Jak změnit svět

V médiích se setkáváme s častými úvahami a diskusemi na téma „jak změnit svět“. MF Dnes přináší seriál, kde zvláště spisovatelé a spisovatelky, inspirováni současnou politickou situací, uvažují o tom, „co se stalo s naší dobou“, „co nás čeká“. Nestačí ovšem pouze mít odvahu odhalovat korupci, trestat viníky, provádět personální přesuny. Když před 60 lety na našem gymnáziu někteří profesoři velebili svět, dobu, společnost, založené na vědeckých základech, zdůrazňovali nám, že pro rozvoj života v různých oblastech našeho světa je zásadně důležité poznat příčiny jevů, jít na kořen věcí a pak je možné ovlivňovat a měnit svět. Připojovali k tomu poučku, kterou jsme uměli zpaměti: „Historia est magistra vitae!“, poučit se ze společenského vývoje a řádně ho vyhodnotit. Ve své době si tak jistě počínali Marx i Engels, ale bohužel špatně. Později koloval vtip, že své teorie měli napřed vyzkoušet na zvířatech. Co bylo špatné v jejich „poučení z historie“? Odložili důležitý fakt, že základní zákony v našem světě, anorganickém i organickém, i ve světě člověka, jsou nezměnitelně dány „Programátorem“, Tvůrcem našeho světa, (kterého nevzali na milost – svět se „vyvinul sám“!). Neuznali fakt, že člověk ani jeden z těch zákonů, ani ten nejmenší z nich, nedal, ani nezměnil, že prostě není „pánem“, že je zapotřebí tyto zákony jako základní skutečnosti poznat a z nich vycházet. Jistě, v přírodních vědách to bylo zcela respektováno, přírodní vědy z tohoto základu vyrůstaly. Hledat ale zákony, pravidla, normy ve „světě“ člověka, v mezilidských vztazích, které jsou závazné a platí se stejně nesmlouvavou neúprosností – to prostě nepoznali a nepřijali. Člověk si tvoří své zákony a stanovuje si své normy. Zapomnělo se, že ale existují i zákony předem dané, vtisknuté do nitra člověka, které tvoří jeho osobní, lidskou identitu, které je třeba respektovat a podle nich se řídit, které si člověk nedal a také je nemůže změnit; to se prostě přestalo brát v úvahu.

Mluvím tu o zcela základním jádru naší identity. Psychologie osobnosti, která se zabývá tímto ústředním tématem naší doby, hovoří i o identitě sociální, skupinové, náboženské atd. To zde nechávám spíše stranou.

Zdálo se, že svět, který člověk vzal do svých rukou, docela funguje podle našeho rozhodování a našeho řízení. Kultura, kterou vytvořila doba minulá a která vyrůstala právě z těch předem daných a neměnných zákonitostí, působila podvědomě i nadále a nesla život jedince i společnosti. Ale tato kultura života „neživená“, neobnovovaná, pochopitelně slábla a byla stále méně nosnou silou pro život, až přestala působit vůbec. Hesla Velké francouzské revoluce „volnost, rovnost, bratrství“, vyrostlá jako „plagiát“ z křesťanské kultury a z evangelia, se bez spojení s „autorem“, s Tvůrcem té kultury a jeho radostné „zvěsti o člověku“, se postupně zvrtla ve svůj tragický opak. Stačí jen připomenout dvě hrozné ideologie minulého století, popírající základní normy vtisknuté Stvořitelem do nitra člověka, pravdu a lásku, ideologie založené na lži a nenávisti. Kam došly, co přinesly, o tom není nutno se zde šířit. Zhroutily se, přestože za sebou měly obrovskou sílu politickou nebo vojenskou. To nám bylo velmi názorně představeno, z toho jsme se měli poučit. Někteří odborníci tvrdí, že pokud se člověk nepoučí, bude odsouzen vše znovu prožívat. Naše současná situace dělá dojem, že tomu tak je. Nepoučili jsme se a založili novou dobu po pádu komunistické ideologie nenávisti a lži opět nikoliv na hodnotách, které jsou dány pro život člověka, pro rozvoj jeho identity a štěstí, ale opět na falešných hodnotách „sobeckého uspokojování vlastních potřeb“, a to ne podle nějakých principů a zásad, ale podle vlastního sobeckého, individuálního zdání.

Už Aristoteles svým rozumem pochopil, že „člověk je tvor společenský“, určený ke společenství s druhými. Bible hned na prvních stránkách říká: Křesťanský trojjediný Bůh řekl: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem, podle naší podoby“ (Gen 1,26). Bůh je společenství, Trojice. Člověk je tedy stvořen ke společenství. A ještě jinde: „Není dobře, aby člověk byl sám“ (Gen 2,18). Člověk realizuje sám sebe, naplňuje svou identitu, když není uzavřen jen v sobě, když nežije jen pro sebe, ale když překračuje sám sebe a žije pro druhé. Německý biblista Schürmann definoval kdysi základní postoje člověka jako „proexistenci“. Toto jádro identity lze vyjádřit dobře i slovy: určení k lásce. Když člověk toto své určení žije, je šťastný. Je realizován a také společnost v různých oblastech činnosti prospívá.

Totalitní režimy minulého století se zhroutily, protože byly založeny na opačných hodnotách, než je vlastní identita člověka. Jestliže společnost se skládá z jedinců, kteří mají takovéto poslání, pak i pro společnost, která je souborem takových jedinců, platí v jádru, v hloubce stejné zákony.

Když se dnes ohlédneme po naší společnosti, jakými „pravidly“ žije, není vůbec divu, kam jsme to dovedli. Hned na začátku té nové doby se chopili politiky ekonomové, pragmatici, kteří žádné pozitivní duchovní hodnoty otevřeně neuznávali a do základů společnosti vědomě žádné duchovní hodnoty nevložili. Spíše se jim vysmívali. Ti jsou zodpovědní za dnešní stav společnosti. Ani v dalších letech ostatní politici, kteří následovali na různých úrovních společnosti, duchovní hodnoty nevyznávali a v životě osobním ani společenském nepraktikovali. Naopak. A tak nazrávala dnešní doba. Neměli jsme odvahu jasně říci, že nemravní politici, bez etických zásad, do veřejného života nepatří. A s postoji bez mravních zásad, se sobectvím, rozkrádáním veřejného státního majetku se nejen postupně připravoval kolaps hospodářství, ale hlavně – a to je horší – připravoval se společenský a morální kolaps společnosti. Lidé na veřejných postech ve společnosti udávají způsob jednání i pro druhé, jsou možná i nevědomky „normotvorní“. Společnost pak jedná podobně. Takže je to začarovaný kruh. Politici se rekrutují ze společnosti, kterou negativně ovlivňují, jsou jejím obrazem.

Který politik, která politická strana či jiné seskupení přinášelo v těch uplynulých 20 letech do společnosti pozitivní, duchovní, morální hodnoty? Kdo za ta léta „formoval“ občany této společnosti? Jistě, není možné „masírovat“ lidi, ideologizovat společnost, ale ukazovat cestu! Na nic takového nikdo nemyslel. Jistě, byla tu řada drobných nestátních společenství, která jako by soukromě formovala lidi, vedla k zájmu o druhého člověka v nouzi, v těžké situaci. Pracovaly pro dobro člověka i společnosti. Přes všechno jejich úsilí a úctyhodnou práci nemohly ten drtivý negativní vliv politiků vyvážit.

Dnes je zapotřebí udělat důkladnou hloubkovou analýzu společenského a politického života, hledat a najít příčiny dnešního stavu a snažit se vědomě a programově nalézt cestu z toho nesmírného marasmu, který nám dnes dělá ostudu i v zahraničí. Mít odvahu poučit se z minulosti! To je podle mého názoru reálná dlouhodobá cesta k pozitivní změně. Bude to však stát osobní i společné oběti.

kardinál Miloslav Vlk