Solidarita se studenty

Máme 17. listopad, výročí sametové revoluce, pádu totalitního komunistického režimu. Byli to především studenti a mladí lidé, kteří byli nositeli této revoluce. V dějinách jsou to velmi často právě mladí lidé, kteří mají živý cit pro pravdu, právo a spravedlnost, mají dynamiku mládí, a proto jsou obvykle nositeli revolucí a hybnou silou vývoje. To je disponuje prosazovat ideály a vnášet je do života. Jsou k tomu více vybaveni než dospělí a starší lidé.

Jako Jihočech jsem rád, že jsou to právě studenti a mladí lidé v Jižních Čechách, kteří se bouří proti paktům sociálních demokratů s komunisty v jihočeském kraji a nejen zde.

Drazí mladí přátelé, stavím se do jedné řady s vámi, protože jsem právě tam, v Jižních Čechách, a právě na gymnáziu zažil začátkem 50. let na vlastní kůži komunistickou politiku ve školství- Studoval jsem na bývalém biskupském Jirsíkově gymnáziu na rohu Jírovcové a dnešní Fr. Šrámka, které bylo přestěhováno do České ulice, kde jsem pak v r. 1952, na vrcholu začínající totality, maturoval. Tehdy jsem na vlastní kůži zažil dopad komunistického školství. V předmaturitních létech byl záměrně šířen strach, že kdo chce udělat maturitu a dostat se na vysokou školu, musí být členem komunistické mládeže, SČM, anebo být ve straně. Mnoho mých spolužáků se tehdy houfně, z existenčních důvodů dávalo do svazu mládeže. Tak režim lámal charaktery, tak „řídil“ školství.

Já jsem byl doma vychováván k poctivosti, k přímosti a rovnému charakteru. A i když mě někteří moji spolužáci přemlouvali, že by byla škoda nedostat se na vysokou školu (byl jsem primus, student se samými jedničkami), do SČM jsem se nedal, i když jsem věděl, že si ponesu následky. Všichni spolužáci šli k maturitě poslušně v modrých svazáckých košilích, aby demonstrovali své „uvědomění“. Já a ještě dva moji spolužáci jsme šli slavnostně v černém obleku a s motýlkem. Pomsta režimu přišla ihned. Ačkoliv jsem zvládl všechny maturitní předměty na jedničku, na maturitním vysvědčení mám dodnes svědectví o totalitním zacházení se studenty: pod samými jedničkami je napsáno pouze „prospěl“, nikoliv „prospěl s vyznamenáním“. Nebyl jsem ideologicky uvědomělý. Jistě, je to úsměvné, malá drobnost…Ale už pak nebylo drobností, že jsem se skutečně – jak vyhrožovali – nedostal na žádnou vysokou školu. A tak jsem se stal pomocným dělníkem ve slévárně Motor Unionu v Českých Budějovicích na Pražském předměstí. Práce to byla dosti tvrdá. Později jsem pracoval v téže továrně na soustruhu. Po roce „odčiňování“ svého „ideologického hříchu“ jsem se přihlásil na „neideologický“ obor, na lékařskou fakultu v Plzni. Ale ideologická skvrna lpěla na mně jako dědičný hřích, posudky šly se mnou. Stejně tak jsem neuspěl i na filosofické fakultě UK v Praze. A tak jsem musel odejít „sloužit lidu“ – splnit dva roky vojenské služby. Domníval jsem se, že za vzornou službu v armádě se dostanu na „vysokou“. Skutečně jsem si podal žádost na neideologický obor – na archivnictví. Potřeboval jsem ale doporučení z armády. Ale chyba - nebyl jsem ve svazu mládeže. A tak mě znovu lámali do SČM, ale ani tady neuspěli. Vzhledem k tomu, že jsem byl vzorným vojákem, a vzhledem k tomu, že bylo po „maďarských událostech“ a režim „změkl“, doporučení mi nakonec dali. Ale aby se trochu kryli, napsali, že za vzornou službu jsem připravován ke vstupu do SČM, i když to nebyla pravda. V r. 1958 bylo velké kádrování na vysokých školách, ale to jsem nějak zázračně „ustál“, takže jsem se archivářem nakonec stal.

Chtěl jsem se stát knězem, ale protože i teologická fakulta byla v rukou komunistů, čekal jsem vlastně po maturitě 12 let, než jsem tam v r. 1964 mohl vstoupit.

Měl bych ještě mnoho jiného k vyprávění, ale nechci psát velký traktát – ostatně moje zkušenosti s komunismem jsou popsány v knize rozhovorů „Koho má za zády“, jejíž autorkou je Jihočeška Blanka Pirnosová.

Jen na závěr bych chtěl připomenout, že komunistický režim držel pevně v rukou i církev. Každý kněz mohl působit jen „z milosti“ totalitního režimu, s tzv. “státním souhlasem“, na který nebyl nárok. Protože jsem byl režimu neposlušný kněz, odebrali mi v roce 1979 tento souhlas a musel jsem si hledat civilní práci. A tak jsem se stal skoro na deset let jako kněz umývačem výloh v pražských ulicích. Zvlášť tady jsem pochopil, co je to totalitní režim…

Bohužel, těchto svých nelidských praktik, které jsou proti přirozenému právu i proti zdravému rozumu, se komunisti nikdy nezřekli a ještě se k nim i veřejně hlásí. A jsou tu i stalinisticky orientovaní komunisti, kteří se stávají členy krajský zastupitelstev. Proto s těmito trpkými a bolestnými zkušenostmi za zády se s vámi zcela solidarizuji. Dnes jde o budoucí generace, o vaše děti, aby nemusely znovu prožívat to, co zakusila naše generace. Je dobře, že pozvedáte hlas, aby si starší lhostejná generace vzpomněla, co jsme museli prožívat, a aby se poučili pro parlamentní volby. Jsem rád, že mládež v kritické situaci společnosti dovede vystoupit.

kardinál Miloslav Vlk