Omyly a omyly

V souvislosti s blížícím se sčítáním, s dlouhodobou snahou uzdravit naší ekonomiku, se snahou vyřešit narovnání mezi církvemi a státem, s gestem církví zmrazit výši platů duchovních, které jsou na minimální úrovni ve srovnání s dalšími kategoriemi obyvatelstva s vysokoškolským vzděláním, v těchto souvislostech se stále diskutuje o tom, že „stát přestává být ochoten hradit mzdy nekontrolovaně rostoucímu počtu církevních pracovníků“ (Neviditelný pes, 1.3. 11, rubrika „společnost“). Diskutuje se o klíči „pro udělování státního příspěvku na platy duchovních“ (tamtéž). Podobně uvažují i další media.

Je zajímavé se zamyslet nad faktickou i právní úrovní těchto úvah. Lidové noviny věnovaly nedávno značný prostor naší právní kultuře a „demoralizaci české politiky“. V těchto řádcích mohu k těmto „steskům“ přidat některé další drobné doklady. Neznalost a omyly v oblasti vztahu církví, státu a společnosti jsou velkou trvalkou skoro celých dvaceti let od pádu komunismu. (Česká biskupská konference vydala před skoro 10 lety brožurku o uplynulém období těchto vztahů, kde je uvedeno mnoho dokladů o jejich vývoji). Většina lidí, novinářů i politiků této oblasti málo rozumí a vychází mnohdy z poměrů v době totalitního režimu, kdy církve byly v poručí státu. Po pádu komunismu v Ústavě z r. 1991, respektive v Listině základních práv a sovobod se v čl. 16, v bodě číslo 2 píše: „Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech." Tím je jasně dána odluka církví od státu, za kterou dnes často z  neznalosti bojují mnozí novináři a o ní mluví politici, a tak se vlamují do otevřených dveří. Kromě toho „odluka“ ve smyslu vztahů mezi církvemi a státem po francouzské revoluci, kdy tyto dvě instituce spolu přestaly komunikovat, se už nikde „nenosí“. Od minulého století se v této oblasti namísto separace (odluky) rozvinul model „kooperace“ dvou vzájemně nezávislých institucí, které se v mnoha směrech potřebují. Vlivem komunismu (který odluku povýšil na formu útlaku) to asi mnohým zcela uniklo a tak hlásají zastaralé názory.

Je ovšem pravda, že k nezávislosti na státu, jak ji deklaruje Ústava, a ke správě věcí „nezávisle na státních orgánech“ je zapotřebí, aby byly vyřešeny také vztahy v oblasti ekonomické. Zatím je církevní majetek v rukou státu. Církevní pozemky ležící v katastrech obcí a měst blokují jejich rozvoj. Je tu tzv. „blokační“  ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. o půdě. Města jsou tak pro nečinnost vlád za uplynulých 20 let ve svém rozvoji, v možnostech stavět na těchto pozemcích atd., skutečně blokována. Církev byla ochotná dojednat s městy smlouvu o smlouvě budoucí, předat jim prozatímně tento majetek, ale po stránce právní byla tato možnost řešení zamítnuta.

Někteří neznalí novináři tvrdí, že dotyčný majetek církvi nikdy nepatřil. Tento názor je mylný a jde dál než komunistický režim, který začátkem padesátých let sice zrušil registraci majetku v pozemkových knihách, ale rozlišoval „socialistický majetek“ a ostatní, do kterého počítal i majetek církevní. Pokud se měl nějaký církevní majetek v době komunismu „zcizit“, bylo k tomu zapotřebí souhlasu jeho „správce“, tj. Náboženské matice, která takový souhlas formálně pod tlakem režimu dávat musela. V 90. letech se pak v mnoha případech tímto způsobem zcizený církevní majetek získal soudně zpět na základě prohlášení správce Náboženské matice, že souhlas ke zcizení byl dáván neoprávněně, pod tlakem. Zdá se, že výše zmíněné názory některých novinářů na církevní majetek a jeho právní charakter jsou méně spravedlivé než názory komunistického režimu.

Současné ekonomické zabezpečení církví, jehož zdroje drží už 60 let režim nejprve komunistický, po jeho pádu nástupnický stát, který nazýváme demokratický, se řídí podle komunistického zákona č. 218/1949 o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností, který předpokládal zbavení církví všeho majetku a „velkorysé“ poskytnutí hospodářského „zabezpečení“, tj. především příspěvku na platy duchovenstva, protože se počítalo s tím, že církev v rozmezí padesáti let úplně zmizí, hospodářská podpora pomine a majetek zůstane státu. Církev tedy byla zabezpečena „ze svého majetku“ v rukou státu. To nebyla jen velkorysost komunistického režimu, ale s touto podporou byl spojen tzv. státní souhlas. Duchovní, který dostal od státu „plat“, na který nebyl nějaký právní nárok, s ním obdržel tzv. státní souhlas k veřejnému kněžskému působení. Ani na tento souhlas nebyl právní nárok, bylo to „privilegium“, které stát dával s platem. Když pak libovolně odňal plat, padl také souhlas a kněz nemohl dále působit a musel si hledat civilní zaměstnání. Takže plat byla skrytá forma ujařmení a ovládání církve, čili pomocí jejího vlastního majetku ji režim utlačoval a ještě se tvářil, jak je velkorysý. Po pádu komunismu byla snaha tento zákon jako znamení komunistického útlaku zrušit, ale církve se jasně a logicky postavily proti s tím, že zákon bude zrušen, až bude dosaženo majetkového narovnání. A tak byly tehdy zrušeny jen § 16 a 17 o státním souhlasu a zákon zůstal v platnosti. V něm je také nepřímo zakotveno, že si církve obsazují uprázdněná místa duchovních podle svého. Tedy počet duchovních je v jejích rukou. Poněvadž se počet kněží snižuje, obstarává jeden kněz za jeden plat často více farností. Za každou by měl dostávat další plat.

Dvacet let nebyly vlády schopny vyřešit majetkové narovnání. V trendu majetkové transformace dal významný představitel tehdejšího projektu pokyn „nedopustit, aby se církve staly politicky a ekonomicky silné“. V této oblasti tak vlády tehdy zůstaly nečinné, jak to nedávno vyslovil Ústavní soud ve svém verdiktu při odmítnutí žádosti skupiny senátorů zrušit ono blokující ustanovení § 29. Řekl, že bylo protiústavním jednáním, že vlády dosud neudělaly nic, přestože budily u církví legitimní očekávání, že věc bude vyřešena. Ještě ve smlouvě s Vatikánem podepsané v roce 2002 se obě strany, církve i stát, v článku 17 Smlouvy podpisem zavázaly, že budou usilovat o uskutečnění majetkového narovnání. Po deseti letetch - opět nic… Církve se o to v těch dvaceti letech znovu a znovu poctivě snažily, i když jim byla vytýkána „chamtivost“. Teď to státu z jeho vlastní viny padá na hlavu. Je toho však znovu bohužel populisticky využíváno proti církvím. Ústavní soud tehdy vlastně řekl, že vlády zavinily, že věc nebyla vyřešena v době, kdy to bylo spravedlivě řešitelné, a nechaly to dojít do situace, kdy je to prakticky těžko řešitelné. Mnozí si teď k tomu vymýšlejí různé populistické argumenty, když například tvrdí, že daňoví poplatníci musí platit na církve, které zvyšují počty svých duchovních, přestože počet věřících klesá. Kdyby byl stát včas vyřešil majetkové narovnání, už dávno by se církve „ze svého“ (jak vždycky chtěly) musely starat o své kněze. Ani v současné situaci však daňoví poplatníci nedávají nic na církve. Církve jsou totiž placeny z toho, co zbývá z výnosu majetku církví, který stát drží ve svých rukou, a do státního rozpočtu zařazuje, co tento majetek vynáší. Poslední návrh zákona o majetkovém vyrovnání za Topolánkovy vlády, který byl velmi vstřícný vůči státu při náhradě 83 miliard Kč za majetek, který církve chtěly hned nechat v rukou státu, byl onou parlamentní komisí zamítnut, přestože její odborníci zjistili, že kdyby se mělo dosáhnout spravedlivého vyrovnání, musel by stát přidat ještě přes 120 miliard Kč.

A pak jsou tu diskuse o disproporcích počtu duchovních a počtu věřících. Tyto názory vycházejí rovněž z komunistických názorů, že církve jsou tu k „uspokojování duchovních potřeb věřících“, zatímco úkol církve je hlásat a přinášet hodnoty evangelia do společnosti, ať je to „vhod či nevhod“ (srov. sv. Pavel, 2. list Timotejovi 4,2). Čím větší je počet nevěřících, tím většího počtu je zapotřebí těch, kteří pro hlásání pracují.

V souvislosti s širším kontextem doby, jejích potřeb a stínů, jsem se zabýval nesprávnými názory, nevědomostí a různými omyly, které se v té souvislosti objevují, i když by bylo třeba se zabývat spíše těmi objektivními potřebami společnosti a světa v jeho současné krizové situaci. Ale i na to dojde…

kardinál Miloslav Vlk