Přesun na obsah

Na cestě

21. 1. 2011

Na cestě…

Závěr každého roku je korunován církevními svátky, které s křesťany slaví většina společnosti - advent a Vánoce. Svátky příchodu Božího Syna jako by byly stále se opakující závěrečnou výzvou a nabídkou pro každý roční cyklus našeho času: přijměte mezi sebe a do svého života, do svých programů a plánů v novém roce skutečnost, která je základní pro vznik, vývoj a existenci světa a života – přijměte Boha, Stvořitele, který dal světu i životu člověka pevný trvale platný řád, který je pro jeho plné štěstí nepostradatelný!

Spojitost Vánoc a počátku nového roku je v podstatě náhodná. Narození Ježíšovo se od prvních staletí našeho letopočtu slavilo beze změny vždy 25. prosince. Počítání občanského roku mělo za dva tisíce let řadu začátků. U Římanů začínal rok 1. března. Tento měsíc u nich nesl jméno boha války, Marta, protože v tomto měsíci začínala válečná tažení. Zbytky římského počátku roku jsou v některých evropských jazycích v názvech posledních měsíců roku. Září se například jmenuje „september“, to znamená sedmý měsíc, přestože je to pro nás měsíc devátý. Od středověku se počátek roku měnil vícekrát, v určitém období například začínal i 25. prosince.

Hned na začátku občanského roku, v lednu, slaví křesťanské církve dva týdny modliteb za jednotu všech křesťanů. První týden, alianční, probíhá hned na začátku ledna a druhý, známější „světový týden modliteb za jednotu křesťanů“ se slaví od 18. ledna, od svátku Panny Marie, Matky jednoty křesťanů, do 25. ledna, do svátku obrácení apoštola Pavla. Mariánský svátek na začátku světového týdne je vlastně náš český vklad do ekumenismu. V cyrilometodějském dědictví víry na Velehradě, odkud pak vyzařovala do dalších slovanských národů, byla vždy přítomná úcta k Panně Marii, která spojovala východní i západní tradici víry. Na přelomu 19. a 20. stol. se na Velehradě rozvinuly slovanské sjezdy, které byly neseny úsilím o sjednocení ve víře, především s pravoslavnými křesťany. Po Druhém vatikánském koncilu bylo povoleno, aby se v našich zemích slavila oficiálně tato tradiční liturgická památka Panny Marie jako Matky jednoty křesťanů. Je to tedy náš „příspěvek“ k ekumenismu.

Ekumenické snahy o jednotu křesťanů dnes korespondují se silným znamením časů na světové úrovni v civilní společnosti – s globalizací a medializací společnosti. Ale ekumenismus má hluboké duchovní kořeny (viz koncept přednášky o ekumenismu). Jako osobní prohloubení se v ekumenismu je vhodné číst a meditovat 17. kapitolu Janova evangelia, Ježíšovu velekněžskou modlitbu, která se také nazývá Ježíšův „testament“, Ježíšova závěť. Na doplnění meditace jsou vhodné i myšlenky, které Jan zaznamenal ve svém prvním listě, zvláště v jeho čtvrté kapitole. Je třeba vzít do ruky dokumenty koncilu, kde najdeme Dekret o ekumenismu. V něm jsou obsaženy katolické zásady ekumenismu. Pro dnešní ekumenickou situaci jsou pro každého katolíka, vedle zmíněného dekretu, důležité i směrnice České biskupské konference z roku 2002 „Společenství ve svátostech s křesťany jiných církví“, které poskytují praktickou orientaci pro kontakty s ostatními křesťany v oblasti svátostí.

Kromě modlitby se každý katolík má také vzdělávat v ekumenismu. Týden modliteb je pro toto úsilí vhodnou příležitostí.

kardinál Miloslav Vlk


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka