Být poutníky pravdy, poutníky pokoje

O této veliké nedávné události, která se konala na pozvání papeže Benedikta XVI. u příležitosti 25. výročí prvního mezináboženského setkání v r. 1986, které svolal blahoslavený papež Jan Pavel, psala různá média. Informace lze najít na webu českého vysílání vatikánského rozhlasu  nebo přímo na vatikánském webu v některé evropské řeči. Proto si zde chci všimnout jen některých aspektů tohoto setkání.

Stejně jako před 25 lety i tentokrát se zvedla vlna odmítání tohoto setkání jako nebezpečí synkretismu. Tento hlas pozvedají různé lefebvristické, tradicionalistické a fundamentalistické proudy a jednají tady – sice na opačném pólu – podobně jako hnutí „My jsme církev“. Chtěli by pozvednutím svého hlasu „přehlasovat“ Ducha svatého, kterého přehlížejí. Dokonce i anketa českého vysílání vatikánského rozhlasu by k tomu mohla dávat prostor. Ale ukazuje převahu pozitivních hlasů, což je dobré znamení.

Nevím, o kom by se to mohlo říci, ale určitě ne o současném papežovi, který je velkým teologem, kromě toho, že mu platí Kristův příslib „na tobě postavím svou církev“ a „brány pekel ji nepřemohou…“

Kritici tohoto setkání zapomínají, co Duch svatý řekl ústy shromážděných biskupů na II. vatikánském koncilu: „Církev pozorněji uvažuje o tom, jaký je její vztah k nekřesťanským náboženstvím. V souvislosti se svým úkolem podporovat jednotu a lásku mezi lidmi a také mezi všemi národy, zaměřuje pozornost především na to, co mají lidé společného a co je vede k vzájemné pospolitosti“ (Nostra aetate 1) a kousek dále znovu: „Církev nabádá své věřící, aby s rozvážností a láskou, prostřednictvím dialogu a spolupráce se stoupenci jiných náboženství uznávali, chránili a podporovali duchovní a mravní dobro a společensko-kulturní hodnoty, které u nich jsou…“ (tamtéž 2). V tomto textu se říká „církev“ a myslí se tu „učitelský úřad církve“, nemyslí se především „celek“, to znamená „lid Boží“.

Setkání v Assisi se konalo zcela v duchu výše citovaných slov koncilu. Účast osobností velkých světových náboženství je uvedena na zmíněných webových stránkách. Tentokrát byla ještě větší než před 25 lety. Snad proto, že stav míru, jeho ohrožení a násilí ve světě je dnes daleko větší. Je tam rovněž uveden program celého setkání. Jak je z něj patrné, nekonala se tam žádná společná modlitba, která by mohla být někým označována za výraz synkretismu, když by se představitelé různých náboženství společně modlili k různým „bohům“… Nic takového tam nebylo.

Nás nejvíce zajímá projev Svatého otce Benedikta XVI. Papež tu promluvil jako skutečný „lídr“ dnešního světa. Podobně jako ve svých velkých projevech v hlavních městech zvlášť evropských států, v jejich parlamentech a univerzitách, hovoří o základních duchovních otázkách, které se týkají celého světa, a s velkou autoritou ukazuje, že hlavní pramen velkých světových problémů je absence duchovních hodnot. Jeho hluboké analýzy ukazují, že je tomu tak v nejrůznějších oblastech života celé společnosti. V tomto duchu mluvil také před shromážděním světové náboženské „veřejnosti“. Zmínil se o pádu berlínské zdi, která byla ve své době znamením rozdělení světa. V jejím pádu se projevila touha národů po svobodě a po pokoji. Ideologie násilí se zhroutila, poněvadž byla založena na ideologii nenávisti, což odporuje duchu a určení člověka. Vítězství svobody bylo znamením vítězství pokoje.

Přesto však nenastalo trvalé období pokoje, i když tu nebyla nějaká trvající válka, protože svět je plný nejednoty a nesvornosti a postrádá orientaci. Svobodu chápe i jako svobodu k užívání násilí. Papež zmiňuje některé formy násilí, například terorismus, který často ospravedlňuje krutosti náboženstvím. To je jeho hrubé zneužití. Svatý otec se také omluvil, pokud v naší katolické minulosti bylo zneužíváno náboženství k takovému účelu. Ujistil, že jako křesťané odmítáme jakékoliv zneužívání náboženství k ospravedlňování násilí, protože to odporuje jeho podstatě. Vyzýval k trvalému očišťování náboženství, aby bylo opravdovým nástrojem Božího pokoje. Tady je papežův postoj zcela jasný. Netýká se jen křesťanství, ale všech náboženství. V tom je papežův projev velmi významným přínosem.

Vedle tohoto zneužívání náboženství Svatý otec mluvil o druhém, opačném prameni násilí, a to je absence Boha, ateismus. Připomněl, že osvícenství, které chtělo nastolením vlády rozumu „osvobodit“ člověka od náboženství, které označovalo za pramen násilí ve světě. A zatím tato cesta člověka bez Boha ho dovedla – zvláště ve 20. století - k největším krutostem v dějinách lidstva (koncentrační tábory, holokaust, gulagy aj.) neřízená svoboda, v níž se člověk stavěl jako pán nad životem druhých. A tato cesta vedla celkově k „dekadenci“ člověka, hledajícího štěstí v „mamonu“, v moci, v drogách. Člověk „osvobozen“ od objektivních měřítek pravdy dospěl k dnešnímu velkému úpadku lidství, jeho důstojnosti a humanity. Popírání Boha vede k násilí (viz vztahy mladé generace, střílení ve školách aj.). Papež ale také připomíná dnešní sílící hledání hodnot a pravdy ve světě, bez kterých nemůže řádně rozvíjet svůj život ani život společnosti. Připomíná, že společně s těmito hledajícími lidmi jsme „poutníky pravdy, poutníky pokoje“. Rozšiřuje tak „frontu míru“ i na tyto lidi.

Svatý otec tak v širokém horizontu hluboce reflektuje celosvětovou situaci. V jeho projevu cítíme i současný nový fenomén v oblasti hledání Boha a hodnot, ona „nádvoří pohanů“, noc otevřených kostelů i veřejnou četbu bible na pokračování. Setkání bylo pokračováním papežova prorockého poslání v dnešním světě. Odpovídajícím způsobem použil tohoto fóra, aby i zde předložil ve světle víry křesťanský pohled na situaci světa a byl předkladatelem orientace a hlasatelem naděje, která je v Kristu Ježíši Zmrtvýchvstalém.

kardinál Miloslav Vlk