660 let Arcibiskupství pražského

Vážení přátelé!

Mohli bychom se  právem chlubit, že žádná instituce, žádná organizace v naší vlasti neexistuje déle než arcibiskupství, případně biskupství. Mohli bychom právem poukazovat na to, že v této zemi mají věřící dávné, vydržené právo více než kterákoliv jiná skupina lidí, a nejen 660, ale více než tisíc let. Mohli bychom oprávněně zdůrazňovat, že tvůrci kultury, kterou jsme zdědili, jsou právě naši předkové, věřící lidé, křesťané. Tuto skutečnost nebudu dále rozvíjet, pouze ji připomínám, pro mnohé z vás, ale i proto, že náš národ na to dnes rád zapomíná… Další historické údaje máte na trojlístku, který byl k této příležitosti vydán.

Toto veliké výročí slavíme už dnes, přestože přesné datum zřízení arcibiskupství je 30. duben. Nechtěli jsme oslavu stavět příliš do stínu vstupu do Evropské unie, všichni budou mít mysl právě jen pro tu událost…

Nemůžeme však přehlédnout, že založení arcibiskupství bylo činem evropského významu, který tehdejší Evropu ovlivnil… Český král a císař Karel IV. chtěl mít pro svou říši právě v Praze pevný střed. Tehdejší pražské biskupství bylo dosud závislé na vzdáleném arcibiskupství mohučském. Císař chtěl mít evropskou metropoli právě zde, v srdci Evropy. Karlův počin povýšení pražského biskupství na arcibiskupství nebyl zneužitím náboženství pro politické cíle, ale Karlovy duchovní, kulturní i politické plány byly spolu úzce spojeny. Víra a kultura ruku v ruce… Evropa bez křesťanské kultury a duchovních hodnot byla naprosto nemyslitelná. Karel jasně věděl, že taková Evropa by nemohla dobře fungovat… Proto také na radu arcibiskupa Arnošta z Pardubic zakládá Universitu – duchovní a kulturní  pramen uprostřed Evropy a nejen pro Čechy… Rovněž v Karlově době se v Roudnici rodí tzv. „devotio moderna“ – obnovný duchovní  křesťanský proud, který pak prochází Evropou. Odborník by dovedl dokonaleji a v celé šíři vyprávět, co naši předkové v té době pro Evropu znamenali. Když na tuto slavnou dobu myslíme, maně vzpomeneme i na sv. Vojtěcha a jeho snahy obnovit Evropu na křesťanských základech ve spolupráci s velkými osobnostmi své doby a na jeho snahu přinášet k nám vzdělání z Evropy, např.  ze slavné církevní školy v Magdeburgu  nebo duchovní obnovu clunyjskou... Jaká výměna darů! – a bez velkých technických vymožeností… Tyto naše dary tvoří i dnes součást evropské kultury… Češi přijímali od Evropy, ale také jí v duchovních hodnotách vraceli… Kéž by nás tato naše slavná minulost i dnes inspirovala – dějiny, učitelka života!.... Arcibiskupství pražské  toho bylo velkým  symbolem… A je nutné si to připomenout, protože naše současnost má nesmírně krátkou paměť!...

Je nutné přiznat, že mezi společensko-kulturním prostředím doby Karlovy a dnešní společností je veliký rozdíl… Můžeme se proto oprávněně zeptat, jaké je vlastně poslání arcibiskupství, arcidiecéze dnes? V této zemi, v Evropě…? Řekl bych, že  z určitého pohledu stejné: přinášet společnosti, Evropě duchovní hodnoty, které tolik postrádá, a s důrazem hlásat, že Ježíš Kristus je základní kámen života jedince i společnosti…

A proto událost, kterou slavíme, je pro nás nejen znamením a připomínkou, jak slavnou  minulost máme, co velikého naši předkové vykonali, ale je také výzvou pro naši přítomnost. Aby Praha a pražská arcidiecéze mohla být representativní metropolí – jak to měl v úmyslu Karel IV., uskutečnil Arnošt z Pardubic velkou obnovu arcidiecéze nejen po  vnější stránce, co se týká uspořádání struktury diecéze, ale také obnovu duchovního života, především kléru. Proto ustanovil kazatele, formátory pro kněze. A blahodárně působil i v ostatních oblastech života arcidiecéze.

Arcidiecéze a vůbec církev v této slavné době úzce spolupracovala se společností a  svým duchovním bohatstvím jí sloužila. Je ale také pravda, že společnost byla pro její hodnoty otevřená a přijímala je. I ze své strany úzce spolupracovala. Vztah Karla IV. a Arnošta z Pardubic je toho zářným příkladem. Tato spolupráce vytvářela slavnou dobu našich dějin. Velikost a slávu Karlovy doby dnes všichni přijímají, jsme na ni hrdi, ale oddělujeme ji mnohdy od jejích kořenů, z nichž vyrůstá, od duchovního základu a od působení církve v ní.

Výzva této slavné doby pro nás, pro církev? Jedním slovem: Obnova! Abychom mohli dobře navazovat na své kořeny, jít ve slavné tradici našich předků, je bezpodmínečně nutná obnova! O tu usiluje i sněm katolické církve, který právě probíhá. Nutnost obnovy dobře cítili i poslední pražští arcibiskupové, kardinál Beran a kardinál Tomášek, slavné paměti. Během příštích týdnů, příštího měsíce, si v přednáškách, které navazují na dnešní slavnost a jsou publikovány na skládankách, které máte v rukou, připomeneme právě tyto snahy, i to co dnes konáme pro to, aby i dnešní církev, dnešní arcidiecéze mohla plnit svou životně důležitou úlohu, své poslání pro společnost. Abychom jako arcidiecéze byli městem na hoře ležícím a světlem pro naši sešeřelou dobu, musí každý z nás být světlem. Výzva naší slavné minulosti k nám, je výzvou ke každému z nás osobně. Je výzvou k obnově vlastního života, ke spolupráci na společném díle, na společné obnově.

 V  dnešní slavnostní eucharistii budeme tedy děkovat za naši slavnou minulost, za to čím církev mohla být a skutečně byla, a prosit za dary Ducha sv. pro naši současnost, abychom dokázali být pro tuto dobu znamením, které lidé naší doby budou ochotně přijímat…

Mše svatá u příležitosti 660. výročí založení Arcibiskupství pražského, katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze, 24.4.2004