Přesun na obsah

Konec jedné anabáze?

4. 5. 2011

Po skončení přenosu beatifikačního procesu Jana Pavla II. jsem v neděli 1. 5. v Otázkách Václava Moravce na ČT 24 sledoval diskusi skupiny zástupců vlády, parlamentu a dalších veřejných činitelů na téma nadcházejícího jednání o majetkovém narovnání mezi státem a církvemi. S „uspokojením“ proto, že konečně přišla doba, kdy představitelé vlády a parlamentu konkrétně veřejně přiznali, že problém vyrovnání s církvemi je neřešen, a uznali, že je nutné ho řešit. Se „zadostiučiněním“ proto, že zodpovědní představitelé veřejně uznali chybu, kterou vláda a parlament po tak dlouhou dobu dělala neřešením uvedených problémů, na které jsem po desetiletí stále znovu upozorňoval a k jejich řešení vyzýval, a byl jsem prý proto neústupný a nediplomatický. Jsem rád, že se ukazuje, že vše mohlo být řešeno klidněji, za výhodnějších podmínek a bez dnešních neúnosných tlaků…

Nemyslím tím, že vina leží na současných představitelích; oni zdědili balík dlouho neřešených otázek, které dřívější vlády a parlamenty jako nepopulární před sebou tlačily a přesouvaly, až vznikla (stejně jako i v některých jiných oblastech) neúnosná krajní situace, kterou už není možné odložit. Nejsem si jist, zda tímto iracionálním postupem vznikla dnes pro jejich řešení vhodnější situace.

O některých momentech, spíše o posledních fázích řešení - neřešení těchto otázek v posledních téměř dvaceti letech, se diskutující zmínili. Některé detaily dokreslující první desetiletí jsem popsal v brožurce „Přehled jednání mezi státem a církvemi v létech 1990- 2000“, kterou vydala v r. 2001 ČBK. Řada momentů z tohoto období je konkrétně a plasticky popsána na těchto webových stránkách.Tyto nevyřešené otázky se tedy táhnou téměř 20 let. Udržují církve v závislosti na státu, blokují naplnění ustanovení ústavy, že církve jsou na státu nezávislé, udržují je v ekonomickém provizoriu a blokují jejich samostatný perspektivní rozvoj. Církvím byla často připisována neústupnost, vysoké požadavky a řada dalších emotivních nepravd. Kromě toho byla situace ekonomické závislosti propagandisticky zneužívána a populisticky byly šířené lži, že církve jsou placeny z peněz daňových poplatníků.

V loňském roce ale Ústavní soud ve svém dekretu z 1. 7. 2010 jasně řekl, že tyto problémy nebyly dosud vyřešeny nečinností státu, nečinností vlád, kterou soud označil za „protiústavní“. Parlament a vláda totiž vícekrát (například zákonem z r. 1991) vzbudily legitimní očekávání církví, že otázka bude vyřešena, ale při různých jednáních, která se vedla - nevedla, státní strana nevyvinula efektivní úsilí k naplnění toho legitimního očekávání. Nevyřešenou otázkou trpěly mnohé obce, které měly ve svém katastru církevní pozemky, a nemohly s nimi nakládat. Církev se jim sice různými cestami snažila toto nakládání umožnit, ale náš právní systém nepřipouštěl řešení touto cestou. Osobně jsem se několikrát účastnil jednání například s tehdejším premiérem Zemanem a ministrem Dostálem; i když becherovka vytvářela dobré ovzduší, přesto ani tato jednání k ničemu nevedla. Premiér Zeman nám řekl: „Peníze nemám, ale majetek jsem vám ochoten dát…“. Ale tehdejší ministr kultury Pavel Dostál chtěl toto navrácení řešit nesmyslně výčtovým zákonem, se kterým byly z 90. roku nedobré zkušenosti. Už při zhruba 200 položkách restitučního výčtového zákona vznikl „problém Voršilek“. My jsme namítali, že při více než 30 tisících položkách, které by měly do nového zákona vstoupit, by takových „voršilek“ vzniklo neodhadnutelné množství.

Aby se problém posunul kupředu, církve (jednání bylo ekumenické), respektive na katolické straně to byly diecéze, se nakonec při jednání s Topolánkovou vládou rozhodly vzdát se svého pozemkového majetku za určitou náhradu. Ve zmíněné diskusi v rámci Otázek se mluvilo nepřesně o tom, že se „církve vzdaly majetku“. Majetku se vzdaly katolické diecéze, nikoliv však náboženské řády, kterým se měl majetek vydat naturálně. Vedle diecézí byly ochotny se majetku vzdát i nekatolické církve, členové ekumenické rady. Experti následně dohodli finanční náhradu za majetek ponechaný v rukou státu na 83 miliard Kč. Z této částky si církve měly vytvořit nové zdroje financování svých aktivit a svého provozu, aby byly na státu konečně nezávislé. V okamžiku podpisu příslušné smlouvy mezi církvemi a státem byly církve ochotny předat svůj majetek státu. Stát ale nebyl schopen zaplatit dohodnutou částku najednou, protože by to bylo proti pravidlům EU, zatížit roční rozpočet státu tak vysokou částkou. Dělaly se kolem toho různé sondáže u EU, jak by bylo možné otázku řešit. Ministerstvo financí nakonec vymyslelo způsob a katolická církev byla (ke své škodě) ochotná na něj přistoupit, že se splácení uvedené částky rozloží do 60 let s příslušným zdaněním a inflačním koeficientem, aby se částka nezmenšila. Tak by byl měl stát v rukou jak pozemkový majetek, tak po dlouhou dobu většinu finanční částky náhrady. Nepřátelé církve této vstřícnosti zneužívali a mluvili o tom, že stát musí církvi zaplatit 270 miliard, na které by za oněch 60 let původně dohodnutá částka vzrostla. Církev tu riskovala, ale pro konečné řešení chtěla i toto riziko na sebe vzít, čehož si sdělovací prostředky ani nevšimly. Katolická církev přitom chtěla z oné částky ponechat 17 procent nekatolickým církvím, protože ony neměly mnoho majetku k „odškodnění“. I pro stát by to bylo výhodné. (Při současném uvažování o vydání více majetku - a jaký majetek to bude? - a méně financí, bude tento problém znovu zvažován a nekatolické církve mohou dopadnout hůře. Problémy budou i uvnitř katolické církve, poněvadž různé diecéze mají rozdílné množství majetku (viz například České Budějovice a Praha nebo Brno a Olomouc).

Když byl návrh zákona Topolánkovy vlády předložen parlamentu, poslanec Vlastimil Tlustý (ODS), aby si „vyřídil“ své osobní účty s premiérem Topolánkem, mu chtěl „politický úspěch“ vyřešení tohoto složitého problému zkazit. Proto žádal, aby zvláštní parlamentní komise, složená z členů opozice a koalice, přezkoumala, zda dohodnutá částka byla správně spočtena. Zpochybňoval správnost ohodnocení majetku a velikost dohodnuté částky. Za spolupráce s dalšími odborníky došla komise k závěru, že ohodnocení majetku bylo provedeno správně. Odborníci při tom šli ještě dál: porovnali náklady, které minulý i současný stát na církve vynaložil, a finanční odhad výnosu uvedeného církevního majetku v rukou státu za všechna ta léta, a došli k závěru, že kdyby se chtěl stát s církvemi opravdu vyrovnat, musel by ještě doplatit zhruba 180 miliard…

Myslím, že současná komise by měla prostudovat uvedený materiál této parlamentní komise. Bohužel někteří politici a novináři mluví dnes neurčitě a mlhavě o jakýchsi chybách onoho návrhu, aniž prostudovali materiály oné komise.

Přesto však tehdejší parlamentní komise nedoporučila o návrhu jednat. V komisi totiž, v níž bylo 6 hlasů na každé straně, koaliční člen Tlustý přeběhl ve chvíli hlasování na stranu opozice a hlasoval proti doporučení. I tyto skutečnosti lze dohledat ve sněmovních materiálech oné komise. Je třeba se seriózně vyhnout povrchnosti a novým chybám.

Tyto skutečnosti jsem připomněl, protože při probíhajícím jednání budou novináři opět psát na toto téma. V minulosti se často neúspěchy v jednání házely na církev. Mluvilo se o její neústupnosti a tvrdosti - a zatím pravda je opačná.

Před časem jsem pokládal nevyřešené problémy – zvláště majetkového narovnání – za svůj neúspěch. Současný vývoj ale dává za pravdu mému tehdejšímu úsilí dotlačit v zodpovědné k řešení v době, kdy byla situace příznivější, než je dnes. V únoru minulého roku jsem mluvil na svých webových stránkách v článku „Časy se mění“ o nových perspektivách, které se ukazují. Domnívám se, že snad ty časy tady jsou.

Ti, kdo budou nyní znovu psát o těchto tématech, by se měli vyhnout minulým chybám a populistickým nepravdám, kterých byla napsána celá řada. Nechci to přičítat vždy zlé vůli, spíše neznalosti a nevědomosti. Tak se mluvilo (a ještě dnes mluví) o tom, že stát musí dotovat církve (vyslovil to nedávno například i bývalý ministr Bublan (ČSSD) i jeden ministr současné vlády; dokonce i jeden biskup mluvil o tom, že „pak“ už nebude muset stát dotovat církve). Stát přes svůj rozpočet „přerozdělovával“ to, co z výnosu církevního majetku do státního rozpočtu plyne, a určitou ne velkou částku dával také církvi, aby se „ze svého“ financovala. Dále mnozí požadovali „odluku církve od státu“ a nevěděli, že se vlamují do otevřených dveří, že odluka je zakotvena v ústavě (čl. 16,2 Charty lidských práv a svobod) a že stát neřešením otázky majetkového narovnání tuto odluku brzdil…Rád bych však doporučil pozornosti, že termín „odluka církve od státu“ prodělal od francouzské revoluce značný vývoj, který by bylo dobré vzít na vědomí (viz články na toto téma).Těším se a mám naději, že dlouhá anabáze, která byla často používána proti církvi, bude přece jen dokončena k prospěchu nejen církví, ale i obcí a státu, a tak bude učiněno zadost spravedlnosti, která byla v oněch 60 letech často porušována, když ani tehdejší zákon o hospodářském zabezpečení církví 218/1949 Sb. nebyl státem ve všem respektován. Až se bude psát o tom, jaký majetek stát církvi vrátí, je třeba vzít na vědomí, že kostely a fary v naprosté většině zůstaly v rukou církve, protože stát se o ně nechtěl přímo starat, takže do majetkového narovnání nepatří. Doufám, že skončením této anabáze bude konečně také naplněno ustanovení ústavního zákona o tom, že církve jsou na státu nezávislé, a splněno přání mnohých o odluce církve od státu.

Napsal jsem tyto řádky v duchu Husovy věty: „pravdu každému přejte…“

kardinál Miloslav Vlk


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka