"Santo subito"

"Santo subito": toto známé volání velkého shromáždění lidí na svatopetrském náměstí ve Vatikánu v roce 2005, kteří přišli uctít památku zemřelého papeže Jana Pavla II., se naplnilo: v druhou velikonoční neděli, o svátku Božího milosrdenství (který on ustanovil), v první májový den byl na témže místě, kde před šesti lety obdobné davy provolávaly „Santo subito“, „svatým ihned“, byl ctihodný služebník Boží Jan Pavel II. prohlášen svým nástupcem Benediktem XVI. za blahoslaveného, za autentický vzor křesťanského života pro dnešní dobu. To znamená, že je hodný úcty v církvi, v liturgii a že je možné se k němu obracet ve společenství církve o přímluvu a pomoc.

Tehdy jsem byl přítomen v Římě na shromáždění kardinálů, kteří mezi smrtí papeže a zvolením nové hlavy církve, jsou zodpovědní za její vedení. Častěji jsem slyšel toto volání… Začal jsem ho chápat takto: On je svatý! Je třeba to vyhlásit hned. Nemyslel jsem při tom na lidový slogan: hlas lidu, hlas Boží, ale připomnělo mi to způsob „svatořečení“ před 11. staletími, kdy ještě nebyly žádné normy kanonizace a velcí křesťané svatého života se „stávali“ svatými úctou církve a pověstí svatosti života. I grémium kardinálů na návrh některých členů kardinálského sboru jednalo o této možnosti zahájit hned kanonizační, beatifikační proces s příslušnými „dispensemi“, prominutím některých podmínek, například délky času po smrti apod. Grémium tehdy požádalo budoucího papeže, aby brzy zahájil potřebný proces. Benedikt XVI. pak proces skutečně zahájil.

Celá záležitost byla svěřena římskému vikariátu, kardinálovi Vallinimu. Rozhodujícím způsobem k uzavření procesu a zahájení kanonizace přispěl zázrak: na přímluvu Božího služebníka Jana Pavla II. byla prokazatelně a ověřeně uzdravena francouzská řeholnice Marie Simon-Pierre. Osobně si myslím, že nemálo přispělo svou přímluvou u Božího trůnu 1340 blahoslavených a 483 svatých, které Jan Pavel II. kanonizoval.

Kanonizace je neomylné doktrinální prohlášení učitelského úřadu, že kanonizovaný člověk žil svatým životem, který vykazoval některé ctnosti v heroickém stupni.

Ve středověku byly životy světců doprovázeny řadou legend. Lidé si někdy myslí, že jsou to nepravdivé vymyšlené epizodky. Většinou se neví, že legendy jsou určitý způsob psaní hagiografie, líčení života světců, způsob charakterizování jejich života. Hagiograf tím chce zdůraznit některé vlastnosti světce, protože v dřívějších dobách nebyli tolik známí v širokém okruhu církve, jako je to u lidí dnešní doby, kteří jsou i pomocí nejrůznějších mediálních prostředků známí celé církvi.

U současných kanonizací, například v případě Matky Terezy a Jana Pavla II., není zapotřebí takového způsobu líčení jejich života, protože je tu množství autentických svědectví a jiných důkazů o jejich životě. Někteří středověcí světci byli v očích věřících nedostižnými velikány, kteří byli vysoko nad zemí, velmi těžko napodobitelní. Svatost moderních světců je lidem dnešní doby „na dosah ruky“, není v oblacích, je blízko.

Papežovu svatost lze představit několika charakteristickými momenty jeho života, které jsou všeobecně známé. Především papežova mužná stojící bílá postava se zářící usměvavou tváří a doširoka otevřenou náručí. Papež stojící, papež čekající, papež připravený vykročit vstříc komukoliv. Papež, který netřídí lidi. Papež svým úsměvem vlídně zvoucí. Papež s otevřenou náručí: toto gesto je u Jana Pavla naprosto charakterizující – ochota přijmout kohokoliv: jedince, malé i velké, děti i dospělé, zdravé i nemocné, skupiny, národy, různá náboženství. Není to psychologie či manažerské gesto, ale veliké znamení papežova vnitřního života: člověk, křesťan naplněný Boží láskou, která je transparentní, vyzařující. Tento papežův zjev říká konkrétně: papež vás opravdu přijímá, můžete se mu svěřit, on vám rozumí. Všichni, kdo se s ním setkali, to zakusili. Uvedené charakteristiky můžeme naplnit konkrétními událostmi: tolik apoštolských cest za věřícími, za mladými na Světových dnech mládeže, na Střední východ, za patriarchou, za anglikánským primasem, do Afriky a ostatních kontinentů, do synagogy, do mešity, na setkání do Asissi. Je nepochybné, že to nejsou povrchní gesta, nábrž žitá, neokázalá heroická křesťanská láska podle evangelia.

Tato jeho životní praxe, tento životní styl vycházel důsledně z jeho názoru, z jeho učení, přesněji řečeno z Kristova učení – z evangelia. A tady jsme u další „momentky“ papežova života: papež modlící se, papež ponořený do modlitby, papež s růžencem v ruce, jakoby nechtěl ztratit ani chviličku pro tuto nesmírně důležitou „činnost“. Papež – ano troufám si to říci – ponořený do Boha, do pramene svého vzpřímeného postoje, svého úsměvu, své otevřené náruče. Papež u pramene své životní síly, své moudrosti, svého rozhodování. Papež u zdroje, ze kterého bylo jeho srdce stále naplňováno silou lásky pro všechny životní chvíle. Tady je zdroj odvahy a síly vyslovit „mea culpa“, zhřešili jsme, aniž by měl strach, že ztratíme. Tady je zdroj odvahy omluvit se židům i společnosti za chyby křesťanů v minulosti. Nové duchovní teologické sebepochopení církve, její svatosti…

Myslím, že nejsilnějším momentem papežova života byl jeho postoj „opřen o kříž“, kdykoliv stál se svým křížem, pevně ho držel v rukou, opřen o něj čelem. Opora a síla jeho života: kříž! Jemu zůstal věrný do posledních chvil svého života. Zakotven v Bohu věděl, že má zůstat na kříži, postižen chorobou, zbaven hlasu, a vydat svědectví, jak se nese kříž, nemoc, bolest, a jak se umírá. Věrný svému Mistru až do konce...

Když takto vidíme papežův život, jsou intelektuálské úvahy o tom, jestli se nemělo ještě počkat s kanonizací, trochu úsměvné. Stejně jako obviňování, že neřešil pedofilní skandály. Naopak, ten který vyslovil „mea culpa“ a mnohé omluvy, otevřel cestu a dal příklad a odvahu nižším složkám v církvi, diecézím, aby se nebály, aby „činily podobně“. V závěru minulého tisíciletí a na prahu nového dal jasnou orientaci pro cestu církve do budoucna. I to byly výrazy „vidoucího“, proroka, světce.

Pohřeb Jana Pavla II. a podobně i jeho beatifikační proces byly velkým svědectvím, jak životní postoje, živá evangelní víra, modlitba, hluboké zakotvení v Bohu, nesení kříže i dnes oslovují svět. Svět shromážděný i prostřednictvím sdělovacích prostředků na Svatopetrském náměstí, Boží věci se předkládají celému světu.

Láska k církvi šla s blahoslaveným Janem Pavlem a vstoupila do společenství svatých, k Božímu trůnu. Blahoslavený Jene Pavle, pros za dnešní církev!

kardinál Miloslav Vlk