Otázka práva a povinnosti

Již jednou jsem se na těchto stránkách zmínil o tom, že morální, hodnotový styl života politiků nemůže být jejich soukromou záležitostí. Odvolání na právo na soukromí je trochu sporné, poněvadž vedle práva je tu také povinnost. Jejich postavení občané chápou jako „normativní“ a jejich způsob života a jednání psychologicky berou jako normu nebo jako schválení svého vlastního života mimo mravní pravidla. Týká se to zvláště rodinného života politiků. Jestliže ve vládním programu je bod péče o rodinu, upevnění rodiny, a sám čelní představitel ve svém vlastním životě jedná v praxi proti tomu, jak může být před lidmi věrohodným a jeho slova spolehlivá? Nebo když politička prohlásí: výčitky svědomí (rozuměj: proti svému nesprávnému jednání) si nepřipouštím, jaký může mít morální kredit? To vše jsou zrnka, která spoluvytvářejí neúnosnou kulturní a morální úroveň společnosti. Krajně vybočující případy se neřeší v kořeni, protože politici to nemají v krvi, ale neúčinnými vnějšími silovými opatřeními, která nikam nevedou: silnější mříže do „pasťáků“, snížení hranice odpovědnosti a tak dále. Vedle toho morálně vyniká postoj paní Pavly Topolánkové k jejich manželské krizi, když prohlásí, že je ochotna manželovi odpustit, že chce udržet tradiční rodinu pro jejich děti atd. To vše jsou skutečnosti k hlubokému zamyšlení a k příslušným krokům…