Přesun na obsah

Galilea

11. 5. 2010

Při dlouhé pouti po Svaté zemi není možné vynechat Galileu, Ježíšovu domovinu. Od Jeruzaléma je vzdálená asi 200 km severně, dostupná po nových dokonalých dálnicích či silnicích.

Pohled na město Tabgha od jezeraZ Jeruzaléma jsem se vypravil s izraelskými fokolaríny, kteří měli u Genezaretského jezera společné dvoudenní setkání ve známém místě Petrova primátu. Jmenuje Tabgha. Leží přímo na břehu Galilejského moře.

Stojí tu dva kláštery: klášter italských sester františkánek a v sousedství německých bratří benediktinů, kteří toto posvátné místo opatrují. Oba kláštery obklopuje jedna velká zahrada, přímo na břehu jezera. U benediktinů je chrám rozmnožení chlebů a Petrova primátu.

Cesta na sever byla velmi instruktivní. Byla odlišná od předchozí cesty na sever, do Samaří. Ta vedla také krásnou novou dálnicí přes Ramalláh směrem na Nablus, krajinou úžasně kopcovitou. Občas bylo vidět olivovníky a nízké jehličnaté stromy.

Cesta do Galileje vede podél Jordánu. Když jsme se vyhoupli na vrchol Olivové hory, hned jsme viděli v dálce za Betánií a Betfage velikou Judskou poušť. Všude světle hnědé kopce, pahorky a vrchovina opravdu – zvláště ze začátku – úplně bez jakékoliv vegetace a života.

Brzy jsme uviděli Jericho, které ale zůstalo trochu stranou po levé straně. Poušť začala postupně ustupovat. S přibývajícím údolím Jordánu mezi horami na levé i pravé straně přibývala i vegetace. Údolí se rozšiřuje, větší část leží v Jordánsku, kudy protéká Jordán. Izraelskou stranu lemuje plot, všelijaká výstražná zařízení a cesta pro eventuální vojenskou kontrolu.

GalileaPřed očima se začaly objevovat veliké plantáže datlí, banánovníků, citrusovníků, oliv a množství dalších stromů, dřevin a pestrobarevně kvetoucích keřů: velký kontrast k poušti. Vrchy porostlé lesy se stromy různého druhu, pole, sklizená úroda, uspořádané a výstavné vesnice plné zeleně; velký rozdíl mezi Judskem a Galileou. Prostě kvetoucí zahrada…

Na hranicích Galileje jsme prošli přísnou policejní a vojenskou kontrolou, přísnější než jinde na řádných hranicích nebo někde na letišti. Přejížděli jsme totiž z palestinského území do území výslovně izraelského.

JordánKdyž jsme se blížili ke Genezaretskému jezeru, přejeli jsme Jordán, vytékající z jezera. Překvapilo mě, že je to nepatrný potok, žádná řeka, kterou museli překonat Izraelité, když pod vedení Josua z hory Nebo, někde naproti Jerichu, vstupovali do zaslíbené země. Na vegetaci krajiny jsme viděli, co působí vlhké ovzduší, vyvářené jezerem.

Pak jsme se vydali po levém břehu, přes Tiberiadu, pěkně upravené město ležící na západním břehu stejnojmenného jezera. Po patnácti kilometrech jsme dosáhli cíle: vesničky Tabgha. V evangeliích není jmenována. Leží pod horou, která je známá jako Hora blahoslavenství (srov. Mt 5,1). Na břehu jezera, jak jsem již zmínil, stojí vedle sebe ve velké zahradě dva kláštery.

Právě na tomto místě jsem se setkal se skupinou kolem kněze prof. Jiřího Skoblíka z Prahy. Byli tu také na pouti a už jsme spolu navštívili některá místa v Jeruzalémě a jinde, takže jsme se tu nesetkali náhodou. Dva krásné dny putování po Galileji jsme prožili společně.

