19. května 2012- homilie kardinála Miloslava Vlka v Českých Budějovicích u příležitosti oslav

Moji drazí,

všichni žijeme z daru. Narodili jsme se, ale nikdo z nás se nenarodil, protože si přál se narodit, protože si vybral místo a rodinu, kde se chce narodit. Náš příchod na svět, naše narození bylo bez našeho vlivu, život jsme prostě dostali jako dar. Rodinu, v níž jsme se narodili, jsme dostali jako dar, i zdraví, povahu, nadání jsme dostali jako dar. Můžeme říkat, že jsme dostali tyto dary od rodičů, ale oni nám předali život, který i oni dostali darem. Ale duši, která činí člověka člověkem, jsme od rodičů dostat nemohli, tu jsme dostali přímo od Boha. Ano, člověk žije z daru. To je výchozí úvaha nad naším životem.

A když uvažujeme dále, ani o délce života nerozhodujeme jen sami, nestanovíme si, jak dlouhý život chceme mít. A když se dožívám ve zdraví 80 let, uvědomuji si, že je to velký dar, za který musím děkovat. S vděčností si připomínám své rodiče, kteří mi předali pevný fyzický fundament, ze kterého žiju.

A když se ohlížím zpět na svůj dlouhý život, plný tolika událostí, tolika setkání s lidmi, uvědomuji si, že můj život, tak jako život každého z vás, je plný darů, nezasloužených darů, které dostáváme od Boha. Narodil jsem se v této diecézi a velká a důležitá období mého života se rozvíjela právě zde. Proto přicházím, abych zde, spolu s vámi děkoval našemu Pánu za tolik darů, které jsem zde dostal. V této naší diecézi se zrodilo mé kněžské povolání, ve farnosti Chyšky. V malém semináři u sv. Václava ve Skuherského ulici a na biskupském Jirsíkově gymnáziu se klíčící povolání rozvinulo. Ani na okamžik nepochybuji o tom, že jsem to povolání dostal jako úplně nezasloužený dar. O tomto zázraku, o této milosti jsem mnohokrát vyprávěl a ke slávě Boží také mnohokrát napsal. Za diecézi jsem pak studoval bohosloví a jako kněz více než deset let působil. Z toho tři roky jako sekretář velkého biskupa Hloucha. Ve zdejší katedrále jsem přijímal svátosti: byl biřmován, vysvěcen na kněze a pak i na biskupa. Když jsem se pak po roce při odchodu do Prahy loučil, řekl jsem, že mé srdce zůstává v Jižních Čechách. Je tedy povinností vděčnosti vůči této diecézi, abych sem přišel a s vámi děkoval Pánu za všechny nezasloužené dary, které jsem zde přijal. Proto mám velkou radost z toho, že jste přišli, abychom společně stáli před tváří Boží a Pánu děkovali.

Tato příležitost je výzvy pro každého z vás připomenout si své obdarování. Budeme tedy děkovat společně…

A jsme tu i ve společenství s těmi, kteří působili na mé kněžské povolání, jako ředitel malého semináře František Mácha, spirituál Jan Zítek. Ve společenství s námi je tu i tehdejší náš biskup Josef Hlouch. Při takovéto příležitosti nemůže člověk zůstat sám a někde v koutku děkovat.

Kdybych tu hovořil i o všech darech Božích, které jsem na své životní cestě dostal, bylo by to asi dlouhé vyprávění a vzpomínání. Popsal jsem ty věci v řadě knih, které byly publikovány v cizině a přeloženy do další řady jazyků. Také v češtině vyšly některé knihy, které popisují moji životní zkušenost. Celá bibliografie se najde na webových stránkách.

Jak bych shrnul jako kněz svou životní zkušenost? Základní zkušenost, která se táhne jako zlatá nit celým mým životem je zkušenost s Bohem blízkým. Při vzniku mého kněžského povolání jsem zřetelně a nepřehlédnutelně cítil, že Bůh za těmi událostmi stál. Když jsem po maturitě stál před bezvýchodnou situací, poněvadž mi totalitní režim nedovolil studovat na vysoké škole, šel jsem tehdy na naše známé poutní místo Lomeček, abych si u nohou Panny Marie vyprosil orientaci a světlo pro další svůj život. Při mši svaté se tehdy četl úryvek z páté kapitoly 1. Petrova listu /1 Pe 5,6/ : “Pokořte se …aby vás povýšil, až k tomu přijde čas…“. Tohoto slova jsem se držel a ejhle: komunisti mě nechtěli pustit na žádnou vysokou školu, ale já jsem se postupně dostal na vysoké školy dvě, na filosofickou fakultu UK a pak na teologickou fakultu. Cítil jsem, že je mi v mém životě Bůh blízko. Že Bůh je věrný jsem silně zažil, když jsem byl jmenován kardinálem. Právě při obřadu ustanovování kardinálů v aule Pavla VI. ve Vatikánu četli větu: „Pokořte se pod mocnou ruku Boží…, aby vás povýšil, až k tomu přijde čas…“ To mě šokovalo, ano Bůh je věrný. Jako by chtěl připomenout, abych nezapomněl, že on mi byl Bohem blízkým.

V polovině 60. let jsem ve Východním Německu poznal spiritualitu, charisma jednoty, založené Chiarou Lubichovou na větě Písma: „Kde jsou dva nebo tři…“(srov. Mt 18,20). To zcela potvrzovalo mou dosavadní zkušenost s Bohem blízkým. A také pod vlivem druhého vatikánského koncilu jsem si uvědomoval, že Ježíš zmrtvýchvstalý je Bohem blízkým, ne Bohem, který je nám vzdálen a sedí na pravici Otcově někde daleko, daleko…“Pravice Otcova“ je uprostřed nás. Sv. Lukáš: „království Boží je uprostřed vás…“ Ano Ježíš zmrtvýchvstalý je přítomen uprostřed nás, kde jsou dva nebo tři, že slyším jeho hlas, když se čte v církvi živé Boží slovo. To mluví on. Uvědomil jsem si, že je přítomen v eucharistii a v ostatních svátostech, že je to on, který svátosti uděluje. Ježíš zmrtvýchvstalý neomylně naplňoval dny mého života, chvíle klidné i momenty obtížné…A pod vlivem zmíněné spirituality jsem si pro obtížné chvíle mého života, jako byl čas, kdy jsem umýval výkladní skříně po Praze, jsem si uvědomil, pod vlivem 53. kap. proroka Izaiáše, že Ježíš vzal již předem na sebe na svůj kříž i všechny naše bolesti. A tak když vstoupilo do mého života jakékoliv utrpení, věděl jsem, že Ježíš už dávno na sebe vzal tyto mé bolesti a že tedy je v nich nebo za nimi přítomen on sám. A tak i bolesti a utrpení se staly místem setkání s ním, Bohem blízkým. A když Jan Pavel II. v apoštolském listě Tertio millennio Adveniente vyzval věřící, aby znovu objevili působení Ducha svatého v církvi Boží dnes“ zahlédl jsem, že tato přítomnost Boha blízkého je plodem Ducha svatého, který je cestou, po které Ježíš vždy přichází. To je tedy moje celoživotní silná zkušenost s Bohem blízkým a svědectví, které vám chci dát: i v těch nejtěžších chvílích života jsem nezůstal sám…Byl jsem doprovázen jeho přítomností a on byl mým stálým průvodcem. Byl tu Bůh blízký. A vždy jsem měl za zády aspoň malé společenství mladších či starších věřících. Věděl jsem, že nejsem nikdy sám, že je se mnou on, Bůh blízký. O tom chci vám v této chvíli bilance svědčit…A chci pro vás všechny zde odcitovat větu z Apokalypsy: „Hle, stojím u tvých dveří a tluču. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře…(Zj 3,20).  Bůh chce s každým z nás jít cestou životem jako Ježíš s emauzskými učedníky. Ve Starém zákoně Bůh říká: „Mou rozkoší je být se syny lidskými“… Přeji vám, aby se to i ve vašem životě naplnilo, aby váš život měl bezpečného průvodce.