Přesun na obsah

Důsledky zrušení exkomunikace

13. 2. 2009

Velmi pozorně sleduji z Říma, kde jsem na setkání biskupů, přátel Hnutí fokoláre, „mediální válku“ kolem zrušení exkomunikace čtyř schizmatických biskupů vysvěcených na biskupy před 20 lety. Myslím, že bylo řečeno mnoho, nechci-li říci všechno. Sám jsem na těchto svých stránkách hned záhy po zveřejnění dekretu o zrušení exkomunikace přinesl dostupné informace. Tímto článkem navazuji na ty předchozí, abych doplnil ona vysvětlení a přinesl další informace o této citlivé záležitosti, která má několik rovin. Je nutné je rozlišovat a od sebe oddělovat: 1) zrušení exkomunikace, 2) výroky o holocaustu, 3) otázku vyjadřování biskupa k politickým a historickým skutečnostem, 4) chyby médií.

Ad 1) Základním úmyslem papeže Benedikta XVI. bylo udělat první krok k zahojení rány schizmatu, kterou zasadil Marcel Lefebvre, když na závěr koncilu v roce 1965 a více než 20 let po něm odmítal uznat dokumenty, které biskupové celé církve odhlasovali a podepsali, a pro svůj odpor získával a vychovával následovníky, takže se schizma uvnitř církve rozšiřovalo. Papež Jan Pavel II., i když byl „mírným“ papežem s otevřenou náručí, biskupa Lefebvra pro šíření a prohlubování schizmatu, po důrazném napomenutí a varování, exkomunikoval za to, že proti jeho zákazu vysvětil čtyři biskupy. Tedy exkomunikace pro Lefebvra za nedovolené biskupské svěcení a pro ostatní za jeho přijetí. Lefebvre odmítl a zpochybnil papežovu autoritu. Rozkol se ještě zvětšil. Celou záležitost tohoto schizmatu sledovala ve Vatikánu tehdy založená instituce zvaná Ecclesia Dei, v jejímž čele dnes stojí kardinál Darius Castrillón Hoyos. Ten už v minulosti z titulu své funkce několikrát projevil snahu celou záležitost nějak (lacino) vyřešit. Ale bylo mu to rozmluveno. Je pravděpodobné, že on je i nyní v celé věci hlavním „protagonistou“. Celá záležitost samozřejmě postihuje především papeže jako nejvyšší autoritu v církvi. On má své spolupracovníky, kteří mu radí, přinášejí impulsy, informují ho o závažných věcech a připravují podklady pro důležitá rozhodnutí. Tato věc měla být konzultována s kardinálem Walterem Kasperem, který je předsedou Papežské rady pro jednotu křesťanů a pro vztah k židům. Ale kardinál Hoyos tak bohužel neučinil. Dalším zodpovědným činitelem v této záležitosti je prefekt Kongregace pro biskupy kardinál Giovanni Battista Re. Ani on nebyl předem informován. Dekret mohl jistě podepsat sám papež, ale vzhledem k tomu, že exkomunikační dekret podepsal předchůdce kardinála Re, kardinál Bernardin Gantin, podepsal zrušení exkomunikace jeho nástupce kardinál Re.

Ve vatikánských kruzích panuje názor, že to, co způsobilo tolik zmatků, je skutečnost, že celá záležitost nebyla řádně předem vysvětlena. Zrušení exkomunikace totiž neznamená, že lefebvrističtí biskupové jsou beze všeho přijati zpět do společenství církve, že minulost je zahlazena a že jsou „zadarmo“, bez změny smýšlení a bez pokání, přijati. Tento „akt milosrdenství“ znamená pouze, že z nich byla sňata exkomunikace jako kázeňský trest pro nedovolené přijetí biskupského svěcení, aby jim byl umožněn návrat. Jejich svěcení je platné, ale nedovolené. Dotyční však dosud zůstávají ve schizmatu, které vzniklo tím, že nepřijali učení církve! Jsou tedy mimo církev. Tento stav se podobá situaci, která trvá ve vztahu katolické a pravoslavné církve poté, co Pavel VI. a konstantinopolský patriarcha Athenagoras zrušili vzájemnou exkomunikaci vyhlášenou jejich předchůdci. Toto odvolání však neznamená nastolení církevní jednoty a schizma nadále trvá. Aby mohli být lefebvrističtí biskupové přijati do církve, musí předcházet hluboká změna smýšlení, řádné pokání a plné přijetí koncilového učení. Toho, kdo je za celou tuto obrovskou kauzu zodpovědný, je nutné hledat ve Vatikánu. Zdá se, že je to nejspíše kardinál Hoyos, který stojí v čele Ecclesia Dei, instituce, která má vše řešit.

Tito schizmatičtí biskupové dosud nikterak neprojevili ochotu k pokání ani k uznání celého učení církve. Ani při Fellayově návštěvě u papeže v srpnu 2005, ani v jeho dopise, který papeži doručil kardinál Hoyos. Čili zrušení exkomunikace je otevření dlouhé cesty, dlouhého procesu, o němž nevíme, jak skončí. Zůstává naděje, že Duch svatý osvítí zatvrzelé schizmatiky a že se odhodlají ke změně smýšlení a k pokání.

