Přesun na obsah

Volby se blíží

4. 5. 2010

Sleduji z dálky, z Jeruzaléma, církevní i předvolební politickou scénu v naší zemi. Všímám si nervozity, která ji provází. Církev, coby instituce, se celých dvacet let od pádu komunismu snažila nevyslovovat konkrétně pro žádnou politickou stranu. Neznamená to ale, že je apolitická. Má velký zájem na tom, aby politika sledovala prospěch a rozvoj jednotlivce i společnosti podle zásad pravdy a dobra, jak zdůrazňuje ve své známé encyklice Láska v pravdě Benedikt XVI. Církev by to měla vždy tyto principy připomínat. Když je například v politice sobecky a jednostranně prosazován zájem jedné strany na úkor společnosti, neměla by to církev přehlížet. Stejně tak v případě zadlužování státu na úkor občanů, nás všech, kteří takovou politiku budeme muset zaplatit. Nemůžeme zůstat lhostejní ani k tomu, když v politice dochází k nepřístojnostem na úkor reputace republiky v zahraničí. Nemůžeme si jen v závětří „nepálit prsty“, jednat alibisticky. Samozřejmě je ale třeba vše dobře zvažovat.

I když Česká biskupská konference nebude vydávat zvláštní pastýřský list k volbám, je všem věřícím dobře známo, že představitelé církve vždy připomínali morální povinnost každého věřícího člověka zúčastnit se voleb. Vyjadřujeme tím svou spoluzodpovědnost za společnost. Kritizovat situaci, rozčilovat se na politiky a politiku, ale nejít k volbám, to je morálně špatné a nezodpovědné. Představitelé církve nikdy neoznačovali žádnou stranu, ani žádné konkrétní kandidáty, které by věřící měli nebo neměli volit. Každý křesťan má  vlastní zodpovědnost a vlastní svědomí a rozhoduje se podle svého uvážení, i když mnohdy je to velmi, velmi těžké. Jsou k tomu potřebné určité zkušenosti, sledování politického programu a rozlišování, co je jen propaganda, co jsou jen populistické nereálné sliby a co je seriozní program. Běžný věřící si může povzdychnout, že mnohdy to nedokáží ani lidé v politice zběhlí. Jistě je i třeba, aby si věřící dokázali navzájem poradit, zvláště s těmi, kteří situaci dobře znají, jsou odborníky a kterým lze věřit.

I když jsem v cizině, půjdu splnit svou občanskou povinnost na velvyslanectví do vzdáleného Tel Avivu. Jako emeritní arcibiskup nejsem sice už zapojen ve strukturách církve, ale přesto si nemohu dovolit překročit pravidla, která v této věci v církvi máme, protože lidé dobře nerozlišují a neberou taková slova jen jako názor soukromé osoby.

V předvolební době a v souvislosti se zadlužeností státu se opravdu nepěkně zneužívá skutečnosti, že stát, politici nebyli za dvacet let schopni vyřešit majetkové narovnání. Nyní by toho někteří chtěli populisticky a také velmi nelogicky zneužít, aby církvi upírali právo vyslovovat se k situaci ve společnosti. Myslím, že je určitou politickou drzostí žádat církev, aby se vyslovila „proti restitucím“, jak byly dohodnuty za minulé vlády, při nichž šly diecéze do krajnosti, když se zřekly svého majetku a žádaly pouze finanční náhradu stanovenou nejnižší možnou částkou. Parlamentní komise, která chtěla parametry vládního návrhu zákona přezkoumat, zjistila, že by církev mohla za léta, po která stát majetek užíval, žádat o mnoho miliard více a že byla příliš skromná. Rozložení vyplácení náhrady za majetek na šedesát let mělo usnadnit státu, aby nezatížil rozpočet najednou. Církev se v době ekonomické krize ještě vyslovila pro dočasné odložení splácení tohoto dluhu státu. Církev bude jistě „rozumnější“ a asi nebude žádat, jak by podle zmíněné komise měla právo a mohla, navýšení miliard odškodnění. A při tom tímto „klackem“ odškodnění by nyní někteří nezodpovědní politici chtěli farizejsky církev za její dobrotu umlčovat.

V té souvislosti se znovu objevuje „požadavek“ odluky církve od státu. Vyslovují ho ti, kdo nemají základní znalosti a nevědí, že odluka je už dávno zakotvena v naší ústavě. Říká se v ní, že „stát je nekonfesní“ a „církve jsou na státu nezávislé“. Tento požadavek ústavy však není uskutečněn právě proto, že za dvacet let nebyly majetkové poměry vyřešeny. Kromě toho zastánci takovýchto názorů přehlédli, že za posledních padesát let se vývoj v Evropě v této oblasti ubírá poněkud jiným směrem. Řada podobných populistických názoru může být, bohužel, hlasitě vyslovována, protože na ně společnost slyší. Taková politika však neslouží dobré spolupráci a pokojným vztahům mezi různými názorovými skupinami obyvatel ve společnosti.

kardinál Miloslav Vlk


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka