Přesun na obsah

Kde je pravda?

8. 3. 2013

Kolem církevních restitucí toho bylo napsáno již mnoho. Dovoluji si přesto přinést následující úvahu.

Kde je pravda? Takovou otázku si dnes ve společnosti klade patrně málokdo, protože o pravdu většinou nikomu nejde. Mnohý dnešní člověk pravdu nehledá. Není to hodnota, která by v jeho očích měla nějakou důležitost. Cenu pro něj má dosáhnout toho, co chce, prosadit to, na čem má zájem. Jestli je to pravda, jestli to odpovídá skutečnosti, o to se málokdo stará. Člověk sám "vytváří" pravdu. Pravda je to, co si myslí, pravda je "názor", který si sám vytvořil na cokoliv. Pravda a můj názor, který se mi líbí, to je jedno a totéž.

V nedávné prezidentské kampani to bylo zvláště zřetelné. Všechny prostředky - dobré i špatné bez rozdílu - sloužily k dosažení cíle. Jen když se ten, který jich užíval, dostal "nahoru". To je velmi nebezpečná hra. Ostatně podobné to bylo i při krajských volbách a v koaličních jednáních po nich. Důsledek? Plíživá totalita! Komunisté, kteří mají na kontě spoustu kriminálních činů v nedávné minulosti, se jen smějí, protože sociální demokracie to za ně "odpracuje". To by si měli voliči, kteří ještě mají zdravé uvažování, dobře uvědomovat, šířit to a podle toho jednat.

Stejná situace je pochopitelně i ve věci církevních restitucí. Tady se hlavní "trubači" (jako například poslanec Tejc) neptají po pravdě, ale sledují svůj cíl: vylepšit své volební preference na populistické proticírkevní vlně a prosadit pak ve spojení s komunisty své "mesiánské" vize. To je důvod útoku proti zákonu o restitucích v linii dalších nepřátel nejen církve, ale pevného ústavního demokratického pořádku. Myslím na soudružku Procházkovou a její úsměvné pokusy zastavit běh událostí.

Restituce je trvalka, která přežila různé levé i pravé vlády, protože neměly dosti dobré vůle odstranit zbytky totality, se kterými si ostatní postkomunistické státy už dříve poradily.

Vlády u nás tento problém přehazovaly jako horký brambor, ačkoliv už v roce 1991 bylo v euforii po pádu komunismu rozhodnuto, že křivdy jimi spáchané budou napraveny. Dvacet let trvalo neřešení, které dopadalo na obce a města. Církev při vši dobré vůli a při různých jednáních jim nemohla žádným způsobem pomoci. Vládám to bylo jedno. Jednaly protiústavně, jak konstatoval ústavní soud.

Vlády minulých dvaceti let způsobily, že tento neřešený problém byl jimi dostrkán až do dnešní ekonomicky těžké situace. Vinu za to dnes házejí různí nepřátelé církve na její "chamtivost". Situaci vytvořily předchozí vlády neschopné věci řešit - a bylo by to bývalo daleko snazší bez tak nepříjemného dopadu na ekonomiku. Nebylo by to postihlo města a vesnice i mnoho chudých. Ale vinu za to házejí na církev. To se přece velmi hodí! Podívejte se, kde je pravda!

A tak to spadlo na současnou vládu, která byla nucena to řešit chtě nechtě.

Obecně se u nás ví, že často ani ústavní činitelé (prezidentem Klausem počínaje), ústavní pořádek nerespektují, a tak nejen dávají špatný příklad všem občanům, ale škodí společnosti. Na restitučním problému je to zjevné. Kdysi se tak vyslovila i dr. Řepová z ministerstva kultury proti jednomu výroku ústavního soudu (ministerstvo kultury prý to nezavazuje). Podobně se tehdy vyslovil i ministr Dostál. A příkladů by bylo více.

Mluvčí za sociální demokracii pan Tejc to zcela potvrzuje. Jeho znovu a znovu opakované báchorky to dokazují: parlament schválí zákon, ke kterému se mohla i opozice vyslovit, a když se začne naplňovat, tu ČSSD spolu s komunisty, ale i Věci veřejné (které také chtějí na populistické vlně oddálit svůj zánik), začnou útočit vymyšlenými argumenty a získávat tak přízeň voličů.

Argumentace Věcí veřejných a komunistů, jak je znám z médií, není asi pro ústavní soud příliš přesvědčivá. Podání sociální demokracie je solidnější (lze za ním cítit prsty prof. Pavlíčka). Ale ani tato argumentace není dostatečně průkazná.

Namítají, že napadaný zákon je diskriminační, že církvi nadržuje. To je možné tvrdit někomu, kdo není schopný srovnávat. Zákon o restituci fyzickým osobám zavazoval k vydání majetku široký okruh subjektů, stát a všechny zřízené organizace, obce a i všechny právnické osoby, zatímco církevní restituční zákon zavazuje pouze dvě státní instituce jako povinné osoby. Přitom z rukou státních institucí nebo i Náboženské Matice se určité majetky dostaly do rukou soukromých nebo nestátních subjektů.

Náboženská Matice byla správcem církevního majetku, který neoprávněně rozdávala různým komunistickým prominentům. Vzhledem k tomu, že náš restituční zákon zavazuje plošně pouze dvě státní instituce (Pozemkový fond a Lesy ČR), pak jiné osoby, do jejichž držení přešel církevní majetek z rukou státu, podle zákona už nejsou povinny majetek vrátit. Jak se s touto skutečnosti vypořádává stížnost? Není to diskriminace církví?

Soukromým osobám byl při restituci vrácen živý i mrtvý inventář, anebo jim byla dána náhrada. To v případě církevních restitucí není! Není to diskriminace církví?

Soukromé osoby mohly místo finanční náhrady požadovat vydání jiných nemovitostí z majetku státu formou „náhradní restituce“. To v případě církevních restitucí opět není. Není to diskriminace církví?

Zákon nás váže neuplatňovat další nároky, například na obce a kraje, například i oněch 160 miliard, které vlády z užívaného církevního majetku dostaly, a nevrátily.

Zákon zavazuje "všechny státní instituce", pak jiné osoby, do jejichž držení přešel církevní majetek z rukou státu, podle zákona už nejsou povinny majetek vrátit, na rozdíl od restituce soukromým osobám? Není to diskriminace církví? Církev se ve smlouvě zavazuje, že nebude žádat další majetek. Zákonem necháváme státu náš majetek, ale náhradu dostaneme teprve v budoucnosti. Čili církev musí mít v ruce určitou záruku, že náhradu podle zákona dostane.

Ještě je tu další otázka: některé církve, které vznikly například až později a žádný majetek jim tedy nebyl zestátněn, dostanou od státu náhradu. Tady by se měla církev ohradit. Tyto náhrady nekatolickým církvím byly dohodnuty a slíbeny velkoryse katolickou církvi z náhrad, které sama dostane. Dokonce i některé státní orgány se domnívají, že to dává stát. A to není pravda! To jsou šířené nepravdy! Pokud tuto částku některá církev odmítá, má zůstat katolické církvi. Jinak by to byla ze strany státu nespravedlnost. Z této překroucené situace pak vychází námitka, že se církvím, kterým komunistický stát neukradl žádný majetek, daruje velkorysý dar. Pozor na to, kde je pravda!

Námitky a nepravdy, že majetek církvím nepatřil, jsou odmítnuty řadou kompetentních odborných právních posudků vysoké úrovně, které má ministerstvo kultury v ruce a které si ústavní soud jistě vyžádá.

V nálezu ústavního soudu o odmítnutí zrušení blokačního paragrafu a v dalších jeho judikátech, je to jasně řečeno. Ústavní soud nemůže postupovat proti vlastním rozhodnutím.

Často se v různých zprávách objevují formulace, že stát bude podle jakéhosi algoritmu určitý čas i dále přispívat církvím ze státního rozpočtu, což není pravda, poněvadž stát církvím ze svého rozpočtu nikdy nic nedával, ale pouze ze zisku z neprávem drženého církevního majetku. Naopak nevrácená částka 160 miliard už zůstala ve státní kase.

A otázka titulu paušální finanční náhrady? Tady jde spíše o politickou otázku a odpovědnost, nikoliv o protiústavnost. Jak řeší tuto otázku uvedená stížnost?

Sociální demokraté také namítají, že stát nadržuje církvím, ačkoliv je nekonfesní. Tato skutečnost ale neznamená, že stát nemusí církvím zajistit práva, která jim náleží, aniž to znamená porušení principu nekonfesnosti státu.

Pokud ústavní soud bude opravdu hledat pravdu, pak zcela jistě nemůže tento zákon zrušit. S některými napadenými paragrafy bude jistě zacházet podle práva, nikoliv podle politických přání nepřátel církve.

kardinál Miloslav Vlk


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka