Synodní okénko 5: Synodalita

V této souvislosti je nutné říci také něco o historii synodálních zasedání a o dokumentech, které z nich vzešly. Od doby ustanovení Synodus episcoporum v r. 1965  se  uskutečnila řada synodálních shromáždění, „synod“, které projednávaly důležitá a aktuální témata, rozvíjející koncilové učení.

Ve srovnání s tradicí východních církví byla v západní latinské církvi synodalita po staletí neznatelná, řízení církve bylo převážně nebo především silně „monarchické“ a centralistické. Ve východních církvích se někde uchoval synodální systém vedení církve až příliš omezující. Proto se, podle znamení času, už před koncilem ozývaly hlasy volající po obnově ztracené synodality v katolické církvi. Druhý vatikánský koncil ji obnovil na úrovni univerzální církve. V r. 1965 vydal papež Pavel VI. příslušný apoštolský list k ustanovení „Synodus episcoporum“. Vznikla tak trvalá instituce, jejíž předsedou je papež. Má v čele generálního sekretáře, který prakticky dělá všechnu práci: organizuje synodální shromáždění (řádná, mimořádná, speciální), která mají za úkol pomáhat pravidelnými konzultacemi papeži v řízení univerzální církve. Tento krok obnovení synodality se pak odrazil také na nižších rovinách církve. V diecézi jsou to kněžské a pastorační rady, ve farnostech pastorační a ekonomické rady.

O současné práci „synodality“ je na stránkách Tiskového střediska ČBK řada pěkných informací z internetových stránek Tiskového střediska Svatého stolce (Bollettino), z deníku L’Osservatore Romano aj.

I na zdejších internetových stránkách byly publikovány některé informace o této celocírkevní události: řada informací o tom, jak se synoda připravuje, s jakými dokumenty přicházejí účastníci shromáždění na zasedání, je tu popsán dokument Instrumentum laboris jakožto základní text pro jednání. Dále jsou tu informace o tom,  jak se na zasedání pracuje a také stručně dosavadní průběh jednání, doprovozený osobními zkušenostmi.

V této souvislosti je nutné říci také něco o historii synodálních zasedání a o dokumentech, které z nich vzešly. Od doby ustanovení Synodus episcoporum v r. 1965  se  uskutečnila řada synodálních shromáždění, tzv. synod, které projednávaly důležitá a aktuální témata, rozvíjející koncilové učení. Je dobré si připomenout tento velký vzmach synodality, říci si, jaká témata byla projednávána a zmínit se o dokumentech vydaných papežem po synodě, které se obvykle nazývají „posynodální“ nebo „apoštolské exhortace“. Názvy mnohých z těchto dokumentů jsou známé, ale někdy se přehlédne podtitul upozorňující, že vznikly ze synodálních jednání. 

Od r. 1967 proběhla řada všeobecných synodálních shromáždění. Při prvních dvou synodách se hledal způsob práce i publikování jejích výsledků. Mluvilo se o realizaci koncilu, o prohloubení víry, byla ustanovena mezinárodní teologická komise a vyhlášena práce na revizi Kodexu kanonického práva. Bylo také například stanoveno, že trvalý orgán, synodus, má mít nejen určitou administrativu, ale také často obnovovanou radu biskupů, která by připravovala realizaci výsledků a také nové zasedání. V pokoncilovém čase bylo naléhavě třeba jednat společně o novém kolegiálním „fenoménu“, který více méně v širším měřítku vyrostl ze zkušenosti kolegiality biskupů na II. vatikánském koncilu – o biskupských konferencích. Proto bylo na rok 1969 svoláno mimořádné generální synodální shromáždění. Apoštolská exhortace vymezila činnost biskupských konferencí jak teologicky, tak i právně.

Další třetí řádné zasedání se konalo v r. 1974 a po jednání vydal papež jednu z nejkrásnějších exhortací – Evangelii nuntiandi, o hlásání evangelia. Pak v odstupu tří až čtyř let následovaly další řádné synody: 1977, 1980, 1983, 1987, 1990, 1994, 2001, 2005. Vzniklé dokumenty, vydány většinou pod latinským názvem, jsou: Catechesi tradendae, o katechezi, Familiaris consortio, o úkolech křesťanské rodiny v současném světě,  Reconciliatio et poenitentia, o pokání, Christifideles laici, o povolání a poslání laiků v církvi a ve světě, Pastores dabo vobis, o výchově kněží v současných podmínkách, Vita consacrata, o zasvěceném životě a jeho poslání v církvi a ve světě,  Pastores gregis, o biskupech a Sacramentum caritatis, o eucharistii jako prameni a vrcholu života a poslání církve – tedy celkem 11 řádných shromáždění.

Kromě toho probíhala mezi těmito zasedáními i „speciální“ shromáždění, která byla věnována jednotlivým kontinentům: 1994 Africe, 1997 Americe, 1998 na jaře Asii, na podzim téhož roku Oceánii, v letech 1991 a 1999 Evropě. Svatý otec pak vydal dokumenty, které mají stejný název: Církev v Africe, Církev v Americe, atd.  V r. 1985 se konala mimořádná synoda k 20. výročí ukončení II. vatikánského koncilu. Pak tu byly ještě speciální synody „regionální“ o problémech některých oblastí: 1980 o Holandsku, 1995 o Libanonu.

Je až neuvěřitelné, kolik práce nový orgán „Synodus Episcoporum“ za padesát let po koncilu dokázal udělat…V této práci se angažovali biskupové celého světa jako poradní orgán papežův a celá církev má z této obrovské práce užitek.

Děkujme Bohu, Duchu Svatému, že vede svou církev a že ji „uvádí do veškeré pravdy“ (Jan 16,13) a učí „poznávat znamení časů“ (Mt 16, 3). Ano, Duch  Svatý v církvi působí - je to třeba objevovat (Jan Pavel II.).