Katedrála

V jednom článku na těchto stránkách jsem se zmínil, jak se časy mění ve prospěch řešení různých otázek, které zůstávaly dlouho neřešeny. A jak je to s katedrálou sv. Víta, Václava, Vojtěcha v Praze? I tady se „časy mění“? Pokusím se, u příležitosti výročí posvěcení katedrály, připomenout dosavadní vývoj kauzy od jejího vzniku.

Po pádu totalitního režimu všechny diecéze obnovovaly v nově získané svobodě život a struktury církve, které byly v komunismu omezeny na minimum, protože režim chtěl úplně zničit církev a při různých slavnostních zasedáních už oznamoval, kdy církev zanikne. Po pádu režimu bylo nutné hledat pro obnovu života církve potřebné prostory a hlavně ekonomické zázemí. Politická jednání první poloviny devadesátých let k ničemu nevedla, byla zdlouhavá, což velmi poškozovalo obnovu a rozvoj církve.

Metropolitní kapitula potřebovala například prostor pro svou činnost, neměla prostory pro farní (proboštský) úřad u katedrály a arcibiskupství nemělo prostory pro interdiecézní soud, který sloužil všem diecézím v české církevní provincii. Rovněž tu byla nutná potřeba vhodných prostor pro arcidiecézní církevní muzeum, aby  předměty vysoké umělecké a historické hodnoty nebyly uloženy ve skladu, ale naopak, aby mohly být představeny veřejnosti.

Kolem svatovítské katedrály stojí řada kapitulních domů (například Vikárka, nové probošství), které spravovala a spravuje Kancelář prezidenta republiky. Protože církev potřebovala prostory a zákon o restitucích církevního majetku byl v bývalém federálním shromáždění zmařen hrstkou poslanců za Slovenskou republiku a restituce byly v nedohlednu, nezbylo Kapitule než si pronajmout od Kanceláře prezidenta republiky jejich budovu – staré probošství. Slováci šli ovšem jinou cestou a zákonem z roku 2005 vrátili církvím a náboženským společnostem v podstatě všechny nemovitosti, které jim komunistický režim odňal.

V této obtížné situaci jsme pochopitelně zjišťovali, jaký je právní stav našeho majetku na Hradčanech. Zjistili jsme, že tento majetek, kanovnické domy a chrám sv. Víta, Václava a Vojtěcha, nebyly nikdy žádným (byť nespravedlivým a protiprávním) zákonem zestátněny jako ostatní církevní majetek, který čekal na restituci. Stát, respektive administrativa prezidenta Zápotockého, je v době komunismu převzala v rozporu i s tehdejším totalitním „právním“ systémem, církvi však ponechala právo katedrálu užívat k liturgickým účelům v neomezeném rozsahu.

Zjistili jsme tudíž, že celý tento majetek je v jiném právním režimu než ostatní ukradený církevní majetek, a nemusí proto spadat pod připravované restituční opatření. Konzultovali jsme celou záležitost s některými právníky i politiky a tito doporučili, abychom šli cestou soudního určení vlastnického práva k těmto nemovitostem. Ve vztahu ke Kanceláři prezidenta republiky, jako reprezentantu státu, byl zvolen naprosto přiměřený a korektní postup, což i Kancelář prezidenta republiky kvitovala, když ve svém prvním stanovisku k žalobě na určení vlastnického práva uvedla doslova že: „...považuje soudní řízení za odpovídající formu jak právní problematiku této věci kvalifikovaně řešit“. Že podaná žaloba vymezila předmět řízení tak, že se týká chrámu sv. Víta, katolického kostela Všech svatých a kanovnických domů na Hradčanech, vyplývá z povahy aktu komunistického režimu, který se rovněž dotýkal nedělitelně těchto nemovitostí.

V zdlouhavém řízení, kde průtahy vyvolávalo zejména Ministerstvo kultury ČR pod vedením Pavla Dostála, bylo nakonec rozhodnuto Obvodním soudem pro Prahu 1 a Městským soudem v Praze – u každého z nich opakovaně – ve prospěch Metropolitní kapituly, když tyto soudy po řádně provedeném procesu konstatovaly, že chrám sv. Víta, Václava a Vojtěcha, kanovnické domy a katolický kostel Všech svatých, jsou ve vlastnictví církve.

Bohužel prezidentská kancelář, respektive Úřad pro zastupování státu, se dovolal k Nejvyššímu soudu, kde se kauzy mimo pořadí ujal dr. František Ištvánek, bývalý komunistický soudce. Rozsudky obou soudů zrušil, když upřel Kapitule nejen vlastnické právo, ale dokonce i právo obrátit se na soud a prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva odstranit nezákonnosti komunistického režimu. Je příznačné, že svůj rozsudek založil na ideologickém zdůvodnění za pomoci argumentů z oblasti „socialistické zákonnosti“ padesátých let. V podstatě tak nezbylo nižším soudům než se podřídit soudu vyššímu, i když v následujících rozsudcích ve prospěch státu svoji rezervovanost k právnímu názoru JUDr. Ištvánka vyjádřily.

