Ta pravá perspektiva

Je nutné si uvědomovat jednu nesmírně podstatnou věc, kterou je zkušenost minulého století: Nejvíce neštěstí do světa přinesly ideologie, které měly za svůj základ lež a nenávist. Ať už to byl komunismus v celé té dlouhé řadě desetiletí nebo nacismus, jejich základem byla lež, nepravda a nenávist. Na těchto základech se buduje jedině neštěstí. To je naše zkušenost. A naše i Vaše zkušenost, tedy zkušenost Sdružení Ackermann-Gemeinde, je také to, že ten nešťastný kruh nenávisti je opravdu „kruhem začarovaným“, poněvadž nenávist se točí stále dokola. Prolomit tento kruh lze jedině odpuštěním a smířením. Není jiné cesty. Není cestou vážit na lékárnických vážkách, kdo se provinil víc a kdo míň, a snažit se dosáhnout nějakého vyrovnání. To nikam nevede, jedině odpuštění a nový začátek má budoucnost. To je jediné řešení a obě větve Ackermann-Gemeinde jsou toho znamením. Samozřejmě, zkušenost těch velkých ideologií je obrovská a může se zdát, že naše a Vaše zkušenost je nepatrná. Avšak kdyby se vážilo na Božích vahách, pak ta malá zkušenost Ackermann-Gemeinde váží víc, než ta velká, negativní zkušenost velkých ideologií. A navíc, řekl bych, má prorocký význam pro dnešní čas, kdy společnost, globalizovaný svět, neví kudy kam: jsou to světýlka, jakoby hvězdy v temné noci, malá světýlka, která dávají naději. Může se to zdát jenom jako marginální podnikání nějaké skupiny, ale na Božích vahách to má obrovskou sílu a obrovskou váhu.

To je třeba si uvědomovat. Není jiné perspektivy. Banky nepomohou. Ty se mohou zhroutit, kdyby měly sebevětší váhu, protože nema­jí základ evangelních hodnot, nemají základ etických norem. Zato Vaše činnost je světlem do této trochu temné situace společnosti, světlem, které dává naději. A proto jsem rád, že se tyto aktivity při­pomněly, neboť ukazují cestu.

Je to i určité potvrzení mého biskupské­ho hesla „Aby všichni byli jedno“. Toto heslo jsem si zvolil v deva­desátém roce po velké zkušenosti posledních desetiletí minulého století. Musím při této příležitosti, a udělal jsem to už mnohokrát při podobných příležitostech, poděkovat německým spolubratřím, bratřím i sestrám zvlášť z NDR, ze socialistické části Německa, kam jsme měli i v době komunismu v minulém století přístup, za všechno, co pro nás a pro mne osobně duchovně znamenali. Nakladatelství St. Benno-Verlag v Lipsku, to bylo cosi mimořádného, protože odtamtud k nám proudila teologická literatura. Přiznávám, že dvě třetiny mé knihovny jsou německé, protože jiná literatura u nás nebyla. A potom ta skutečnost, že s vědomím východoněmeckých biskupů jsme mohli podnikat mimo­řádné věci, které u nás nebyly možné ... My, tehdy mladí lidé, jsme se potřebo­vali setkávat a u nás to bylo možné jen v malých skupinkách v lesích, v horách, kdežto v Německu se nás mohlo každoročně shromáždit 300 až 350 dvakrát nebo třikrát za rok. Mohli jsme organizovat naše velká Mariapoli vedle těch německých, a to bylo velkým požehnáním. Pro nás bylo východní Německo „das Ausland“ v době komunismu. To mi při podobných příležitostech znovu a znovu přichází na mysl a znovu mne to nutí a vede k tomu, abych děkoval. Za tu obrovskou podporu, kterou jsme mohli od německé církve dostat.

Jsem proto rád, že se tyto věci znovu a znovu připomínají, aby nás to upevnilo v předsevzetí, že toto je cesta: cesta odpuštění, smíření, cesta vzájemné lásky a vzájemné pomoci. To je perspektiva do budoucnosti tohoto světa. Není jiné perspektivy. Bohu díky.

Kardinál Miloslav Vlk