Přesun na obsah

Naše demokracie

10. 11. 2012

Ohlasy na schválení vládního návrhu zákona o restitucích po přehlasování veta senátu jsou u mnoha rozumných lidí velmi pozitivní. Skončila dvacetiletá politická netečnost k tomuto dědictví totalitního komunistického režimu. Byli jsme v Evropě poslední, kteří tuto věc řešili. Dvacet let tahanic. Na těchto stránkách jsem se už ke schválení zákona vyslovil v článku „Konečně“, kde jsem se zmínil o některých aspektech této události, ne jako oficiální reprezentant církve, ale jako někdo, kdo se skoro 20 let snažil, aby tato trvalka byla konečně vyřešena. A jsem vděčen této vládě, že měla odvahu se tímto ožehavým tématem zabývat, je řešit a vyřešit.

K tomuto tématu je možné rozvíjet i další úvahy, nejen právní a ekonomické. V posledních letech a zvláště při řešení především tohoto kontroverzního tématu na půdě parlamentu se názorně ukazuje, jak zralý je náš demokratický řád. V médiích se k tomu objevují různé úvahy. A je dobře, že se o tom začíná alespoň uvažovat, mluvit. V lavicích zákonodárného sboru sedí mnozí, kterým demokracie nic neříká, sedí tu i řada poslanců, kteří jsou trestně stíháni. A právě demokracie umožňuje, aby to tak mohlo být (?). Před 20 lety, při přípravě nové ústavy něco takového bylo nepředstavitelné. Jak a kam jsme se to „vyvinuli“ za ta léta?

Dnes se však také rozléhá křik nejrůznějších oponentů demokracie a těch, kteří nectí právo a spravedlnost. Například ČSSD spolu s komunisty nesouhlasí s tím, že vláda a sněmovna zjednává nápravu té „loupeže století“, kterou komunisté po roce 1948 na našem národě spáchali. Naopak nazývají právní demokratické řešení této záležitosti sloganem „krádež století“, aby zakryli své protiprávní, protidemokratické, spíše totalitní smýšlení, které sdílejí s těmi, kteří to vše způsobili. Pro nezralost demokratického smýšlení ve společnosti se jim to daří. K nim se připojují i někteří další politici (například kandidáti na prezidenta Jana Bobošíková, Jiří Dienstbier – což je určitý výsměch demokracii). Po krajských volbách při pohledu na barevnou mapu politické situace krajů v naší republice se mnozí začínají probouzet a snad to bude poučením i do parlamentních voleb.

K tomu probouzení může posloužit i sledování rétoriky sociálních demokratů a komunistů kolem schváleného zákona. Samozřejmě, nemohou mlčet, protože zatím je to jejich prohra a tak by tu situaci chtěli zvrátit. Je zajímavé pozorovat, jak by toho chtěli dosáhnout, kdyby případně ve volbách zvítězili. Při tom ukazují svůj vztah k demokracii, právu a spravedlnosti. Chtějí podat ústavní stížnost proti schválenému zákonu. Na to mají jistě v demokracii právo. A je velmi dobře, že to udělají. Aspoň budeme mít další kvalifikovaný dokument ústavního orgánu k této záležitosti. A ostatně je to dobrá „příprava“ k tomu, kdyby po eventuálním vítězství ve volbách chtěli zákon zrušit. Jen bych jim doporučoval dobře si prostudovat materiály zvláštní parlamentní komise, složené z členů opozice i koalice, která před několika léty zkoumala pod vedením poslance J. Kasala opoziční námitky proti návrhu tehdejšího restitučního zákona Topolánkovy vlády. V jejích materiálech jsou kvalifikované odpovědi špičkových odborníků na mnohé námitky, které oni dnes znovu oživují, a chtějí je vtělit do své ústavní stížnosti. Zákon tehdy přesto nebyl touto komisí sněmovně doporučen, poněvadž poslanec Tlustý z koaliční části komise při závěrečném hlasování zrádně přešel k opozici.

Stejně tak je trochu směšná i námitka, že ani před rokem 1948 církvím ten majetek nepatřil. V dokumentech přípravné komise zákona jsou k této otázce kvalifikované posudky renomovaných odborníků v tomto oboru. Blábolů tohoto druhu bylo v předvolebních diskusích mnoho.

Dále jsem se musel trochu divit, že podle médií chce ČSSD do své ústavní stížnosti dát námitku proti odškodnění církví, které vznikly až po roce 1948. Neznám logiku této námitky a jaký zákonný důvod pro to našli v magickém roce 48. Možná, že se chytili námitky, která zazněla z úst jednoho soudruha ve sněmovně. Ten tu myšlenku vzal od soudruha Kojzara, mého spolužáka z filosofické fakulty KU, (před kterým jsme si tehdy dávali pozor na pusu). Ten v Haló novinách ze 6.11., které normálně nečtu a jejich články nekomentuji, napsal „pohádku“, v níž se pohoršuje nad tím, že projednávaný zákon chce odškodňovat církve, které vznikly před r. 48. Řekl to v souvislosti s hranicí 25.2.48 pro restituci majetku, která nesmí prolomit tuto hranici. Podle svého „selského rozumu“, na který se odvolává, měl za to, že tato hranice platí i pro vznik církví… (V tisku byly obě verze: hovořilo se o církvích se vznikem před i po r. 1948. Tyto popletené výroky nebyly ničím zdůvodněny… Jestli takovéto a podobné námitky v ústavní stížnosti budou, myslím, že se soudci pobaví.

V těchto souvislostech by bylo ovšem třeba se zamýšlet nejen nad těmito otázkami, ale i nad jinými velkými a možná důležitějšími aspekty naší společnosti, naší demokracie, které jsou pro společnost a její perspektivu daleko závažnější než otázky majetku (se kterým se jistě může udělat i mnoho dobrého). Jsou tu například otázky nesmírné nezodpovědnosti lidí na odpovědných místech, prodejnost státních úředníků, korupce, tunelování, otázky rodiny, vztahů mezi jejími členy, násilí v rodině, otázka mladé generace, poměrů ve škole, vztahů mezi žáky, drogy, vztah k učitelům a tato řada by byla dlouhá…

A právě tady je důležité znamení serióznosti naší vlády, že v této situaci kolem nás se přesto odvážila „pálit si prsty“ i s tímto problémem, který předchozí vlády jen odsouvaly. Je si jistě dobře vědoma, že tu nejde jen o církve, ale o akt spravedlnosti, o závažný problém ve společnosti a perspektivně i pro společnost, a také i o určitou mezinárodní pověst.

kardinál Miloslav Vlk


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka