Svítání naděje

Je to jistě radostná věc, že se dlouhotrvající vleklý problém majetkového narovnání snad blíží k vyřešení. Tolikrát jsem se na svých webových stránkách od r. 2005 zabýval těmito otázkami (většinou jako trochu osamělý hlas mezi spolubratry). Stačí zvolit téma a kliknout. O prvním desetiletí, o 90. letech jsem napsal brožurku „Přehled jednání mezi státem a církvemi v letech 1990-2000“, kterou ČBK v r. 2001 vydala v řadě svých dokumentů. V úvodu je tu stručné shrnutí vývoje-nevývoje celého problému v tomto období. Ve dvou kapitolkách tu jsou uvedeny konkrétní údaje o jednáních mezi státem a církvemi v prvním desetiletí svobody s konkrétními, velmi poučnými údaji o tom, jak jednotlivé politické subjekty mluvily a jednaly. V dalších kapitolkách tu jsou popsány konkrétní kroky České biskupské konference, dokumentované zápisy z jejích jednání v uvedeném období. Tento skromný materiál může dobře posloužit k opravdu objektivnímu posouzení vývoje této problematiky v prvním desetiletí po revoluci a může přispět k odmítnutí všelijakých nepravdivých propagandistických názorů těch, kteří konečnému narovnání ani v minulosti nepřáli a ani v přítomnosti nepřejí. Je tu patrné, kdo brzdil vyřešení problému a kde chyběl dostatek ochoty a „politické vůle“.

Pozdější vývoj a rodící se nové perspektivy jsou vyjádřeny zvláště v mých webových článcích „Časy se mění“ (27. 4. 2010) a „Konec jedné anabáze?“ (4. 5. 2011). V obou textech je popsán zvlášť poslední postupný vývoj otázky narovnání a ukázáno, co ho posouvalo kupředu.

K dnešní příznivější situaci přispěla skutečnost, že neuspěly snahy sociálně demokratického ministra kultury Pavla Dostála a jeho ředitelky odboru církví dr. Řepové, která prohlašovala, že tato její funkce byla zakotvena v opoziční smlouvě. Dříve byla poradkyní premiéra Klause v církevních věcech. Toto ministerstvo kultury vypracovalo návrh novely zákona o církvích a náboženských společnostech z roku 1991, který vycházel z Ústavy a otevíral církvím v duchu atmosféry sametové revoluce odpovídající prostor svobody. Tento prostor chtěli Dostál a Řepová zúžit. Za pomoci některých právníků, kteří církvi nepřáli (prof. Pavlíček a zvláště dr. Pejchal z církevních peněz placení velcí poradci dr. Řepové), byla připravena příslušná novela, která měla několik protiústavních paragrafů. Bohužel přes naše upozorňování prošla sněmovnou a přes odmítnutí senátem byla ve sněmovně znovu přehlasována a podepsána prezidentem přes naše písemné námitky. Ale Ústavní soud, kterému byla v r. 2002 podána stížnost, zrušil čtyři protiústavní paragrafy této novely a podal obšírné vysvětlení náboženské svobody ve smyslu ústavy (viz Pl. ÚS 6/02 z 27.11 02). Takto „upravený“ zákon mohl fungovat. Nález Ústavního soudu byl publikován pod č. 4/2003 Sb., ale ministerstvo kultury vypracovalo novou novelu a schovalo do ní některé předchozí škrtnuté paragrafy. Tento zákon byl v parlamentně většinou hlasů ČSSD s pomocí komunistů schválen, na rovině církevní, v mediích i v parlamentě velmi silně diskutován. Byla podána stížnost k Ústavnímu soudu, ale nic se nezměnilo. A tento tak problematický tzv. „zákon o církvích“ č. 495/2005Sb bohužel dnes při jednáních mezi církví a státem není vůbec zmiňován. Že by si biskupové neuvědomovali závažnost jeho proticírkevního a protiústavního charakteru? Platí v této formě dodnes, přestože zvyšuje ingerenci státu do života církví a podřizuje církve co nejvíce státu. Odnímá církevním právnickým osobám jejich určující charakter. To jsou názory řady právníků, i z Ústavního soudu. Min. kultury v novém složení sice kdysi vypracovalo návrh změny této protiústavní novely, ale ten zůstal dodnes ležet na legislativní radě vlády. I tento tak špatný zákon by měl být dnes součástí jednání mezi církví a státem.

