda podle hesla, které nad hradními budovami vlaje na prezidentské vlajce, jednou zvítězí. I to bude důležitá známka, že se v naší republice lze dovolat práva.

Kardinál Miloslav Vlk