Přesun na obsah

Vánoce a víra v Boha

24. 12. 2009

Kolem Vánoc se letos v médiích více než v předchozích letech komentuje téma narození Ježíše Krista, víra v něho, otázka náboženství. I o křesťanství vůbec, o účasti na bohoslužbách, o počtu věřících, se vedou různé úvahy. Vychází se většinou ze srovnání sčítání obyvatelstva z let 1991 a 2001. První bylo konáno v euforii po pádu komunismu, v době, kdy široká veřejnost velice úzce spolupracovala s církví, zvláště při podpisové akci za svobodu všech, kterou církev zorganizovala. Tím bylo jistě sčítání ovlivněno. Druhé se konalo v atmosféře diskuse, jestli se mají údaje o víře a náboženství vůbec uvádět, o čemž při přípravě sčítání veřejně pochybovaly i oficiální osobnosti. Často byl vyslovován názor, že uvádět tyto údaje je dobrovolné. Ani samotné otázky sčítání nebyly nakonec dobře formulovány. Takže jeho výpovědní hodnota v tomto bodě a srovnání výsledků obou akcí je dosti problematická. Akcent při sčítání byl více na otázce, ke které církvi patříte, než na rozhodující otázce „věříš – nevěříš!“ Lidé spíše nechtějí patřit k nějaké „instituci“. Když jsme pak po sčítání dělali veliký průzkum mezi lidmi a diskutovali i s oficiálními osobnostmi Statistického úřadu, ukázalo se, že většina lidí, kteří se nehlásili k žádné církvi a údajně byli zařazování mezi ateisty, nakonec vypovídali celkem shodně, že se domnívají, že „nad námi musí něco být“. Čili minimum “víry“, která se nedá ztotožnit s ateizmem, s jeho distancí či agresí vůči všemu náboženskému, ale má blízko k osvíceneckému deismu, který nepopíral, že Bůh existuje, ale byl přesvědčen, že Bůh zůstává v ráji, „ve své blaženosti“, a o nás lidi se nestará a my o něj také ne. Zde na zemi jsme pány my sami a řídíme ji podle svých vlastních racionálních pravidel. Lze proto říci, že většina našich obyvatel nejsou ateisté ve vlastním slova smyslu, kteří by bojovali proti Bohu a církvi, ale lidé lhostejní, kterým „nevadí“, jestli Bůh je nebo není, a ve svém životě ho víceméně nereflektují. Více se myšlenkou na Boha zabývají, když je něco postihne… Pak se možná spíše obracejí k různým sektám nebo jiným obskurním společenstvím.

Pěkně o naší náboženské situaci pojednal v sobotní příloze MFdnes z 19.12. v rubrice Názory, v článku výstižně nazvaném Zůstaneme „věřícími“ ateisty, expert na sekty religionista docent Zdeněk Vojtíšek. V článku říká, že vedle církví a dalších náboženských společenství existuje „velká spousta drobných aktivit, které nemusí být výslovně nábožensky zaměřené, ale přesto v nich hraje duchovní rozměr velkou úlohu“. To vše se odehrává v prostředí, které není náboženské, ale „které z nějaké duchovní tradice vyplývá a funkci náboženství více či méně zřetelně plní“. To můžeme vidět i na vztahu společnosti k různým náboženským projevům jako žehnání zvonů v obcích, žehnání praporů a různých žehnání, které obce žádají, ale i na větších událostech jako je svatováclavská tradice, nebo slavení staroboleslavské pouti, její sledování, a nakonec i na vztahu ke slavení Vánoc.

Vojtíšek mluví o přechodném poklesu atraktivnosti velkých náboženství a o tom, že „česká společnost začne v křesťanství ve větší míře nacházet své kořeny a identitu“ . Tuto skutečnost potvrzuje zvláště v Praze stále narůstající počet konverzí. Dospělí lidé vstupují do katechumenátu, aby se připravili na křest. Jsou jich u nás desítky a stovky…

Tohoto vývojového trendu náboženství si už před více než padesáti lety všiml významný německý sociolog náboženství Max Weber, který se na počátku své profesní kariéry domníval, že náboženství ztrácí svůj význam a je pouze otázka času, kdy ze života lidí jako nepotřebné zmizí. Na závěr svého života však dochází k pevnému zjištění, že když náboženství slábne, vytváří se vakuum, které po čase silně volá po duchovních hodnotách a novém hledání náboženských hodnot.

Při své zajímavé analýze opominul docent Vojtíšek vzít v úvahu jeden důležitý současný fenomén křesťanství, totiž velká církevní hnutí, která už nejméně šedesát let, a zvláště po II. vatikánském koncilu, vyrůstají v křesťanských církvích a velice silně ovlivňují růst moderního křesťanství a jeho pronikání do civilních sfér života, do ekonomie, politiky, umění atd. a také do ateistických prostředí. Mám na mysli například charismatickou obnovu, Sant´Egidio, Hnutí fokoláre a další. Celkem je dnes asi kolem dvou set takovýchto hnutí. Tento fenomén silně konkretizuje a aktualizuje to, co docent Vojtíšek předpovídá.

Svou náboženskou orientaci už dnes lidé neskrývají, naopak snaží se žít svůj život z víry před druhými. Už není taková averze k věřícím jako za komunismu…Církve zůstávají „malým stádcem“, jak řekl Kristus. Nemají žádnou, ani politickou, ani ekonomickou moc. Dnešní statistiky říkají, že v Boha věří zhruba třetina Čechů, pětina se účastní bohoslužeb vícekrát do roka a zhruba každý druhý alespoň ojediněle. Vánoční návštěvy kostelů, bohoslužeb a jeslí se samozřejmě vymykají uvedeným statistikám…

Perspektivou pro církve je skutečnost, že se Kristus narodil, zemřel a vstal zmrtvých, aby zůstával s tím malým stádcem, jehož síla není v množství, ale v té skutečnosti, že narozený Ježíš je – jak předpovídal prorok Izaiáš – Emmanuel, Bůh s námi. To slavíme o Vánocích. Nejsme především významnou sociální skupinou, ale silnou náboženskou a duchovní skutečností, kterou vytváří narozený a uprostřed nás zůstávající Kristus …

kardinál Miloslav Vlk


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka