Ústavní soud a majetkové narovnání s církvemi

Restituční kauza církevního majetku se vleče už 20 let. Církev často v minulosti připomínala nutnost napravit křivdy komunistického totalitního režimu, a to ještě v době, kdy jsme na tom byli ekonomicky lépe, dříve než mnozí reformátoři socialismu velkou část národního majetku za asistence politiků rozkradli a než se ten majetek dostal do soukromých rukou, když bylo ještě z čeho majetkové narovnání uskutečnit. Byli jsme očerňováni za to, že jsme včas připomínali dosud neuskutečněné vyrovnání se s komunismem, jak k tomu kdysi vyzýval i Evropský parlament. Nyní v tomto neodpustitelně dlouho, vinou státu (tak nějak to řekl Ústavní soud) odkládaném vyrovnání mnozí, především opozice a ti, kteří křivdy kdysi způsobili, házejí nespravedlivě vinu na církev (důležitý obětní beránek špatné ekonomické situace?). Zloděj křičí, chyťte zloděje. Přiznejme si to jasně!

V roce 1991 byl vydán zákon o půdě č. 219/1991 Sb a v něm tzv. blokační paragraf 29, který stanovil, že se s bývalým církevním majetkem nesmí nakládat, dokud nebude vydán příslušný zákon. Když se Svaz měst a obcí pro dlouhou nečinnost vlády a parlamentu obrátil v r. 2010 s oprávněnou stížnosti na ÚS, nebyl zmíněný paragraf zrušen, ale soud nařídil, aby vláda a parlament konečně jednaly po tak dlouhé době nečinnosti, která je protiústavní. Tak se konečně začalo naplňovat "legitimní očekávání církví", jak to vyslovil ÚS.

Původní návrh restitučního zákona Topolánkovy vlády byl postaven na podobných principech jako tento současný parlamentem už schválený zákon č. 428/2012Sb. Někdejší návrh Topolánkovy vlády chtěl poslanec ODS Tlustý před tím, než by byl předložen do parlamentu k projednávání, předložit napřed zvláštní parlamentní komisi, která měla zkoumat celkem podobné námitky, jaké nastolují dnešní kritici. Řada pozvaných renomovaných odborníků se tehdy k návrhu vyslovovala. Vysoce kvalitní analýzy jsou v těchto materiálech k dispozici. Přesto návrh do parlamentu tehdy neprošel, protože Tlustý "zradil" koalici a, jak se tehdy říkalo, z čistě osobních důvodů přeběhl k opozici. Jsem překvapen, že - pokud vím - k těmto analýzám ÚS dosud nesáhl.

Současné projednávání stížností a kritik sociálních demokratů, komunistů, véčkařů a dalších je trochu komediální, jak na to mnozí poukazují s tím, že se ÚS poněkud stává parlamentem s jeho často nekonečnými pokleslými diskusemi. Ale já chápu soudce, že se chtějí předem vyhnout možným vymyšleným námitkám kritiků, že nadržují církvím. Charakter jednotlivých projevů kritiků připomíná pamětníkům projevy z padesátých let při monstrprocesech s představiteli katolické církve a řádů nebo projevy na stranických sjezdech, kde bývaly části zaměřené proti ideovému nepříteli, zvláště církvi. Tyto dnešní projevy jsou často ukázkou dědictví minulosti a výplachu mozků v oblasti práva a spravedlnosti. Příkladem může být například výrok soudruha Zaorálka: "Církve si berou od státu něco, co není v souladu s právem ani s obecnými principy spravedlnosti". To je i jeden z příkladů takového výplachu mozku o tom, co je právo a spravedlnost. U těchto lidí ho nahradila ideologie. A když je lež ještě spojena s nenávistí, pak jsme v minulém století u totalitních režimů. O soudružce Procházkové ani nemluvím.

Poslancům KSČM, jejichž soudruzi spáchali kdysi onu obrovskou "historickou loupež církevního majetku", kterou je zapotřebí nyní napravovat, bych doporučoval, že by udělali lépe, kdyby tiše mlčeli a trochu lépe studovali pobělohorské dějiny, protože, pokud úmyslně nelžou, mají značné mezery v historických znalostech. Chce-li soudruh Hrádela mluvit o bezpráví v souvislosti s miliardami, měl by si lépe prostudovat zmíněné materiály zvláštní parlamentní komise k někdejšímu návrhu zákona Topolánkovy vlády, o tom, co je tam o těch miliardách nevrácených církvi ze strany státu.

Bylo by toho ještě hodně co říci k těm všem výmyslům, které zazněly na ÚS, ale nakonec musím konstatovat, že vlastně lze být za to, co tam od kritiků zaznělo, ve skutečnosti vděčni, protože tyto projevy naznačují, kterým směrem se může naše politika ubírat, jestliže si voliči nevšimnou těchto jasných znamení plíživé totality a budou politiky tohoto druhu volit. Celá akce proti restitucím je zřetelně součástí předvolební kampaně a využívání nálady ve společnosti a snahou se na této populistické vlně vynést, případně se politicky zachraňovat. Většinou tu zřejmě nejde o právo a spravedlnost, ale tyto akce se farizejsky tváří, že jim jde o dobro společnosti.

kardinál Miloslav Vlk