To jsou fakta o boji za uchování nezmenšené svobody pro církev, jak byla dána po r. 1989. Protože však ministr Dostál zemřel a dr. Řepová byla z ministerstva odstraněna, zastavil se tento nepřátelský trend vůči církvi, který zplodil ony proticírkevní dokumenty. Zatím je sice nikdo proti církvi nevyužívá, a proto skryté nepříznivé paragrafy ve zmíněném zákoně zatím nevadí. Jiný protiprávní nepřátelský čin Dostálův – zrušení Náboženské matice – byl právně vrácen zpět. Tak byla pomalu nastartována změna atmosféry ve vztahu mezi církvemi a státem, přestože uvedené pozůstatky zůstávají.

Velmi významným krokem, který posouval řešení vlekoucí se problematiky kupředu, bylo podání žádosti skupiny senátorů k Ústavnímu soudu o zrušení tzv. blokačního § 29 ze zákona o půdě č. 229/1991 Sb. Toto podání bylo na základě úsilí Svazu měst a obcí, na které dlouhodobé neřešení majetkového narovnání dopadalo konkrétně velmi citelně, a církve, se kterými Svaz úzce spolupracoval, nemohlo pomoci, protože smlouva o smlouvě budoucí, kterou církve byly ochotny uzavírat, jim právně nepomohla k tomu, aby mohly například na církevních pozemcích ve svých katastrech stavět. Ústavní soud ve svém rozhodnutí z 1. 7. 2010, spis. zn. Pl.ÚS 9/07 několikrát velmi důrazně podtrhl, že vlády v době od vydání zmíněného zákona jednaly protiústavně, když legitimní očekávání nenaplňovaly a narovnání neřešily, a že tento stav je nadále neudržitelný. Toto rozhodnutí jasně ukázalo, kde byly překážky neřešení onoho narovnání a kdo byl zdrojem politické nevůle. Vlády před sebou tlačily tento problém a neřešily ho, aby neztrácely politické body ve volbách. Bohužel začátek řešení problému tímto stálým nezodpovědným odsouváním se dnes dostal do období pro stát finančně a ekonomicky velmi nevýhodného a někteří by to chtěli řešit na úkor církve, která situaci nezavinila. Vina je na straně vlád.

Výše uvedenými důležitými kroky se vztahy mezi církví a státem začaly měnit. Ukázalo se, že propagandistické akce různých nepřátel církve, kterými byly církve očerňovány, byla jim podsouvána neochota napomáhat vyřešení, vina přesouvána na ně, nemají žádný základ v realitě. Zmíněné události jsou fakta ukazující, že příčiny jsou někde jinde. Veřejné a mediální diskuse o této otázce začaly ztrácet svou razanci, i když media ne zcela pochopila, že cílem řešení těchto otázek není především odluka církve od státu, která je už dávno zakotvena v ústavě, kterou však vlády, podle výroku Ústavního soudu nezachovávaly. Řešením této otázky má být naplněna nezávislost církví na státu, kterou ústava předpokládá a církve si ve většině přejí, i když dnes „odluka“ v někdejším chápání doznala vývojové změny a v současnosti se spíše než o „separaci“ jedná o „kooperaci“ dvou nezávislých institucí, které se vzájemně potřebují.

Stejně tak zůstal jako „trvalka“ názor, že církve byly placeny ze státního rozpočtu. Média nepochopila, že do něj plynulo ročně několik miliard z majetku, který stát neoprávněně držel, a z této částky, tedy ze svého, dostávaly církve přes rozpočet příslušné příspěvky. I někteří biskupové bohužel převzali tento veřejnost klamající „slogan“.

Když byl sněmovně předložen návrh zákona o narovnání, vypracovaný ve spolupráci církví a církevních expertů s Topolánkovou vládou, a Vlastimil Tlustý se snažil tento velmi dobrý návrh shodit ze stolu, přece však zvláštní parlamentní komise, která se tímto návrhem zabývala, zjistila řadu pozitivních skutečností, kromě toho, že podklady toho návrhu byly dobře vypracovány. Odborníci této komise konstatovali, že neexistují žádné důkazy pro tvrzení, že majetek nikdy církvi nepatřil, jak tvrdily mnohé hlasy odpůrců církve z řad politiků a novinářů. (Ostatně totéž zjistil při svém šetření i Ústavní soud). A dále se odborníci komise pokusili svými metodami zjistit, jaký je výsledek porovnání mezi ziskem státu z církevního majetku a investicemi do církví za všechna ta léta. A bylo zjištěno, že stát na církevním majetku za tu dobu vydělal 168,6 miliard korun, které mu zůstaly, a církvi je nikdy nevrátil. Proto diskuse o výši náhrad a případném zdanění při prodeji vraceného majetku jsou ve světle těchto skutečností opravdu úsměvné a signalizují v podstatě závist.

 Ale i tyto negativní a někdy trapné skutečnosti v průběhu vývoje této problematiky přesto posouvaly atmosféru mezi politiky, novináři a ve společnosti kupředu.

Výše uvedený postupný vývoj atmosféry vztahů mezi církví a státem pak doznal velkého posunu kupředu návštěvou papeže Benedikta XVI., kterého jsme pozvali u příležitosti milénia sv. Václava. Tato událost byla jakýmsi završením dnešní pozitivní situace.

To vše tvoří vhodné pozadí pro dnešní jednání o dosud nedořešených otázkách mezi církví a státem. Tehdy jsem o papežově návštěvě na těchto internetových stránkách napsal: „…návštěva byla znamením možného nového začátku v putování církve naší současností. Je to výzva k partnerskému dialogu a společnému hledání i s agnostiky dnešní doby“.

Je ale pozoruhodné, že přes tento jasný vývoj se některé politické síly, například ČSSD, snaží tento vývoj ještě nějak přibrzdit, třeba trochu kuriózním nápadem o referendu o řešení této otázky. Je velmi zarážející jejich mentalita, která se chce populisticky dovolávat hlasování o právu a spravedlnosti, jako kdyby někdo chtěl dělat referendum o tom, zda máme zachovávat ústavu a lidská práva. Tam je právo vlastnické zakotvené na předním místě. O právech se v referendu nehlasuje! Připomnělo mi to dovolávání se „hlasu lidu“ při velkých monstrprocesech na začátku 50. let. Právní systém, ústavní soud a jiné instituce pro ně nic neznamenají? Jak by vládli, kdyby se dostali k moci?

A „véčkařům“ bych k jejich názorům doporučoval, aby si prostudovali materiály zvláštní parlamentní komise, která zkoumala návrh zákona Topolánkovy vlády na řešení majetkového narovnání. Tam jsou velmi fundované analýzy celé záležitosti a je také patrné, jak velkou sumou miliard církev dosud stát ze svého majetku dotovala. Nebylo by možné očekávat trochu serióznosti? (viz přílohy Zprávy předsedy DK PS pro řešení otázek církevních restitucí. Sněmovní tisk 858/0, část č. 1/12. Poslanecká sněmovna 2009).

A závěrem bych chtěl říci, že nemalý vliv na atmosféru v naší společnosti i na řešení 20 let stagnujících otázek má i širší mezinárodní duchovní a společenský kontext. Řada odborníků a spisovatelů se zabývá šířícím se fenoménem, který lze vyjádřit sloganem „Bůh se vrací“, což jsou nadpisy knih a různých kapitol v knihách. Lidé začínají hledat smysl života, duchovní hodnoty, jak zmíněná literatura dokumentuje. Nemálo tu působí i obavy z vývoje a úpadku moderny, která vytváří spíše temné pozadí naší současnosti. Tyto známé skutečnosti není třeba šířeji rozvádět. Jako určitá pozitivní znamení tu jsou zvlášť v Evropě se šířící veřejné čtení bible na pokračování, Noc otevřených kostelů, organizované „nádvoří pohanů“, tzn. dialog s nevěřícími. V této situaci tu silně vystupuje světlá postava jediného významného lídra dnešního světa – papeže Benedikta XVI., který svými velkými papežskými encyklikami (viz ale i jeho významný projev v Assisi 27. října 2011) udává ve svých vystoupeních - v hlavních městech Evropy, v jejich parlamentech a na univerzitách - směr a orientaci v dnešním světě. Tato orientace je v dnešní době důležitá pro církev, pro nás biskupy. Tady je duchovní orientace a směr jednání. Je nemyslitelné opomíjet dnes tyto velké skutečnosti a hledat orientaci a oporu mimo církev, někde jinde. …

Takový je současný vývoj. Maně si vzpomínám na výroky jednoho našeho předního politika z r. 1994  při 5. výročí sametové revoluce: "Musím říci, že jsme za krátké pětileté období uspěli v přeměně naší země na svobodnou společnost a tržní ekonomiku. Nic víc nebylo třeba provést. Někteří lidé však chtějí použít konce komunismu k vytvoření něčeho více než ´pouze´ svobodné společnosti. Nestačí jim, abychom zde měli občany svobodné, chtěli by zde mít i občany lepší. Tváří se, že vědí, jak nás polepšit, co je s námi špatného a proč. Jsme jim příliš materialističtí, příliš egoističtí, příliš krátkozrací, příliš do sebe zahledění… Chtěli by transformovat nejen společenské instituce a pravidla jejich fungování, ale i nás samotné.“

Čas ale zřetelně potvrdil mylnost uvedené vize. Dnes zní výroky některých politiků zcela jinak, ano, opačně k tomuto citátu. Bohu díky! I to je znamení velké změny a vývoje v naší současnosti.

Toto ohlédnutí může být pro nás velkým poučením a naplňovat nás nadějí…

kardinál Miloslav Vlk