Přesun na obsah

Základ reforem

10. 4. 2013

Letos tomu bude dvacet let, co jsem byl spolu s tehdejším předsedou vlády a pozdějším prezidentem Václavem Klausem v České televizi účastníkem debaty o východiscích naší cesty od společnosti řízené komunistickou stranou ke společnosti demokratické. Ústředním pojmem pro to bylo tehdy slovo transformace a tak jsem, v domnění, že mi bude rozuměno, uvedl, že východiskem musí tu být „transformace srdce“ každého, kdo to myslí se svobodou a demokracií vážně. Václav Klaus na to reagoval tím, že vůbec nechápe, co mám na mysli. Posléze se ovšem ukázalo, že to chápe docela dobře, ale že s tím, aby kromě transformace institucí také došlo k určité „transformaci“ nás samotných, zásadně nesouhlasí. Mimo jiné to vyjádřil přímo takto: Někteří lidé však chtějí použít konce komunismu k vytvoření něčeho více než pouze svobodné společnosti. Tito lidé s naší vizí světa nesouhlasí. Nestačí jim, abychom zde měli občany svobodné, chtěli by zde mít i občany lepší. Tváří se, že vědí jak nás polepšit, co je s námi špatného a proč. Jsme jim příliš materialističtí, příliš egoističtí, příliš krátkozrací, příliš do sebe zahleděni. Osvobození člověka od nejrůznějších pout nepovažují za dostačující. Chtěli by transformovat nejen společenské instituce a pravidla jejich fungování, ale i nás samotné.

Česká společnosti si vybrala tu verzi transformace, kterou jí nabídl on a politici podobně smýšlející. A lidé „osvobození od nejrůznějších pout“ se opravdu činili. Dvacet let ovládal náš vývoj – společenský, politický i hospodářský – tvrdý pragmatismus, dědictví marxistického materialismu v hlavách i srdcích jen přebarvené řečmi o vládě trhu bez přívlastků. Účet za to obsahuje řadu závažných položek. Od stovek miliard ztracených kvůli špatně provedené „transformaci“ bank, dalších stovek miliard „vyvedených“ těmi šikovnými do různých daňových rájů, stovek miliard spadajících na účet korupce, přes další desítky miliard ztracených z evropských fondů kvůli nefungující kontrole, k desítkám lidí zabitých metylalkoholem těmi, kteří pochopili svobodu jako možnost udělat cokoliv jen pro svůj vlastní zisk, až k ohromným problémům se spolehlivostí policie a justice, z nichž se teprve v poslední době snad začínáme díky některým statečným lidem dostávat. Tím tragičtější je „tečka“, kterou za tím vším svou amnestií udělal bývalý prezident Václav Klaus. Byla jen logickým završením cesty, kterou hájil v onom zmíněném pořadu.

Ale tím výčet důsledků odmítnutí transformace srdcí zdaleka nekončí. Jsou patrné v celkové atmosféře, která prostupuje náš veřejný život. Projevuje se to například jakousi zvláštní schizofrenii. Na jedné straně výrazná většina lidí (viz právě uveřejněný výzkum CVVM[1]) u nás tvrdí, že na politiky je třeba klást vyšší mravní nároky než na ostatní lidi. Dokonce jsou přesvědčeni, že by politiky měli být „ti nejlepší z nás“. Ale současně jejich rozhodování tomu vůbec neodpovídá. Vezměme jen průběh nedávných voleb prezidenta. Jejich budoucí vítěz byl dokonce soudem usvědčen ze lží, které byly zřejmé už v průběhu kampaně – a přece získal většinu hlasů. Vidím v tom křiklavý příklad eroze hodnot, ztrátu důvěry v dobro. Když totiž demokratický systém nechrání základní hodnoty, na kterých stojí společnost, a nerozvíjí je, vzniká u mnohých lidí pocit beznaděje, veliké frustrace a celkové mravní desorientace. Tíživě to dopadá na mladé lidi, z nichž mnozí hledají pocit, že nejsou osamoceni, a snaží se aspoň „na chvíli“ zapomenout na společenskou situaci, vystoupit (extase) z ní, cítit se aspoň chvíli dobře. A tento prostředek získání pocitu štěstí je pak stojí život. Nemluvím ani o řadě sebevražd mladých lidí…

A tak se dnes už významné části společnosti[2] zdá, že minulý totalitní komunistický režim řešil mnoho situací lépe, byť za cenu omezení svobody člověka, protože čím dál tím více lidí je přesvědčeno, že svobodu ve skutečnosti využít nemohou. Je samozřejmě možno namítnout, že informace o skutečném stavu společnosti tehdy byly podstatně omezeny a ideologicky zmanipulovány, ale to zajímá čím dál tím méně lidí. Stejně jako to, že i na té dnešní situaci nesou komunisté pořád podstatný díl viny – nastolením systému, který vyhnal z naší země významnou část naší duchovní i kulturní elity, systému, který stál na nenávisti a posléze hlavně na lži a cynismu, systému, který popíral naši odpovědnost vůči Bohu. Ostatně jedním pozitivním důsledkem nedávných krajských voleb, v nichž komunisté velice uspěli, je skutečnost, že se ukázalo, jak ještě dnes mají mezi nimi významné slovo ti, kteří dosud mají ve svých kancelářích fotografie Gottwalda či Lenina, a to nikoliv jako velkých zločinců, ale jako obdivovaných vzorů. V té souvislosti je také varující současné dění kolem Ústavu pro studium totalitních režimů, kdy zástupci ČSSD v těsné součinnosti s komunisty vytvářejí tlak na odstranění současného ředitele Daniela Hermana a změnu poměrů v ÚSTR. Dá se věřit tomu, že řeči o posílení „nestrannosti“ Ústavu nemají nakonec zastřít cestu k tomu, aby se spolupráce mezi ČSSD a KSČM na rovině politické promítla do „zametání stop“ ukazujících kriminální minulost komunistické strany?[3] Každopádně nelze nevidět, že komunistům se vyplatilo čekat v klidu „za bukem“, než jim ČSSD leckdes prošlape cestu. A čím dál tím větší části naší veřejnosti to nejen nevadí, ale dokonce to schvaluje, protože pro ni je důležitá přítomnost (na níž ovšem i současná opozice má svůj podíl) a minulost ji nezajímá.

Naši situaci je ovšem třeba vidět v daleko širším kontextu. Ten v plné nahotě ukázala finanční a následná ekonomická krize, která od roku 2008 postihuje svět. Ta byla především na Západě, nikoliv hlavně na Východě – jak se obecně uznává – zaviněna sobectvím, podvody, lží a nepravdami těch, kteří ovládají finanční oblast – zvláště bankéřů. Kdysi za doby totalitního komunistického režimu, založeného na nenávisti a lži, jsme si mnohdy mysleli, že ten západní svět je založen na solidnějších duchovních základech. Ale v průběhu času po pádu komunistického režimu vidíme zřetelněji, že tu nejde o Západ či Východ, o ten či onen společenský systém, ale o lež, či pravdu, o zlo, nebo dobro, o právo, či bezpráví, o spravedlnost, či nespravedlnost.

O těchto věcech se příliš neuvažuje, budujeme stavbu od střechy a stavíme dům na písku. Ba co hůř, místo budování se negativním jednáním lidí zodpovědných za stav veřejného prostoru ještě boří to, co z minulosti zbylo... Kdo myslí na budování těchto základů? Z našeho života – osobního i veřejného – se ztratil důležitý princip, který v dějinách doprovázel vývoj a společenské změny, že společné dobro má přednost před dobrem individuálním. Kde je dnes tento princip? Není to u nás zcela opačně?

Tady má jistě i církev svůj podíl zodpovědnosti za stávající situaci. Na konci komunismu měla značný kredit. Lze doložit, že se na jeho snížení po začátku nové doby podíleli politici – a byl to opět například i Václav Klaus – kteří dali výslovně směr vývoji: „nesmíme dopustit, aby se církev stala politicky a ekonomicky příliš vlivnou“. Ale nelze zastírat, že díl viny je i na naší straně. Opakovaně jsem o tom psal a hovořil[4]. Příliš jsme se zabývali jen svými problémy, příliš jsme se báli jen sami o sebe. Myslím, že úvodní kroky nového papeže Františka jsou i pro nás výzvou a povzbuzením, abychom nabídli celé společnosti to dědictví, které budovalo jak Evropu, tak náš národ, a ve spolupráci s ostatními, kterým leží na srdci naše budoucnost, přijali spoluodpovědnost za položení lepších základů pro naši demokracii i tolik potřebné reformy.

kardinál Miloslav Vlk

[2] Například v nedávném výzkumu CVVM je současný politický systém hodocený výrazně hůř, než systém předlistopadový: http://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c1/a6970/f3/pd130312.pdf

[3] Jako archivář jsem si po založení ÚSTRu šel prohlédnout některé dokumenty o tvrdém pronásledování církve. Uveřejnili jsme je v životopisné knize, kterou jsme společně s Jiřím. Zajícem vydali pod názvem Bůh blízký

[4] Například zde (bilanční rozhovor) http://www.kardinal.cz/index.php?cmd=article&articleID=398


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka