Přesun na obsah

Budování chrámu - 8. neděle v mezidobí

26. 2. 2006

Texty Písma, které jste právě slyšeli, mne lákají, abych k nim promluvil. První úryvek ze Starého zákona hovoří o tom, že Hospodin si zasnoubil společenství Izraele a vzal si je za své. Chci připomenout, aniž bych to rozváděl, že toto slovo platí také o nás. V listu Korinťanům, i když mezi nimi byly různé problémy, sv. Pavel píše: „Naším listem jste vy! Není však napsán inkoustem, ale Duchem živého Boha v lidském srdci“. Když jsem to poslouchal, vztáhl jsem to i na vás. A evangelium: Společenství se nepostí, je-li ženich s nimi. To není otázka, jestli se postit nebo nepostit – důraz je na slova: ženich je s nimi. To je pro mě - při příležitosti mého prvního pastýřského slova k vaší komunitě - východisko, o kterém chci hovořit: Ženich je s nimi. Chci hovořit, co je základem každého společenství, každé komunity, a zvlášť – řekl bych – základem mladé komunity, jako jste vy. Nemyslím teď váš průměrný věk 25 let, ale délku trvání vašeho společenství.

Co je základem společenství? Mohlo by se odpovědět: Solidarita, protože za námi stojí ještě dvě farnosti – Chvaly a Kyje. Ale to není základ. Ani to, že já jako biskup této diecéze sleduji vaši komunitu se zájmem, stojím za ní a s otevřeným srdcem vám chci ve všem pomáhat. Ani to není základ. Ani vaše nádherné aktivity, které mi pan administrátor popsal, to ještě není základ.

Základem každé komunity – především mladé a začínající – je tajemná duchovní, reálná přítomnost Krista Zmrtvýchvstalého uprostřed společenství. To je základ, slovo, které chci vyslovit a vtisknout do vašich srdcí. Základem komunity je tajemná, duchovní, avšak živá a skutečná přítomnost Krista Zmrtvýchvstalého. Tak to bylo na začátku církve. Když Ježíš založil první komunitu - měla 12 členů, 12 apoštolů - tak byl stále uprostřed nich. Chodil s nimi po Palestině - vždycky uprostřed nich. Pokud odešel, pak se šel modlit. Čili tohle byl obraz toho, co bude budoucí církev. Tady měla svůj základ. Bude společenstvím, ve kterém Ježíš bude uprostřed. Když Ježíš zemřel na kříži, všichni apoštolové ho opustili, kromě Jana. Co se stalo, když vstal z mrtvých? Kristus byl vzkříšen s novým proměněným tělem, které nepodléhalo času, prostoru, prostě zákonům tohoto světa. Ježíš přišel, ukázal se jim. Objevil se se svým proměněným, vzkříšeným, zmrtvýchvstalým tělem. A znovu a znovu se po čtyřicet dní zjevoval uprostřed nich.

Čili Ježíš Zmrtvýchvstalý uprostřed společenství. To je základ církve. A když se Ježíš potom viditelně vzdálil, „poodešel“, tak co udělal? Seslal jim proud ohně, Ducha svatého do jejich srdcí. A tento oheň je slil v jedno, jak potvrzují Skutky apoštolů. V této jejich jednotě byl Ježíš Zmrtvýchvstalý trvale uprostřed nich. Toto musí mít jasně společenství na zřeteli, před svým zrakem, že naše existence, existence této komunity je založena na základě, kterým je Ježíš Zmrtvýchvstalý, přítomný uprostřed nás. Tuto víru je zapotřebí obnovovat a prohlubovat.

Kdybychom sledovali učení předposledních koncilů, třeba od středověku, tam tato věta – Matouš 18,20 – příliš nebyla, snad vůbec. Ale II. vatikánský koncil, který byl o církvi, ten v každém dokumentu, a v některých dvakrát, cituje větu: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu (v mé lásce), tam jsem já uprostřed nich“. Já to rozvedu, aby to bylo ještě zřetelnější. Když byl papež Pavel VI. na pastorační návštěvě jedné římské farnosti, jako jsem já tady u vás, hovořil tam o tom, co je to farnost. Tato řeč je nesmírně památná a jasná. Pavel VI. řekl: „Jsou věřící spojeni v lásce, v lásce Kristově? Pak je to jistě živá farnost, je zde pravá církev. Božsko-lidský fenomén, který udržuje Kristovu přítomnost mezi námi, je tu v plné síle“. Farnost je tedy tam, kde jsou lidé spojeni Duchem svatým, který je slévá v jednu komunitu, v jednotu, kdy je Zmrtvýchvstalý Ježíš uprostřed.

Na toto téma hovoří také Benedikt XVI. ve své encyklice „Bůh je láska“, kterou sestry paulínky nedávno vydaly česky. Doporučoval bych ji jako postní duchovní četbu – ale nejen jako četbu, ale i jako meditaci. Současný papež tam říká věci, které jsou velmi silné, například: „Duch je totiž tou vnitřní silou ... která věřící uschopňuje k tomu, aby milovali bratry, jak je miloval On ... Duch je také silou, která proměňuje srdce církevní komunity, aby byla ve světě svědkyní lásky Otce, jenž chce ve svém Synu z lidstva učinit jednu rodinu.“ (čl. 19)

Veškerá aktivita komunity na Černém Mostě, veškerá aktivita církve je výrazem této přítomné lásky, která je základem každé komunity. Ještě se k tomu vrátím a vysvětlím to. Přítomnost Zmrtvýchvstalého Krista uprostřed společenství: Když člověk listuje Písmem, přijde tam na věci, které jsou úžasně hluboké, přinášející radost. Ve Starém zákoně se na jednom místě říká: „Mou rozkoší je být se syny lidskými“ (Př 8,31), čili uprostřed nich. A poslední proroci říkají: „Raduj se siónská dcero“ (Zach 9,9). Siónská dcera znamená Izrael a v Novém zákoně církev. Raduj se, protože on je uprostřed tebe. Po svém zmrtvýchvstání Ježíš řekl: „Kde jsou dva nebo tři – a samozřejmě to platí i o zdejší větší komunitě – v mé lásce, tam jsem já uprostřed nich“. Ježíš s nimi byl a jeho slovo je pevné a jasné: „Já jsem s vámi po všechny dny, až do konce světa“ (Mt 28,20). Takže toto je základ vaší komunity a jejích aktivit.

Ježíš slíbil, že když se budeme mít navzájem rádi tak, jako on měl rád nás, stejnou božskou láskou Ducha sv., tak že bude uprostřed nás. To v praxi znamená milovat tak, jako miloval Ježíš. Jak miloval? Bůh miluje jako první, ne že bychom my měli Boha rádi a on potom řekl, dobře, já vás mám také rád. Není to tak, jak říkala moje babička, taková dobrá stará žena, která mě měla ráda a modlila se za mě a vychovávala mě. Ona mi říkala: „Hochu, musíš být hodný, aby tě Bůh měl rád.“ Když jsem pak studoval, pochopil jsem, že babička to myslela dobře, ale ono to tak není. Měla říkat: „Hochu, Pán Bůh tě má tak rád, že ti nezbývá nic jiného, než být hodný“. Co tím chci říci: Bůh miluje jako první. On miloval – to psal sv. Pavel Římanům i jiným – on  nás tak miloval, že poslal svého Syna, abychom my, kteří jsme hříšníci, byli vykoupeni, byli sjednoceni. Čili Bůh miluje jako první. To znamená, že takový vztah musíme mít k druhým také my. Nečekat, až nás třeba druhý pozdraví nebo jak se zachová. To je první zásada: milovat jako první. Potom druhá zásada nebo charakteristika Boží lásky je milovat všechny. Nerozčleňovat lidi na sympatické a nesympatické. Když milujeme ty sympatické, tak je to přirozené přátelství, něco přirozeného. Ale je zapotřebí milovat i ty, kteří mi zrovna sympatičtí nejsou. Jak to ale uskutečňovat?  Třeba když se potkáte, stačí říci: Jé ty máš krásné šaty, ty máš na sobě něco nového... Všimnout si druhého, aby z toho měl radost. Pozdravit třeba jako první. Nebo, když jste si něco řekli, tak přijít a říct: Co jsme si, to jsme si, odpusťme si, jděme dál. Prostě opravdu milovat všechny, sympatické i nesympatické, černé – bílé, zdravé – nemocné, všechny. To je charakteristika Boží lásky, tak miluje Bůh. To si nevymýšlím: „On dává svůj déšť na spravedlivé i nespravedlivé“, a tak dále. Cituji z Písma. Takže, když se těmito zásadami budete řídit – ne svou silou, svými schopnostmi, svými ctnostmi - ale láskou Boží, která je rozlita ve vašem srdci skrze Ducha sv. (volně cituji), když se budete touto láskou mít rádi, pak je Zmrtvýchvstalý Ježíš uprostřed vás. Tohle jsou podmínky. Budovat chrám. Dříve než bude možné budovat chrám kamenný, nebo jaký bude, je nejprve zapotřebí budovat chrám v Bohu. Kamenné chrámy – to je nádhera, to je umění, ale umění potřebuje duši, kámen potřebuje duši. Tou duší je společenství, které se vzájemně miluje a které má Ježíše uprostřed. Takže váš úkol bude tento: Stále znovu budovat duchovní chrám a usilovat o to, abyste měli takovéto vztahy, které od nás Ježíš žádá. Vlastně on to nežádá, on nás tak miluje, jak jsem prve řekl, že nám nic jiného „nezbývá“. Když se na to podíváme, když to zvážíme, co všechno pro nás Bůh v našem životě udělal. My jsme mnohdy „mizerkové“ a neodpovídáme na jeho lásku. Ale láska Boží je tak velká, ona vlastně strhuje. Každá láska strhuje, i ta lidská. Boží láska nás strhuje, abychom šli také touto cestou, abychom také milovali. Čili program i pro tuto začínající komunitu: budovat chrám. Ale dříve, než ho budeme budovat, musíme vybudovat základy - ty duchovní. Duchovní náplň, duchovní chrám. Tím bude komunita, farnost, která bude mít takovouto atmosféru. Bude rodinou, kde Kristus je uprostřed.

Takže, to je moje slovo, které jsem vám chtěl říci. Nesu v srdci všechno to krásné, co tady děláte, ale chci, abychom šli dál. Ten krok dál je krok k Bohu. Budovat společenství, komunitu s přítomností Krista Zmrtvýchvstalého.

A jako dovětek: Co říkám, neříkám z knih. Říkám to z vlastní zkušenosti, z doby komunismu, kdy jsme se setkávali někde po horách a po lesích jako malá společenství. Tam jsme o tohle usilovali. Záměrně, programově. Opravdu jsem zakusil: Tady je jakási zvláštní atmosféra, která není jen přátelstvím, které nás pojí. Tady je něco víc. Věděl jsem, že je to  přítomnost Ježíše Zmrtvýchvstalého, tajemná, reálná uprostřed nás.

Přeji této komunitě, abyste se v tomto duchu nechali vést i papežovou encyklikou, která je o lásce, abyste začali „budovat“ chrám. Nebo abyste v budování chrámu pokračovali. Potom, až bude stát ten kamenný, pak – dá-li Pán Bůh a budu živ a zdráv – uděláme velkou slavnost a vzpomeneme si na dnešní řeč, kterou zde říkám jako program pro vás. Ten program přijměme společně, budeme ho společně uskutečňovat. A já se budu dnes, při této eucharistii, modlit za to, aby Kristus, aby Duch sv. sám proměnil vaše srdce a učinil z vás jednu rodinu. To je modlitba a úmysl mše sv. při tomto prvním setkání biskupa s vaším společenstvím. A na závěr krátká aramejská modlitbička: Amen, staň se.

Mše svatá na Černém Mostě (Galerie 14), 8. neděle v mezidobí 26.2.2006, homilie "Budování chrámu" - přepis mluveného slova


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka