Přesun na obsah

Vánoce, Vánoce přicházejí

22. 12. 2010

Adventu už je „nakrátku“, Vánoce jsou přede dveřmi, sněhová nadílka připravuje romantickou vánoční kulisu jako za našeho dětství. Advent a Vánoce jsou krásným obdobím církevního, liturgického roku, který je pokaždé  příležitostí mít před očima velké události spásy:  vstup Boha, jeho Syna Ježíše Krista, na tuto zem, jeho trvalá přítomnost a působení mezi námi konkrétně a vždy v novém kontextu dějin. Můžeme rozjímat o těchto událostech a uskutečňovat je ve svém životě.

Právě v liturgickém roce si můžeme uvědomovat, že Bůh nemlčí, ale promlouvá v dějinách. Nejsou to pouhé vzpomínky na minulost, na velké Boží činy, ale jde o aktualizování, přítomné prožívání spásy, která se „děje“. Je to život z víry. Více si uvědomujeme, že církev není především instituce, struktura, ale život, do kterého jsme křtem zasazeni a skrze svátosti vtahováni, že můžeme aktuálně prožívat...Není to jen kázání a mluvení o těch věcech...

Naplňování dějin spásy je živá věc.Ve vyznání Věřím v Boha říkáme „věřím v jednu, svatou, katolickou a apoštolskou církev“, ne proto, že všichni věřící už jsou svatí, ale že uprostřed nás je ten, který přišel a který je Svatý. Od něj má církev svaté prostředky spásy. My jsme slabí a hříšní. Právě proto potřebujeme mít podíl na spáse. Při trvalém prožívání různých období tajemství spásy v průběhu liturgického roku si to uvědomujeme a jsme proto naplňováni radostí.

Výše jsem se zmínil, že blízkost Boha a uskutečňování spásy v jeho lásce se vždy znovu naplňuje v novém kontextu dějin. Ten současný kontext více vystupuje do popředí, zvláště když vzpomínáme na roky nedávno, ale i dávno minulé. Mám na mysli dobu komunismu, kdy nedemokratický totalitní režim úzkostlivě dbal na to, aby se při Vánocích o Kristu nemluvilo. Noviny naopak uveřejňovaly spíše články o tom, že Ježíš nikdy nežil, celou událost líčily jako legendu, „dovážely“ Dědu Mráze, aby přece jen nějak, i když falešně, „uspokojily náboženské potřeby lidu“. Ale „přicházení“ Vánoc přece jen režim nezastavil. Jejich jádro – touha po lásce, blízkosti a společenství, je zakotvena hluboko v srdci každého člověka, patří k jeho identitě, nelze ji trvale zcela potlačit.

Dnešním dobovým kontextem Vánoc může být i naše současná zkušenost, že v Evropě začala sílit jiná duchovní atmosféra, vyrůstající z kořenů vzdálených naší evropské tradici a mentalitě. Přichází „bůh“, který je přísným soudcem, tvrdě vyžaduje zachovávání určité litery, přísně trestá lidskou svobodu..., náboženství je  znesvobodňující, neodpovídá evropskému myšlení. Hlasatelé tohoto náboženství pokládají za své poslání vést nemilosrdnou válku proti svobodné kultuře a odlišné životní praxi. Tím ovlivňují spíše návrat k našim původním duchovním kořenům, které Vánoce představují.

Vánoce po několik týdnů zaplňují život společnosti. Neříkám, že společnost žije jejich nejhlubšími hodnotami (možná, že k tomu postupně dojde), ale určitě se chová velmi otevřeně a vstřícně a úzce spolupracuje na různých vnějších projevech Vánoc: koncerty, pořady v lokálních i celostátních médiích, nebo třeba spolupráce při rozdávání „betlémského světla“.

Velkým mimořádným projevem v této oblasti je provedení Rybovy České mše vánoční „Hej, mistře“ sborem, složeným z českých poslanců a senátorů napříč politickým spektrem v pražské katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha, podpořeným letos sborem 50 baronek a lordů anglické Dolní a Horní sněmovny. Ve studené zcela zaplněné katedrále všichni s nadšením a úsměvem společně zpívali Rybovu Českou mši vánoční Hej, mistře. Jejich hlasy „ladily“, když zpívali silný a dynamický náboženský text, ony mohutné stále se opakující „výzvy“: „Pojďte všichni k Betlému; vzhůru, bratři; pospíchejme, pospíchejme k Ježíši dnes narozenému; pojďme tam, běžme tam...“ a další. Koncert také přenášela Česká televize. Myslím si, že si určitě mnozí říkali, že je to zázrak. (Bohužel za pár dní večer v poslanecké sněmovně při přípravě hlasování o důvěře vládě jejich hlasy už tak dobře „neladily“ a nebyly na takové duchovní a kulturní úrovni).

Jak k tomu „zázraku“ došlo? Péčí pana senátora Nádvorníka a ředitele základní hudební umělecké školy v Hostivaři pana Jiřího Stárka už několik let před Vánocemi zpíval Rybovu mši v senátu sbor této hudební školy, složený ze žáků, učitelů i rodičů dětí. Při uvedení koncertu se jednou ředitel Stárek zmínil o tom, že Rybovku nacvičili a česky zpívali lordi anglického parlamentu. To byl pověstný „červený hadr“ pro senátory a poslance českého parlamentu, a tak bylo připraveno „zpívání“, které jsem pozval do pražské katedrály. A dalším krokem bylo pozvání Angličanů, kteří ochotně přijeli, prohlédli si Prahu, pak se oba sbory spojily a zázrak byl na světě...

Je opravdu obdivuhodné, jak vánoční tématika, dynamický text a hudba vánoční mše lidi spojuje a oslovuje.

Rybova mše se ostatně už dříve stala symbolem českých Vánoc. Letos před vánocemi zorganizoval pan velvyslanec u Svatého stolce, J. E. JUDr Pavel Vošalík, provedení této mše v Římě v bazilice sv. Marka pod Kapitolem. Domažlický sbor Čerchovan doprovázený plzeňským symfonickým orchestrem tento koncert uskutečnil. Druhý den na veřejné středeční audienci v Aule Pavla VI. papež Benedikt XVI. pozdravil sbor, církevní i veřejné představitele a poděkoval jim. Pan biskup Radkovský i ostatní představitelé Plzeňska byli po audienci přijati papežem a předali mu dary, kromě jiného i nahrávku Rybovy Mše vánoční Hej, mistře, a dva svazky o Borských tézí, které se více než před sto lety staly v Boru u Tachova základem sociální nauky církve, vyjádřené pak v encyklice Rerum Novarum. Pro papeže bylo toto „obdarování“ velkým překvapením, protože Borské teze neznal. Pro nás to byla dobrá reprezentace našeho národa. Až bude v r. 2013 výročí encykliky, měla by odborná veřejnost o těchto tezích informovat, více je publikovat, aby se i u nás vědělo, co jsme univerzální církvi přinesli.

Rád bych při této příležitosti popřál všem, kdo tyto stránky navštěvují, hluboké a plné duchovní prožití těchto velikých svátků Božího Narození. Kéž Bůh, který v Ježíši Kristu vstoupil do našeho světa, vstupuje také do Vašeho života, abyste se mohli s jeho tajemnou, skrytou, ale reálnou přítomností setkávat v pravé lásce druhých lidí, v jeho slově i ve svátostech církve. A tyto skutečnosti kéž vás naplňují životní radostí a hlubokou nadějí.

kardinál Miloslav Vlk


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka