Přesun na obsah

Katedrála jako znamení

8. 3. 2009

Mám na mysli katedrálu jako „znamení“ toho, jak u nás může vypadat soudnictví a co je v této oblasti možné, jako znamení toho, jak vypadá situace v našich médiích, a nakonec katedrálu jako znamení toho, jak vypadá vztah části naší společnosti a některých politiků vůči církvi ... Je to téma, které by vydalo na slušnou knihu, ale chci zde jen velmi stručně připomenout to, co jsem už vícekrát jasně vyložil. Chápu, že Nejvyšší soud se svými komunistickými soudci takové jasně formulované věci nebere na vědomí, protože má svůj záměr: bez ohledu dokonce i na komunistické právo z poloviny 50. let konečně katedrálu zestátnit za potlesku některých politiků. Tento proces o určení vlastnictví katedrály (ne o restituci, o tu tady nešlo, protože katedrála nebyla v minulosti zestátněna) je také velikým znamením toho, jak často vypadá práce našich novinářů a řady ostatních mediálních pracovníků. Měli by být „hlídači demokracie“, ale při tomto procesu mnozí svou roli nenaplnili, protože – aniž by vynaložili aspoň trochu investigativního úsilí, jen papouškují bludy Nejvyššího soudu.

Mohl bych vyjmenovat celou řadu novinářů a novin, které tyto bludy šíří a tak klamou veřejnost. Článek Martina Hekrdly z Práva na toto téma ze 6. března 2009 nechávám stranou jako zvláštní příklad hluboce upadlého žurnalismu, nebo spíše toho, jak je tradice metod totalitního novinářství úžasně živá. Vrátím se k němu později v jiných souvislostech. Z celé řady ostatních článků bych uvedl zprávu Petry Pospěchové z Hospodářských novin ze 6. března 2009, která nekriticky vychází z rozhodnutí Nejvyššího soudu, cituje zák. č. 2/54 Sb. z 20. ledna 1954 o státním plánu rozvoje národního hospodářství Československé republiky na rok 1954. Na téže stránce deníku je v krátkém článku zmínka o tom, „komu kdy patřila katedrála“, a tady se říká: „na základě tří různých novel zákona byl chrám sv. Víta odebrán církvi“. Doklad naprosté neprofesionality novin. Především to nebyly „novely“, ale zákon a vládní nařízení. A hlavně: v žádném z těchto dokumentů katedrála není vůbec zmíněna, tím méně vysloven nějaký znárodňovací akt. Myslím, že ani student vyšší odborné mediální školy by v podobně citlivé věci takovou školáckou chybu neudělal. Vím, vůči církvi je možné si dovolit všechno, asi jako si ve škole spolužáci dovolí šikanovat slabšího kamaráda. Doporučuji redakci Hospodářských novin, když už si nedají práci s investigací, aby si přečetli článek z mých webových stránek s titulem „Pohádka o znárodněné katedrále“, znovu vyvěšený dne 6. března tohoto roku. Zde jsou jasná fakta, která je možné si snadno ověřit. Hospodářské noviny jsem pokládal za serioznější.

Dále jsem si všiml, že MF Dnes uveřejnila na svých stránkách 6. března velmi pěkný článek z pera Martina Komárka „Kafkárna kolem Velechrámu“. Ale i on podléhá stejným bludům o zestátnění katedrály v polovině 50. let a dopouští se omylu, když tvrdí, že platí „nespravedlivý zákon z padesátých let“. Oběma citovaným novinářům vřele doporučuji přečíst si článek na mém internetu, který byl původně uveřejněn dne 26. 8. 2003 právě v MF Dnes.

Jestliže se v uvedených zákonných normách nevyskytuje slovo katedrála a není tam žádná zestátňovací formule, jakým „kotrmelcem“ dokázal soudce, který má praxi s komunistickým soudnictvím, „najít“ v těch citovaných zákonech skutečnost zestátnění katedrály? Odvíjí své „pochopení“ toho, že katedrála byla tehdy zestátněna, ze zákona č. 2/54 o státním plánu rozvoje národního hospodářství? Ten, kdo by mezi údaji v zákoně, o kolik vzroste „výroba“ krav a prasat, masa, sýrů, vajec, praček, chladniček atd., hledal nějaké sdělení o Pražském hradu, natož o svatovítské katedrále, hledal by marně. Ale soudce Ištvánek svými komunistickými brýlemi takové sdělení našel ve větě: „Ústřední orgány státní správy a národní výbory jsou povinny zajistit rozepsání všech úkolů ...“. Ano – pozorný čtenář to asi nejspíš nevidí, ale právě touto větou byla prý podle výroku Nejvyššího soudu katedrála zestátněna! Komunistická vláda totiž vydala na základě tohoto zákona také mezi jiným vládní nařízení č. 55/54 Sb. o chráněné oblasti Pražského hradu, v němž vidí Nejvyšší soud onu rozhodující normu zestátnění katedrály. To, že ani v tomto vládním nařízení není zmínka o katedrále, ani žádný zestátňovací výrok, Nejvyššímu soudu nevadí. Co do areálu Pražského hradu patřilo, je možné si přečíst ve vložce č. 1 pozemkových knih, kde je uvedeno, co ke Hradu patří, ale katedrála tam uvedena není.

Poněvadž jsou, podle nás, výroky Nejvyššího soudu zcela v rozporu s jakýmkoliv právem, budeme samozřejmě postupovat soudně dále. Nejedná se totiž již jen o katedrálu, ale o principy, o to, jak je naše soudnictví – jak vidno - zdeformováno.

Doporučuji všem novinářům, kteří chtějí o katedrále psát, aby si laskavě prostudovali příslušné materiály, které jsem uveřejnil na svých webových stránkách, zvláště „Pohádku o znárodněné katedrále“ a článek „Právo a spravedlnost odsouzeny“.

A společnost? Je velmi tristní, že společnost „polyká“ tyto právní nesmysly (novináři často rozšiřované) jen proto, že to ladí s jejich emocemi. Takový postoj k faktům je velmi nebezpečný, protože emoce nás činí neschopnými vidět pravdu.

Kardinál Miloslav Vlk

Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka