Novoroční zamyšlení

V závěru roku se tradičně bilancuje, ohlížíme se zpět, připomínají se a hodnotí zvláště významné a charakteristické události uplývajícího roku a také se přinášejí prognózy, výhledy a odhady do blízké i vzdálenější budoucnosti. Odborníci se zamýšlejí zvláště nad ekonomickou situací v naší zemi i ve světě, nad důvody jejího vývoje a nad jejími perspektivami. Komentáře se zabývají i ostatními oblastmi lidské činnosti, například oblastí vědy.

Tématem mnoha komentářů je i stav společnosti a její politické situace, stav nutných reforem a změn, kultura vztahů mezi politiky a jejich stranami atd. Většinou jsou bilance nutně trochu všeobecné ve snaze postihnout široké souvislosti a vzájemný kontext. Každá zmiňovaná oblast a zvlášť její nejdůležitější události by si zasloužily samostatnou hlubokou analýzu, aby byl pak vytvořen fundovaný obraz naší doby z pohledu roku 2011.

V tomto zamyšlení se chci zastavit u dvou událostí poslední doby, týkajících se církve. Jedna je obvyklé desetileté sčítání a druhá - „trvalka“ našich polistopadových let – majetkové vyrovnání státu s církvemi.

1. Co se týče sčítání a otázek o víře lidí a o jejich náboženské příslušnosti, je výpovědní hodnota sčítání značně problematická. Při sčítání před deseti lety se diskutovalo, jestli vůbec tyto otázky do sčítání zařazovat. Ještě těsně před začátkem nebyla tehdy celá záležitost dostatečně jasná. Mnozí tvrdili, že by odpovědi měly být dobrovolné. A pak - otázky nebyly dostatečně jasně formulovány, takže mnozí málo informovaní občané směšovali základní otázku po víře člověka a příslušnost k nějaké církvi. Při předchozím sčítání nebyla situace nikterak jasnější, protože pro odpovědi nebyly definovány a vyjasněny kategorie, do kterých se měl občan zařadit. Takže odpovědi závisely na někdy dosti se lišících subjektivních představách jednotlivců a na jejich ochotě sdílet se „se státem“ o těchto - podle mínění mnohých – soukromých záležitostech. Podle toho vypadá výpovědní hodnota toho sčítání. Je těžké za této situace dělat z ne ještě definitivních výsledků hodnotné, vážné závěry. Někteří novináři to však přesto dělají. Až budou definitivní výsledky, hodlá je církev vyhodnotit, protože i ona má některé své statistiky, například návštěvnost církevních obřadů, přijímání svátostí (křtů), a další informace. Z toho pak připravuje zprávu pro ústředí církve. Je ovšem pravda, že církev u nás nemá takové statistky jako například církev v sousedním Německu, kde existuje seznam plátců církevní daně, tj. příslušníků církve.

 V této oblasti je mnoho nedefinovaných skutečností, o kterých mají lidé své vlastní subjektivní představy; o tom, co je to víra, co je to církev atd. Výsledkem je pak soubor často nesouměřitelných různorodých údajů a z nich se vytváří „přesný“ součet hrušek, jablek a švestek a možná ještě něčeho dalšího. Takovému souboru se pak dá jednotný název. Z tohoto, zcela nepřesného výsledku, pak vyvozují novináři, politologové a jiní odborníci „dalekosáhlé“ závěry…

Při nedávné návštěvě papeže Benedikta XVI. se doma i v Evropě diskutovalo o náboženské situaci v naší zemi. Před jeho návštěvou se hovořilo o „nejateističtějším státu Evropy“, ale po návštěvě sám papež ve svých projevech k návštěvě tento názor nesdílel. Také média se pak velmi mírnila v hodnocení náboženskosti našeho národa. Ukázalo se, že je tu mnoho lidí, asi většina, kdo nejsou přesvědčenými, neřku-li bojovnými, ateisty. Ze zkušenosti a z četných rozhovorů (i když to není statisticky podloženo) je dobře známo, že většina lidí uznává nebo aspoň - pro jistotu - „připouští“, že nad námi „něco musí být“. Někteří filosofové je nazývají „něcisty“ (od slova „něco“). Padesátiprocentní „mlčící“ část národa na to trochu ukazuje. Nelze ji přičíst ani na jednu, ani na druhou stranu. Církvi nejde především – jako například politickým stranám – o počty členů. Církev není a nemá být opřena o počty, ale o Boha a o evangelium. Její poslání není získávat „dušičky“, ale přinášet lidem dneška evangelium, tzn. alternativní styl života, čerpaný z Božího slova a ze svátostí, přinášet naději a perspektivu do všech dnešních stínů a bolestí doby. Ze své zkušenosti i v celosvětovém měřítku vidím, že je to možné a účinné při vší slabosti církve. V dějinách církve to tak bylo vždycky. V některých oblastech světa církev slábla, zatímco v jiných rostla. Tak je tomu i dnes. Církev je univerzální - všeobecná, „katolická“, tj. na celém světě, a proto pro posuzování její situace je nutné vzít v úvahu tento horizont. Když pročítám Papežskou ročenku, celosvětovou podrobnou statistiku života církve ve všech jejích oblastech, je z ní patrné, že počet věřících celosvětově roste, stejně jako počet bohoslovců a kněží, přestože například v některých směrech v Evropě církev slábne. Ale i pro „starý kontinent“ je tu – zdá se – určitá perspektiva: řada nových církevních hnutí, která mají silnou dynamiku a vnášejí moderní životní styl víry do nejrůznějších oblastí života v sekularizované společnosti. A pak v celosvětovém měřítku se dnes objevuje silný trend hledání duchovních hodnot, smyslu života, ano i Boha. Tyto skutečnosti demonstruje řada knižních titulů, které se tímto tématem vážně odborně zabývají. (srov. Například článek Bůh je zpět na těchto stránkách). K této situaci odkazují i některé jevy ve společnosti u nás.

Při úvahách na tato témata je patrné, že tu hraje roli i pocit nejistoty, obava z budoucnosti, hledání pevného opěrného bodu a smyslu života. Lidé cítí, že „něco je nutné zásadně změnit“ v našem životě i v běhu života společnosti. Do té situace zapadá i Havlovým odchodem oživené dědictví „pravdy a lásky“. Mnozí volají po větší zodpovědnosti v životě jednotlivce i ve společnosti. (Viz také novoroční poselství papeže Benedikta XVI.) V těchto souvislostech oživují myšlenky a teorie o možném konci světa.

A proto je nutné hodnotit výsledky sčítání i v tomto širším kontextu dnešní doby. Naše domácí situace není směrodatná pro světový vývoj, ale naopak. Takže „otrlé církevníky“ /ČR 6/ výsledky našeho sčítání nikterak nepřekvapují, naopak zapadají do celkového charakteru církevního vývoje ve světě. Stačí jen vykouknout za humna z naší malé zahrádky.

2. Druhé frekventované téma končícího roku – majetkové vyrovnání s církvemi. O této „trvalce“ uplynulých 20 let jsem na své výše zmíněné webové stránce psal už vícekrát. Odkazuji aspoň na některé souhrnné články: “Restituční pohádky a argumenty“ ze 16.11.11 a „Právní charakter církevního majetku“ z 5.12.11 /kultura právního cítění lidí ve společnosti!/. Tady se nyní zastavím jen u některých nepoučených autorů a jejich nedávných článků, které média populisticky šíří, a tak přispívají k dezinformaci nepoučených lidí a kazí atmosféru ve společnosti.

Před časem navrhovala strana Věcí veřejných uspořádat referendum o tom, jestli vracet církvím majetek nebo ne. Brzy však od takto formulovaného záměru odešla, protože si snad uvědomila, že o právu zakotveném v ústavě nelze dělat referendum. Možná, že si uvědomili, že by jim to mohlo škodit politicky ve volbách, protože by to ukazovalo, že tato strana nectí právo a spravedlnost. Tyto postoje k základním ústavou zaručeným právům jsou zbytkem komunistické mentality v životě jednotlivců i v politice. To ukazuje i nedávný průzkum agentury STEM, v němž si 69 procent dotázaných myslí, že by stát neměl církvím vracet majetek. Je to ukázka právní kultury v národě, kterou nikdo, žádná společenská instituce, ani politická strana za posledních dvacet let nepěstovala. Ostatně to koresponduje s jednáním řady politiků, zvláště ve vysokých funkcích, i soudců a dalších osob v oblasti práva, policistů i jiných veřejných činitelů, kteří kradou a obohacují se na úkor společnosti, mizí majetek za miliony korun, dochází k miliardovým únikům, daňovým podvodům a jak se všechny ty negativní jevy jmenují.

Jestliže jsou na denním pořádku mediální zprávy o těchto skutečnostech, které dokládají, že ani mnozí strážci pořádku a ochránci práva a spravedlnosti na ně nedbají, pak se nelze zcela divit, že průměrný občan nemá smysl pro právo a spravedlnost, které jsou důležitým základem demokracie, a jedná podobně. Naštěstí tyto průzkumy jsou pouze ukázkou právní „nekultury“ a nemají právní váhu, ale mohou ovlivňovat politiky, kteří rozhodují a kteří pro své leckdy neústavní, „neprávní“ smýšlení (viz rozhodnutí ústavního soudu k žádosti skupiny senátorů o zrušení blokačního paragrafu) mohou v nich nacházet jakési „ospravedlnění“.

 Když k tomu připočteme skutečnost, kterou ve svém novoročním projevu k národu formuloval prezident republiky: „závidíme si a nepřejeme si“ – pak chápeme výsledek průzkumu o této záležitosti. A při tom nikdo nenajde například mezi biskupy či jinými vysokými zodpovědnými v církvi (mluvím o katolické církvi) takové jedince, kteří by se obohacovali na úkor církevního majetku. Nemají chaty, domy a jiný majetek jako mnozí z těch, kteří jsou činní ve veřejném životě. Naopak, za současné ekonomické situace církve mnohdy dotují různé oblasti církevního života ze svého.

Animosita proti majetkovému narovnání s církvemi je uměle vyvolávána v médiích. Hlásají se nepravdivé a lživé názory, které pak ony postoje vyslovované v průzkumu možná nevědomky ospravedlňují. Tak například někteří píší, že majetek, který chce stát vrátit církvi, vlastně ani církvi nepatří. A dokládají to všelijakými nepravdivými a vymyšlenými „argumenty“. Nedovedu si totiž představit, že by ti, kteří o tom píší, měli tak nedostatečné vědomosti o těchto věcech. Jiní opět nepravdivě píší, že církve byly celá léta placeny ze státního rozpočtu, z peněz daňových poplatníků, zatímco pravda je taková, že příspěvek státu na církve, který šel přes státní rozpočet, byl ze zisků, které stát celou dobu z neprávem drženého majetku měl, a že církvím dával jen část z těchto zisků. Odborníci, kteří pro stát pracovali, spočetli, že kdyby mělo dojít k úplnému vyrovnání, musel by stát církvím ještě doplatit asi 120 miliard korun. To církve nežádají.

Někteří pak nám vytýkají, že jsme s tím vším přišli nyní, kdy národní hospodářství není v nejpříznivější situaci, a zapomínají, že jsem tyto věci připomínal celých málem 20 let. Nejen kvůli církvím, ale i kvůli městům a obcím, které blokovaný církevní majetek v jejich katastrech omezoval v rozvoji a podnikání. A ostatně ve zmíněném rozsudku o blokačním paragrafu Ústavní soud jasně vyslovil, že vlády jednaly celou dobu protiústavně, když věci neřešily. Čili že tuto situaci i hospodářskou i neřešený problém vyrovnání zavinily polistopadové vlády. Takže i tohle je nutno vzít na vědomí.

Mnozí se právem ptají, kde vzít prostředky na vyrovnání s církvemi? Nechci být tak škodolibý a bezohledný a říci, že to je přece starost státu. Domnívám se však, že kdyby aspoň menší část z toho vládami neuhlídaného rozkradeného majetku státu museli ti viníci uhradit, ještě by po vyrovnání s církvemi zbylo státu hodně i na jiné účely.

A konečně někteří odůvodňují své názory proti vracení majetku církvím poukazem na to, že církve nejsou „užitečné“, nebo že k církvím patří jen malá část společnosti. O nekulturnosti a nesprávnosti takových názorů je zbytečné diskutovat. Uvedu jen malý, možná trochu kulhající příklad. Romská komunita je v našem národě značně menšinová. A podle uvedeného způsobu myšlení bychom jim měli upírat různá práva, která jim náležejí? Ať to zkusí někdo vyslovit!

Kdyby u nás byla větší úroveň dialogu, předložil bych tyto otázky k širší diskusi. Ale ta úroveň je velice nízká, jak jsem osobně zažil v pořadu ´Hyde Park´, nikdo ji b nekultivuje. I k tomuto tématu by se mělo při bilancování a perspektivách do nového roku přihlížet.

kardinál Miloslav Vlk