Ještě několik slov k bilanci

Za nového arcibiskupa se celá arcidiecéze dlouhé měsíce modlila. Jaká diecéze ho vítá, do jaké situace arcibiskup Dominik Duka přichází?

V liturgickém průvodci, v brožuře vydané ke „Slavnosti převzetí úřadu arcibiskupa pražského 10. dubna 2010“ je tomuto tématu věnována závěrečná kapitolka s názvem „Proměny arcidiecéze pražské v čase arcibiskupa kardinála Miloslava Vlka“, kde je v podstatě vše dobře vylíčeno. Nejde o první bilancování. Za poslední tři roky jich bylo publikováno několik na těchto internetových stránkách: „Sedmnáctileté ohlédnutí“ a „bilancování za pochodu“. Je to téměř „nošení dříví do lesa“, když chci ještě říci několik slov k obrazu diecéze, jak je v liturgické brožurce uveden.

Při pohledu zpět se nám neobjeví nějaké velké plátno, ale vidíme spíše mozaiku složenou z množství drobných barevných kamínků. Tento obraz je vytvořen spoluprací všech - biskupů, kněží i laiků. Právě mozaika krásně vystihuje nejen výsledný obraz naší diecéze, ale ukazuje, jak byl obraz vytvořen.

Totalitní režim se všemožně snažil zničit společenství církve, rozložit její vazby. Do značné míry se mu to i podařilo. Laici byli nuceni vytvářet pasivní část církve, spíše „konzumenty duchovna“, aktivně se na životě církve téměř nemohli podílet. Prvním úkolem biskupa proto bylo změnit tuto situaci, pozvat laiky k aktivnímu životu, ke spolupráci. Po čtyřiceti letech pasivity a po zvyku, že kněz všechno připravuje sám, to nebylo snadné. Postupně se to však začalo dařit: angažování se ve farnosti, v pastoračních a ekonomických radách, v místních charitách. Mnozí laici se později začali vzdělávat na teologické fakultě nebo v různých kurzech a pak se začali zapojovat do vyučování náboženství, do přípravy snoubenců ke svátosti manželství a do dalších aktivit

Tento proces, jak jsem již zmínil, nebyl ale tak jednoduchý, byl velmi pracný, bylo třeba měnit mentalitu a zaběhlé zvyklosti lidí. Soustředili jsme se na tuto „transformaci“ a věc se podařila… Laici dnes v diecézi pracují jako odborní duchovní asistenti (je jich 36) nebo jako pastorační asistenti (89).

Velkým krokem na této cestě byl projekt komunitních či farních center. Projekt vychází z myšlenky, že laici potřebují ve farnosti „svůj dům“, protože ne vždycky je fara vhodná pro jejich aktivity, není tam třeba dostatek prostoru pro jejich další vzdělávání. Dnes fungují už čtyři větší centra v Nových Butovicích, na Dobříši, velké centrum Matky Terezy na Jižním Městě a v Uhlířských Janovicích. Setkávají se v nich senioři, matky s dětmi, mládež, probíhají tu přednášky, kulturní akce. Tyto prostory využívá někdy i obec. Je to otevřený prostor pro setkávání uvnitř církve i mimo ni. V dalších částech jsou připravovány podmínky pro vznik dalších, menších i větších center. Neuspořádané majetkové vyrovnání mezi církví a státem bohužel aktivity v tomto směru brzdí.

Bylo zřízeno také diecézní centrum pro mládež „Nazaret“ v Praze – Kunraticích. Za účelem budování těchto center jsem založil „Nadaci kardinála Vlka“; sem přicházely drobné „vdoviny groše“, ale i milionové částky. Celkem se k dnešnímu dni nasbíralo 24,454.985,29 Kč.

Pro zastřešení a rozvoj všech pastoračních aktivit arcidiecéze vzniklo záhy pastorační středisko u sv. Vojtěcha v Praze Dejvicích, které pořádá i velkou řadu vlastních pastoračních akcí, vydává pastorační publikace, provozuje tematické internetové stránky a vydává Arcidiecézní zpravodaj. Na pastoračních aktivitách s ním spolupracuje ještě Centrum pro rodinu, Katechetické centrum a Misijní centrum.

Arcibiskupství založilo sedm mateřských škol, tři církevní základní školy, dvě gymnázia, tři střední školy a dvě vyšší odborné školy. Při hodnocení škol nadřízenými orgány, ministerstvem školství, se církevní školy umisťují velmi dobře a přihlášek je více, než jsou školy schopny přijmout. Bohužel i v tomto případě je rozvoj brzděn finančními poměry. Není tolik prostředků, aby bylo možné do této oblasti více investovat.

Důležitou společnou akcí v diecézi v roce 2000 bylo nastartování procesu obnovy farností. Navazoval na sněm katolické církve. Program byl vytvořen za spolupráce všech kněží diecéze. Zdálo se, že tato spolupráce je dluhem, který po ukončení sněmu katolické církve ještě zůstal. Pokud máme uvažovat o konání diecézní synody, bylo třeba nastartovat spolupráci. A to se podařilo. Postupně jsme se začali scházet na několikadenním setkání na Svaté Hoře, vždy ve skupině několika vikariátů. Hovořili jsme společně o stavu diecéze, viděné z hlediska kněží, o tom, co dnes kněz pro svou práci potřebuje, co zvláště chybí; mluvili jsme společně, v plénu, ale i ve skupinách, kněží mezi sebou. Z této společné práce vzešly některé akcenty pro duchovní život obnovené farnosti: především změna smýšlení, obrácení a pokání, obnova Písmem svatým. Tak lze dojít k obnově společenství ve farnosti. Na společných setkáních se zrodila myšlenka vytvořit větší celky farností, zvláště tam, kde se nacházela řada nefunkčních, mrtvých farností. Zatímco na začátku bylo v diecézi 378 farností, z nichž 235 nemělo vlastního kněze, je nyní v naší arcidiecézi ve 14 vikariátech 140 farností a téměř všechny mají své kněze. V duchovní správě působí celkem 224 kněží (včetně 100 řeholníků) a 22 trvalých jáhnů. V Praze vznikly farnosti pro národnostní menšiny - pro Poláky, Slováky, Němce. Vznikla osobní akademická farnost a pro další komunity věřících jiných národností byla zajištěna duchovní péče v příslušném jazyce (anglická, francouzská, španělská, vietnamská, korejská, albánská). Na místo farností, které po likvidaci klášterů v r.1950 vznikly, byly zřízeny „klášterní kostely“ a „duchovní správy“.

V poněkud kritické personální situaci v první polovině devadesátých let jsem pozval „na misie“ kněze z Polska. Postupně přicházeli nejen do pražské arcidiecéze, ale i do ostatních diecézí. Dnes je v arcidiecézi 35 polských kněží. Kolem poloviny devadesátých let bylo v republice až 100 polských kněží. Prostřednictvím nemocničních, školních, vojenských a vězeňských kaplanů je také zajištěna péče o jednotlivé specifické skupiny věřících. Diecéze má 370 tisíc katolíků.

Domnívám se, že se podařilo udržet směr duchovního vývoje a rozvoje na střední cestě. Vyhýbal jsem se krajním extrémům doleva i doprava. Zvláště boj o charakter katolické teologické fakulty si vyžádal mnoho sil. Snaha o to, aby se laici mohli také teologicky vzdělávat, mi vyneslo nepřízeň mnohých v církvi, ano i některých biskupů. V Německu tehdy naši Češi proti mně vydali pamflet, v němž mě nazývali volnomyšlenkářem, liberálem (kvůli mému úsilí zavést možnost podávání eucharistie na ruku) a také svobodným zednářem. Rozšiřovali o mně pomluvy po českých farnostech. Ale Pán to vše ví…

Důležitým místem sociální práce, ale i evangelizace, je Arcidiecézní charita; má 146 zaměstnanců. Roční obrat 120 mil Kč. Má jedenáct středisek: pro tělesně postižené, pečovatelská služba, azylové domy, stacionáře, zahraniční oddělení rozvojové a humanitární pomoci, česko-slovensko-ugandská nemocnice a další. Objem prostředků v zahraniční pomoci činí 75 milionů Kč (2009), počet dárců 16 tisíc, počet podporovaných dětí 17 tisíc. Arcidiecézní charita koordinuje činnost čtyřiceti farních charit.

Záhy začala arcidiecéze využívat internetu a pro různé cílové skupiny uváděla postupně do provozu různé webové stránky: www.apha.cz, www.vira.cz, www.pastorace.cz,, http://help.vira.cz, www.maria.cz, www.manzelstvi.cz a osobní stránky www.kardinal.cz. I v rámci arcibiskupství dobře funguje informační technika, kterou jsme rozvinuli většinou vlastními personálními silami. Stejně tak i většina farností má své webové stránky, svůj farní zpravodaj.

Pro posílení řeholního života jsem do diecéze pozval některé kongregace z Itálie, jako karmelitány z Arenzana, kteří spravují kostel Panny Marie Vítězné (Pražského Jezulátka). Právě jim patřil tento klášter po bitvě na Bílé Hoře až do devatenáctého století. V době komunismu právě oni šířili úctu k pražskému Jezulátku po světě. Klášter jim byl navrácen.

Dále jsem pozval sestry karmelitky, sestry františkánky a také sestry trapistky, které si začaly stavět svůj klášter pro čtyřicet sester (dnes je jich dvacet  z několika národností) v Políčanech na Neveklovsku. Dále byla pozvána polská komunitu Mariánů, italské sestry Paulínky pro podporu apoštolátu knihy.

Významnou každoroční událostí v diecézi je obnovená svatováclavská pouť do Staré Boleslavi, která se stala poutí národní a přenáší ji v přímém přenosu Česká televize.

Výše uvedené aktivity samozřejmě vyžadují velké finanční náklady. Majetkové vyrovnání, 20 let po pádu totality, bohužel stále ještě není uskutečněno, což velice brzdí možnosti rozvoje. Jestliže při tak slabé finanční podpoře ze strany ministerstva kultury a financí (stát má zisk z církevního majetku ročně 3,5 miliardy a církvím dá pouze něco přes miliardu), jsme se přece rozvinuli, pak je to velikým umem a úsilím našich pracovníků. Objem vedlejší hospodářské činnosti v arcidiecézi vzrostl od roku 1993 více než desetkrát, a to zásluhou důsledného hospodaření a pořádku, který ekonom a majetkové oddělení nastolují.

Celé arcibiskupství jako úřad je velmi dobře fungující institucí. Má přibližně 150 zaměstnanců. Spolupráce mezi jednotlivými odděleními a zaměstnanci je na vysoké úrovni. V minulých letech jsme organizovali odborná školení a praktická cvičení v řízení úřadu, v dialogu a mezilidské komunikaci.

Myslím, že předáváme do rukou nového arcibiskupa dobře „seřízenou“ diecézi. Jistě bude možné ji po mnoha stránkách rozvíjet, dobrý podklad byl položen.

kardinál Miloslav Vlk

(foto: Ignác Mucha)