Co se v tomto místě odehrálo? Ježíš sem přišel z jiné strany jezera: „Potom Ježíš odešel na druhou stranu Galilejského neboli Tiberiadského moře.“ (srov. Jan 6,1). Evangelia neříkají přesně, odkud se sem dostal. Lukáš říká, že vzal své apoštoly a „odešel s nimi do ústranní“ (Lk 9,10). Evangelista Marek se zmiňuje, že „odjeli na lodi“ (srov. 6,32). Matouš říká, že „se sem Ježíš odebral“ (srov. 14,13), ale neříká, jak.

Když se sem tedy Ježíš dostal, „vystoupil na horu a tam se posadil se svými učedníky“ (Jan 6,3). V okolí byly nějaké vesnice, případně pár dvorců, ale samo místo bylo osamělé. Navzdory tomu i sem, na osamělé místo, přišlo za Ježíšem z okolních měst a vesnic mnoho lidí. Ježíš právě tady nasytil pět tisíc můžů (ženy a děti nepočítaje). Apoštolé pak nasbírali dvanáct košů zbylých kousků. Tato šokující událost natolik inspirovala přítomné, že chtěli Ježíše provolat králem: „Ježíš poznal, že chtějí přijít a zmocnit se ho, aby ho prohlásili za krále. Proto se zase odebral na horu, úplně sám.“ (Jan 6,15). Hora blahoslavenstvíVystoupal ještě výše na Horu blahoslavenství. Učedníci pak sestoupili k jezeru, kde měli lodě, a odjížděli na druhý břeh (na východní), do nedalekého Kafarnaa, do města Petrova a Ondřejova. Nachází se nedaleko, dnes bychom řekli pod Golanskými horami. Z Tabghy do Kafarnaa vede po břehu silnice.

Ježíš potom přišel za apoštoly… Šel za nimi po vodě: „Když nastal večer, šli jeho učedníci dolů k moři, vstoupili na loď a jeli na druhý břeh moře do Kafarnaa. Už byla tma, a Ježíš k nim ještě nepřišel. Moře se vzdouvalo nárazy silného větru. Když uveslovali pětadvacet nebo třicet honů, viděli Ježíše kráčet po moři a blížit se k lodi. Padl na ně strach. On však na ně zavolal: ´To jsem já, nebojte se! Chtěli ho vzít na loď – a vtom loď přirazila k břehu, kte kterému jeli.“ (Jan 6,16-21)

Tradice, označující příslušné místo, je spolehlivá. Po dobytí Jeruzaléma Římany v roce 70 a po povstání Bar Kochby v roce 132 židé postupně odcházeli do diaspory. Kontinuita se udržela spíše prostřednictvím staveb, které tu zbyly. Tady na venkově židé naopak zůstali, a tak se tradice předávala dále. K roku 395 popisuje známá poutnice Egeria ve svém diáři toto místo: Nedaleko od Kafarnaa je vidět kamenné místo, na kterém Ježíš stál. A je tam travnaté pole a v blízkosti sedmi pramenů, které dávají dosti vody (dnes z tohoto pramene vytéká poměrně dosti silný potok přes konvent řeholnic). Egeria dále zmiňuje, že z kamene, na kterém Ježíš stál, se pak stal oltář. Její zprávu v každém případě potvrzují vykopávky, díky kterým byly na tomto místě odhaleny stavby ze 4. a 5. století s krásným dlážděním, které připomíná obě události – rozmnožení chlebů a primát Petrův.

V zahradě benediktinů stojí moderní chrám z minulého století, postavený na základech starých staveb, které zde byly vykopány, se známou byzantskou mozaikou rozmnožení chlebů a dalšími byzantskými ozdobami na podlaze. Místo je jen pár metrů od břehu jezera. Událost Petrova primátu popisuje Jan ve 21. kapitole svého evangelia. Apoštolové celou noc nic neulovili. Vraceli se ráno s prázdnou ke břehu, právě na toto místo. Ježíš, krátce po svém zmrtvýchvstání, stojí na břehu. Apoštolé ho Mozaika zázračného rozmnožení chlebůnejprve nepoznávají, až Jan řekne Petrovi: „Pán je to“, což doslova znamenalo: „Zmrtvýchvstalý je to“. A nikdo se ho neodvážil zeptat: „Kdo jsi? Věděli, že je to Pán.“ Ježíš je pozval ke snídani. Když posnídali, odehrává se překvapivá událost v atmosféře po Petrově zradě. V evangeliu Petrovi zradu ale nikdo nepřipomíná – ani Kristus, ani nikdo jiný. Petrovi se ale v té chvíli zdálo, že trojí otázka po jeho lásce vzdáleně připomíná trojí zapření: „Když posnídali, zeptal se Ježíš Šimona Petra: Šimone, synu Janův, miluješ mě více než ti zde? Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě miluji. Ježíš mu řekl: „Pas mé beránky. Podruhé se ho zeptal: Šimone, synu Janův, miluješ mě? Odpověděl mu: Ano, Pane, ty víš, že tě miluji. Ježíš mu řekl: Pas moje ovce. Zeptal se ho potřetí: „Šimone, synu Janův, miluješ mě?“ Petr se zarmoutil, že se ho potřetí zeptal: Miluješ mě? A odpověděl mu: Pane, ty víš všechno – ty víš, že tě miluji!  Petr s rozhodností obnovuje svou lásku a věrnost Kristu, který ho ustanovuje hlavou církve. V chrámu In gallicantu, na cestě ze Siónu do Getsemanské zahrady, je krásná mozaika. Má dvě části: nahoře setkání Petra s Kristem na dvoře veleknězově hned po zapření a v druhé dolní části Petr jako papež ve středověké nádheře. Vyjadřuje zmíněnou atmosféru Petrova ustanovení.

Přijíždí sem mnoho poutníků. Benediktini v zahradě kolem chrámu postavili několik prostých kamenných oltářů s malými, do země poněkud zahloubenými amfiteatry, aby se mohli vystřídat všichni, kdo zde chtějí se svými poutníky slavit eucharistii. V jedné chvíli jsem tu napočítal deset velkých autobusů s poutníky z různých koutů světa před branou kláštera. Je to velmi emotivní místo, kde se odehrálo tolik pro církev velice důležitých věcí. Proto je tu opravdu stále plno a slaví se několik mší zároveň. Primát Petrův je důležitá událost založení církve na Petrovi. Založení církve pak bylo dovršeno, když Kristus padesátého dne po svém zmrtvýchvstání ve večeřadle na Siónu seslal Ducha Svatého. Tím se zrodila církev. Modlitby za papeže na těchto místech zaznívají neustále…

Sem apoštolé často přijížděli a vystupovali na břeh. Také Ježíš tu často pobýval a uchyloval se na horu k modlitbě, sám nebo s apoštoly. Modlil se celou noc. Naznačuje to Ježíšova věta v evangeliu: „Pojďte na osamělé místo a odpočiňte si….“ Ježíšova obliba chodit do samoty, zvláště na horu, modlit se, je známá. Platilo to nejen o Olivové hoře, ale i zde v Galileji. K Ježíšovu životu to prostě patřilo. Apoštolé ho pak často hledali. Pro Ježíše bylo existenciální být s Otcem. Z tohoto vztahu pak vycházel a „hlásal“. Apoštolé to tehdy ještě nechápali…

Všechny tyto skutečnosti jsou tu nějak přítomné. Poutník vnímá, a nejen na tomto místě, ale všude, že nestačí pouze turisticky projít, vyposlechnout výklad, fotografovat, postát a jít dál. Tato svatá místa opravdu zvou, abychom se do nich ponořili, vtahují, tak jako všechny svaté skutečnosti. Jsem velmi šťastný, že tu nemusím být jen jako turista. Není možné jen místa navštívit, odškrtnout ze seznamu navštívených a jít dál. Taková je má zkušenost. A v tomto duchu půjdeme dále Galileou…


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka