Loučení se Svatou zemí

Velice rychle uběhl můj čas na těchto svatých místech: ve své jedinečnosti zvou člověka stále znovu a znovu, jako by nebylo možné dostatečně prožít a vstřebat setkání s nimi. Na závěr svého pobytu jsem se znovu vydal po Ježíšových stopách jeho poslední cesty - z večeřadla na Siónu dolů do Getsemanské zahrady. Když jsem sestupoval dolů, uvědomil jsem si, jak blízko je vlastně ze Siónu ke chrámu in Gallicantu. Vedle chrámu byly totiž při vykopávkách posledních let objeveny schody, kudy tehdy vedla cesta do údolí Cedron. Ježíš po nich zřejmě sestupoval do Getseman. Exegeté mají za to, že právě při cestě dolů se Ježíš modlil k Otci velekněžskou modlitbu „…aby všichni jedno byli. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou jedno v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal“ jak ji uvádí Jan ve své 17. kapitole(srov. Jan 17,21).

Getsemanská zahrada na úpatí Olivové hory patřila zřejmě jednomu Ježíšovu známému. Ježíš sem chodíval často (viz Lk 22,39 „Potom se podle svého zvyku odtamtud odebral na Olivovou horu a učedníci ho následovali“). Toto místo Ježíšovy smrtelné úzkosti a krvavého potu je dostatečně dokumentováno. Dnes zde stojí moderní chrám národů z počátku minulého století. Před oltářem je velká skála. Od třetího století o ní tradice říká, že právě zde vedl Ježíš svůj poslední zápas (Mt 26,36-44). Před chrámem v zahradě je několik prastarých olivovníků. Odborníci se domnívají, že mohly být svědky těch událostí. Nemusí se jednat jen o zbožné přání tradice; vlastností olivovníku totiž je, že se „omlazuje“: na starém kmeni vyrůstají nové výhonky a život stromu tak pokračuje.

Z  místa, kde se událo Ježíšovo zatčení, (srov. Mt 26,45-49) pak byl Ježíš patrně veden stejnou cestou zpět na horu Sión, kde sídlili velekněží. Evangelista Jan říká, že Ježíše „přivedli nejprve k Annášovi“ (Jan 18,12). Annáš byl tchánem úřadujícího velekněze. Na základě tradice, podle písemných pramenů různých svědků v dějinách i podle vykopávek stál Annášův dům poblíž večeřadla. Výslech u Annáše neměl úřední charakter, protože vysloužilý velekněz si nemohl beze všeho dovolit chopit se pravomocí aktuálního velekněze, i když to bylo v „rodině“. Annáš se spíše soukromě vyptával na Ježíšovo učení, aby zjistil, jestli je tu vyhlídka na jeho odsouzení na smrt, protože na Ježíšově smrti měl osobní zájem. Podle židovského práva měl Ježíše soudit „velký synedrion“, který se ještě pozdě večer sešel v nedalekém domě velekněze Kaifáše, tedy ne v oficiální úřední budově synedria na Chrámové hoře. Tady vedl výslech velekněz Kaifáš (srov. Mk 14,55 ad.) V podstatě dosáhl svého: odsouzení na smrt. Protože se ale soudní vyšetřování nesmělo vést v noci, byl svolán synedrion ještě na ráno. Ježíše mezitím předali soudním sluhům, aby ho hlídali  (srov. Lk 22,63 ad.).

V nedalekém In Gallicantu přetrvávala tradice, že Ježíše přes noc hlídali právě v tamním vězení, které bylo v nedávné době také v hlubokém podzemí vykopáno. Na stěnách chrámu jsou na mnoha krásných mozaikách tyto události zobrazeny … Ranní vyšetřování a potvrzení nočního výslechu se konalo už zřejmě v úřední soudní budově synedria na Chrámové hoře. Z Chrámové hory bylo nedaleko do pevnosti Antonia, kde o Velikonocích pobýval Pilát. Židé si museli nechat potvrdit svůj rozsudek u římského soudce Pontia Piláta. Proces byl veden na jiné rovině – politické (srov. Mt, kapitola 27). O místě Pilátova soudního místa pretória se mezi odborníky mnoho diskutovalo, ale v podstatě je zřejmé, že všechna související místa byla velmi blízko. I jeden z Herodových paláců. Po Pilátově rozsudku pak šlo všechno již velmi rychle. Dnes stojí na všech těchto místech chrámy – Bičování, Ecce homo a další. Odtud vede křížová cesta, která šla na druhý konec města na Kalvárii, která byla vně městských hradeb, jak zřetelně ukázaly vykopávky v dnešním pravoslavném chrámu Alexandra Něvského. Poutníci tuto cestu často procházejí s dřevěným křížem, i bez něj. Františkáni konají křížovou cestu tradičně každý pátek, které jsem se také zúčastnil. To bylo moje rozloučení se svatými místy.

A co říci závěrem? Velice mě oslovovalo množství závažných vykopávek, které tu ve Svaté zemi, a zvláště v Jeruzalémě, byly především za poslední dvě století vykonány. Souvisí to těsně s tou překvapivou skutečností, že velké množství důležitých bazilik a chrámů, jako například Dormitio na Siónu nebo bazilika Zvěstování v Nazaretě, či Proměnění na hoře Tábor, jsou z nové doby. Ale jsou postaveny na základech původních starých chrámů a kultovních míst z prvních dob. Některé vykopávky v posledních dvou stoletích se staly opravdu velkým dobrodružstvím, třeba na Siónu samotném, nebo v Kafarnau, v oblasti Tabgha, či na místě dnešního pravoslavného chrámu Alexandra Něvského v blízkosti baziliky Božího hrobu. Důležité bylo, že ve většině míst – i přes tak pohnuté dějiny této země – byla více méně zachována kontinuita osídlení a silné tradice svatých míst, která byla kromě toho od nejstarších dob navštěvována poutníky. Oni mnohdy ve svých denících či vzpomínkách popisovali navštívená místa. Tyto cenné prameny pak pomáhaly při vykopávkách, které je pak potvrdily. Mám na mysli například deník starověké poutnice Aethérie z let 381-384, nebo poutníka z Bordeaux (r .333), poutníka z Piacenzy, dále Theodosius (530) a řada dalších během staletí. Také z dob křižáckých je mnoho písemných pramenů. Pak se tu usadili „Strážci svaté země“, františkáni, původně od roku 1217 a po krátkém pobytu na Cypru trvale pak od r. 1336, kteří více méně souvisle udržovali památku všech svatých míst.

Je obdivuhodné, jak po 19. století, které zpochybňovalo evangelní zprávy a různé historické údaje o Ježíšovi, bylo konkrétně vykopávkami a dalším podrobným studiem doloženo, že evangelia jsou naprosto spolehlivým i historickým pramenem: Tehdejší pochybné argumenty, na kterých byl založen boj proti Kristu a proti církvi, dnes už dávno neplatí. Návštěva svatých míst velmi přispívá k oživení a prohloubení víry a taková pouť je velice hlubokým a vzácným zážitkem.