Za této situace se Metropolitní kapitula obrátila k Ústavnímu soudu a v květnu loňského roku podala ústavní stížnost k Ústavnímu soudu, kde čeká na projednání. Podle daných pravidel ústavní stížnost směřuje proti Obvodnímu soudu pro Prahu 1, Městskému soudu v Praze a Nejvyššímu soudu České republiky. Tyto soudy se na přelomu roku 2009-2010 k ústavní stížnosti vyjádřily a skutečnost, že dva soudy setrvaly na svém původním právním názoru u mne vyvolává oprávněnou naději, že se Metropolitní kapitula spravedlnosti dočká. Záporné stanovisko vyjádřil JUDr. Ištvánek a Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jako vedlejší účastník. Tento vedlejší účastník předvedl v poslední době ohledně svých právních názorů doslova „veletoč“. Pokud jde o katedrálu a kanovnické domy, setrval na svých názorech a vlastnictví státu sveřepě hájí. Tento úřad však převzal, mimo jiné, po Fondu národního majetku správu majetku, který byl církví komunistickým režimem odňat. Jeho jednotlivé kusy však v současné době vykazují nebývalou míru devastace. Tato devastace je úřadu důvodem k tomu, aby ignoroval blokační paragraf a nabídl i Metropolitní kapitule zpětné převzetí jejího majetku. Takovou nabídku učinil například ohledně rybníku Hvížďalka u Spáleného Poříčí. A uvedl i motiv: jde totiž o rybník, jehož stav vyžadoval náklady na odbahnění a opravu hráze 38 milionů korun. Samozřejmě, že jsme takový postup Ústavnímu soudu signalizovali.  

V dosavadních diskusích zaniklo, že se jedná hlavně o majetek potřebný pro chod diecéze u chrámu sv. Víta a katolického kostela Všech svatých, vyniká jejich určení. Mají sloužit konání bohoslužeb. Věc byla těmi, kdo církvi nepřejí, pojata a prezentována jako „majetková“ kauza. A pro větší efekt prezentována jako prestižní záležitost a proces o „symbol“ naší státnosti. Argumenty, které se uvádějí pro toto „vlastnictví“ státu, jsou bez jakéhokoliv fundamentu (místo korunovace, hroby králů atd.). Proto je celá záležitost často zamlžována. Je však nutné jasně rozlišovat mezi vlastnictvím v právním slova smyslu a vlastnictvím „psychologickým“ či „morálním“. Aby bylo možné mluvit o společné správě katedrály, je nutné vyjasnit, komu podle práva katedrála patří, a pak jednat o společné správě, proti které se dnes nikdo nestaví. Mlžení v tomto případě nikomu neprospěje. Například společná správa by už nyní měla respektovat, že veškeré vnitřní vybavení katedrály, její mobiliář, je vlastnictvím Metropolitní kapituly. Tento fakt však dohoda o užívání katedrály, která byla uzavřena po rozsudku vydaném dr. Ištvánkem, nerespektuje.

Ostatně myšlenku společné správy jsem jasně a silně vyslovil článku„Katedrála patří národu, to my přece víme“ z 10.5.08. Novináři se toho tehdy nechopili, protože jsem hovořil o nutnosti rozlišit mezi symbolickou hodnotou katedrály a vlastnickým právem k ní. V tom byla potíž. Pokud budeme mluvit o katedrále ve smyslu jejího darování národu nebo pokud naši řeč budou novináři v tomto smyslu chápat, pak se toho média chopí a „vše je vyřešeno“. Ale i takové gesto darování jsem už před léty zkusil a chci připomenout svou tehdejší zkušenost, která může posloužit i dnes. Když jsem veřejně a otevřeně prohlásil, že hodlám dát katedrálu národu, tu mě právem upozornila Metropolitní kapitula, že subjektem vlastnického práva ke katedrále a ostatním nemovitostem byla od nepaměti Metropolitní kapitula - mimochodem nejstarší právnická osoba na území České republiky a také ochraňovatelka mnoha symbolů české svébytnosti. Tomu ostatně odpovídaly i zápisy v Pozemkových knihách, a to od počátku, kdy byly pro katastr Hradčany založeny.

Dispozice  ohledně katedrály tedy patří Metropolitní kapitule, která také vede proces. V obtížné fázi tohoto procesu jsem se snažil její pozici podpořit, a proto jsem s pozice pražského arcibiskupa přispěl svým stanoviskem u soudu jako vedlejší účastník, protože i na straně státu podporoval stanovisko Úřadu pro zastupování státu vedlejší účastník, totiž Kancelář prezidenta republiky. Pokud jsem byl v době, kdy jsem zastával úřad pražského arcibiskupa informován, se Kancelář prezidenta republiky zatím jako vedlejší účastník Ústavního soudu nepřihlásila, moje vedlejší účastenství zaniklo současně s funkcí, takže rovnováha účastníků se obnovila.

Řešení komplexní otázky katedrály leží tedy v následujících rovinách: rozlišení vlastnického práva a jejího symbolického významu pro český národ. To jsem se snažil jasně vyslovit už ve výše citovaném článku „Katedrála patří národu…“ První věc musí rozhodnout Ústavní soud. Když se o této otázce mluvilo mezi představiteli kapituly, jejím advokátem a arcibiskupem Dominikem Dukou, bylo konstatováno, že není důvodu k tomu, aby konečné rozhodnutí nevyšlo od Ústavního soudu. To je ostatně ve shodě i s původním stanoviskem Kanceláře prezidenta republiky, která – jak jsem uvedl výše – sdělila Obvodnímu soudu pro Prahu 1, že soudní řízení je adekvátní formou pro právní řešení.

Až následně lze jednat o společné správě katedrály. Myslím si, že to je jediná možná logika postupu řešení, nicméně nemohu nepřipomenout, že dohoda, která byla uzavřena v roce 2007 byla ze strany Kanceláře prezidenta republiky a Správy pražského hradu prezentována jako jedině možná…

Miloslav kardinál Vlk