Mnoho zlé krve mezi biskupy a vůbec v církvi v Německu, Francii i ve Španělsku, způsobil na začátku právě tento katastrofální nedostatek vysvětlení a poskytnutí dalších informací.

Ad 2) Otázka názorů biskupa Williamsona na holocaust, publikovaných právě v době zrušení exkomunikace, je „nešťastná“ shoda okolností, které tu kauzu při nedostatku potřebných informací vlastně vytvořily a nesmírně umocnily. Kdyby se bylo odehrálo jen zrušení exkomunikace, tak by se jistě diskutovalo o různých teologických aspektech celé záležitosti, ale to by jistě brzy utichlo. Spekulace o tom, zda to bylo „načasované“ nebo zda se jednalo o „komplot“ proti papeži a snahu poškodit ho, nechávám stranou jako bizarní. Jen poznamenávám, že ono interview bylo natočeno údajně už v listopadu loňského roku. A dále, že se s těmito a dalšími protikoncilovými názory Williamson dávno před tím netajil. Je neodpustitelnou naivní chybou a velkou nezodpovědností, že se kardinál Hoyos neinformoval nejen ve Vatikáně, ale ani jinde, ačkoliv to měl a mohl snadno udělat. Vatikánská média i papež sám se omlouvali, že o těchto názorech nevěděli. Docela jim to věřím, ale Hoyos by měl být zřejmě pohnán k zodpovědnosti. Asi se u nás neví, že Williamson je vlastně anglikán, který při vlně svěcení žen v anglikánské církvi odešel do církve katolické a Lefebvre ho přijal a vysvětil.

Ad 3) Biskup Bernard Fellay i další lefebvristé i celé schizmatické Bratrstvo se cítí Williamsonovými názory a celou kampaní kolem nich poškozeni, přestože velká část Bratrstva takové názory sdílí. To jsme viděli před několika lety na lefebvristických extremistických webových stránkách i u nás.

Výmluva, že pokud biskup nemluví o otázkách víry, jsou jeho názory soukromé, je dosti směšná a není zapotřebí o ní diskutovat. Tyto a podobné názory i samotného Fellaye vytvářejí obrázek o jejich smýšlení. Bohužel lefebvristé neberou v úvahu, že tyto „soukromé“ názory jsou nejen hluboce proti II. vatikánskému koncilu, ale také proti „soukromé“ víře.

Ad 4) Je velikou pravdou, že celou tuto zbytečnou vlnu ostré kritiky způsobila z velké části skutečnost, že ani média Vatikánu nebyla dostatečně informována. Ale ani vatikánská, ani ostatní média nejsou v této věci nedostatečnou informovaností ospravedlněna. Znovu se tu názorně ukazuje to, co je dobře známé, že totiž média někdy místo „služby pravdě“ potřebují dělat skandály a přinášet nebo vytvářet negativní věci, aby byla přitažlivá. I já jsem byl „postižen“ touto „službou“ článkem v Lidových novinách s názvem „Kardinál Vlk napadl papeže kvůli popírači holokaustu“. Nepotřebuji se omlouvat a něco brát zpět. Za vším, co jsem napsal, stojím. Jen jsem Lidové noviny pokládal za serioznější noviny.

Od počátku celé kauzy jsem napsal na svůj web tři články. První hned 27. ledna, pár dní po zrušení exkomunikace. Je to první obšírná informace o vzniku celého problému o jeho vývoji od koncilu až po rok 1988, po exkomunikaci. Následoval podrobný popis průběhu celé záležitosti koncem ledna. Zde jsem vyslovil pochybnosti, zda si lefebvristé akt milosrdenství zaslouží. Přinesl jsem zprávy o reakcích Vatikánu i Benedikta XVI. Zřetelně zde bylo řečeno, že snětí „neuzavírá bolestné období lefebvrovského schizmatu“, ale že papež „připravuje pole“ a že „zrušení exkomunikace ještě neznamená plné společenství“. Citoval jsem papeže, který vyslovil naději, že se „co nejdříve dosáhne celkového usmíření a plného společenství.“ Krátce na to, 30. ledna, v článku „Nepochopené gesto milosrdenství“, jsem kritizoval novináře, že nepochopili jádro věci a že příčinně spojovali tento akt milosrdenství s nehoráznými a nepřijatelnými názory Williamsonovými na holocaust, jako by se zrušení exkomunikace týkalo holocaustu. V článku jsem se zabýval reakcemi katolických biskupů na tyto věci, jejich odsouzením Williamsonových názorů a vyslovil jsem myšlenku, že je to „odvážný začátek procesu, o kterém se neví, jak se bude dále vyvíjet“. A konečně článek z 5. února s názvem „Přetrvávající diskuse“, o kterém referovaly Lidové noviny pod výše uvedeným titulkem. O papeži jsem hovořil pozitivně. Lidové noviny zřejmě nevěnovaly příliš pozornost větě „Vatikán bral příliš na lehkou váhu tento krok“ a ztotožnily „Vatikán“ s papežem. Kdo byl myšlen tím „Vatikánem“, je však patrné z výše uvedeného výkladu. Různé odborné chyby, kterých se při této „kampani“ novináři dopouštěli, nechávám stranou.

Kardinál Miloslav Vlk


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka