Návštěva "Ad limina" - čeští biskupové ve Vatikánu

Začátkem tohoto týdne skončila týdenní návštěva biskupů České biskupské konference ve Vatikánu ve dnech 11. až 18. února. Podle dávných zvyklostí koná jednou za pět let každá biskupská konference v církvi návštěvu “ad limina apostolorum”, to znamená “u prahů” nebo “u hrobů” apoštolů, rozumí se u hrobů “sloupů” prvotní i dnešní církve, sv. Petra a Pavla, kteří prolili svou krev v centru tehdejšího světa, v Římě. Jejich hroby jsou tu dodnes. Sv. Petr byl v r. 64 umučen nedaleko dnešního světového velechrámu sv. Petra. Jeho hrob byl uctíván křesťany od počátku. V renesanční době byla na místě původního Konstantinova chrámu postavena dnešní basilika sv. Petra, hlavní papežský oltář byl postaven právě nad původním hrobem sv. Petra. Sv. Pavel byl v r. 67 sťat mečem (proto se s ním znázorňuje) na via Ostiense, a nedaleko pochován. Pod hlavním oltářem dnešní basiliky Sv. Pavla za hradbami se nachází sarkofág s jeho ostatky k úctě věřících...

A k těmto skutečným a pravým hrobům dvou sloupů apoštolských v Římě v duchu dávné tradice putují místní církve a jakoby vstupují do tohoto proudu dvoutisícileté kontinuity křesťanství.

Latinské slovo “ad limina” se tedy také překládá “k prahům”. To se pak vztahuje na “práh” domu současného Petra, dnešního papeže.

Návštěva ad limina má tento hluboký konkrétní duchovní význam. Je to setkání místních církví representovaných jejich biskupy, s církví universální, dnešní i minulou, representovanou současným papežem a jeho nejbližšími spolupracovníky, členy kongregací. Tímto se vlastně demonstruje živá sounáležitost každé místní církve se světovou, universální církví.

Není to tedy jen nějaké administrativní “skládání účtů” určité organizace, ale představení různých oblastí života společenství místních církví. Je pochopitelné, že příprava na toto setkání se děje předem, písemně, a je přesně programována. Jednotlivé papežské úřady, kongregace, připraví papežovi z materiálů, které dostanou, nejstručnější jádro obrazu života jednotlivých diecézí. O těchto jednotlivých oblastech života se pak konkrétněji hovoří ve vzájemném dialogu na setkáních s kardinály, kteří stojí v čele jednotlivých kongregací, které pak mohou při setkáních klást vysvětlující otázky, a naopak biskupové žádají případná vysvětlení k problémům, které v diecézích mají. Kongregace jsou k dispozici a k pomoci jednotlivým biskupům.

Velice důležité je, aby jednotlivé diecéze nebyly representovány pouze biskupy, protože církev, to nejsou jen oni, ale “lid Boží”, společenství věřících. Proto bylo důležité, že s námi byl celý autobus poutníků se smíšeným pěveckým sborem, který zkrášloval naše bohoslužby na posvátných místech Říma. V tomto smyslu tady pro církev jako společenství sehrála nesmírně důležitou roli také TV Noe, protože pomohla konkrétně realizovat to, co je duchovním smyslem ad limina, totiž konkrétní setkání místní církve, Božího lidu, s univerzální církví, takže televizními i radiovými přenosy mohly být široké vrstvy věřících “vtaženy” do účasti na těchto setkáních. Pracovníci TV Noe udělali velkou službu. Ať jim Pán požehná! Je také třeba poděkovat i Proglasu, rádiu Vatikán, které stále koná tuto “spojovací službu”, ale i České TV a jejím pořadům, Radiožurnálu i ostatním tištěným mediím...

Tato návštěva ad limina sehrává důležitou roli v dnešních diskusích v naší republice na téma “církev”. Ad limina bylo plánováno už dávno, nezávisle na naší vnitřní církevně politické situaci a datum stanovuje Vatikán. Naše návštěva ve Vatikáně ukazuje aktuálně politikům i novinářům, že církev není nějaký domácí spolek, či instituce jako řada dalších, ale že je to společenství, naprosto přesahující rámec naší země, které existovalo dávno před vznikem našeho národa, společenství, zasazené do mezinárodního rámce. Když se někteří “odborníci” (dr. Pavlíček a další) nebo novináři nebo nepřátelé církve stavějí proti smlouvě s Vatikánem, pak touto návštěvou byl konkrétně demonstrován mezinárodní, universální rozměr každé místní katolické církve. Je běžné ve světě i v Evropě, že církev katolická v jednotlivých zemích stvrzuje tuto svou identitu, tuto dimenzi mezinárodní smlouvou mezi zemí, kde žije, a Vatikánem. A také svůj dějinný rozměr. Církev vlastně zakládala kulturu našeho národa, věrozvěsti přinesli písmo a tak hned na začátku naších dějin nás včlenili mezi kulturní národy Evropy a pomáhali významně budovat náš stát. Církev i tady stála na začátku a má velkou zásluhu o naší národní existenci a kulturu. I tyto skutečnosti pomáhá zviditelňovat tato naše návštěva Vatikánu. Církev není jen nějaký menšinový společek, ale má tuto historickou a universální dimenzi. Nic takového nemůže o sobě říci žádná i sebevětší současná politická entita, která má jen nepatrnou historickou paměť. A tato návštěva ad limina má ještě i další důsledky pro image církve.

Ale projděme nyní krátce ve vzpomínce průběh naší návštěvy ad limina. Hned první den odpoledne po příletu jsme zamířili do podzemí, do krypt baziliky sv. Petra, ke hrobu prvního papeže, který byl zde nedaleko, po pravé straně dnešní basiliky v r. 64 popraven. Zhruba dvě desítky let před tím zřídil císař Caligula na tom místě velký cirk pro pobavení císařského dvora. V jeho středu se tyčil z Egypta dovezený obelisk, který byl na konci 16. stol. přenesen před basiliku sv. Petra a je dodnes trvalým svědkem historie a mučednické smrti tolika prvních křesťanů. Na něj se zřejmě díval i sv. Petr, když byl uprostřed cirku po krutém mučení přibit na kříž hlavou dolů. Jeho tělo pak vykoupili křesťané a pohřbili na nedaleké akropoli. Jeho hrob vedle hrobů mnoha dalších významných osobností prvních dob, byl předmětem úcty prvních křesťanů. Ve 4. století nad nimi císař Konstantin postavil krásnou pětilodní basiliku, která ale byla odvážně stržena, když na počátku 16. století papež Julius II. začal stavět dnešní svatopetrskou basiliku, v níž byl při archeologických výzkumech ve 30. letech minulého století znovu objeven hrob sv. Petra, který se nachází přesně pod papežským oltářem uprostřed basiliky a je ho možno při návštěvě basiliky pod ním vidět.

My jsme sestoupili do svatopetrského podzemí, přímo ke hrobu sv. Petra. Tady jsme stáli skutečně a přímo “ad limina”, u hrobu apoštola, který representuje velký kus historie křesťanství a také nepřehledné množství mučedníků, jejichž krví je prosáklá půda, na které jsme stáli. Na této půdě nedaleko hrobu sv. Petra je zde pochován kardinál Beran. U jeho hrobu jsme se zastavili v tiché modlitbě, položili kytici červených růží. Vzpomínali jsme, že komunisté, kteří ho věznili, mu nedovolili vrátit se do vlasti, když odjel do Říma, aby převzal kardinálskou důstojnost, kterou mu papež Pavel VI. udělil. Uvědomovali jsme si, že komunisté, stejně jako nacisté, kteří ho také věznili, měli stejnou nenávist k církvi. Ale i zemřelého kardinála se báli. A tak Pavel VI. rozhodl, že bude pohřben mezi papeži u hrobu sv. Petra. Takové privilegium nemá žádný biskup žadného jiného národa na světě. Ve společenství s ním i s dalšími mučedníky komunismu a také s věřícími poutníky, kteří tu byli s námi, jsme pak u hrobu sv. Petra ve vatikánském podzemí slavili první bohoslužbu návštěvy ad limina. V těchto prostorách se tu rozléhal zpěv českých písní.

Když jsme pak vyšli z podzemí, zamířili jsme přes basiliku k oltáři sv. Václava, abychom uctili našeho národního patrona. Těšili jsme se z toho, že my, ač jsme malý národ, máme  privilegium mít v centru křesťanstva oltář svého národního patrona. Je to připomínka nejslavnější doby našich dějin, Karla IV., který ho nechal ještě v Konstantinově basilice zřídit a který byl pak převzat a znovu vysvěcen i v nové bazilice. Po stranách oltáře jsou obrazy našich sv. věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Po krátké modlitbě za náš národ, za církev v naší vlasti, za politiky, jsme zazpívali svatováclavský chorál, který byl do poloviny 19. stol. i naší národní hymnou, a pak i naši současnou hymnu. Tyto zpěvy zpívané všemi účastníky se nesly bazilikou. Cítili jsme radost a určitou národní hrdost v centru světové církve, že jsme její součástí, že jsme tu tak silně přítomní, že jsme tu v určitém smyslu doma. A že tu nezáleží na tom, kolik nás je, jestli jsme velkým církevním společenstvím nebo malým. Uvědomovali jsme si, že vlastně žádná společenská skupina v našem národě není zasazená do podobného velkého mezinárodního společenství. Takže ti, kdo před léty, v r. 2003, brzdili v parlamentu schválení mezinárodní dohody s Vatikánem, nevidí tyto skutečnosti, a je zřetelné, že to byla jen jejich neopodstatněná nenávist vůči církvi, která v nich pracuje.

Jsme velmi vděční, že tyto první kroky na naší pouti ke hrobům apoštolů mohla média zprostředkovat tolika našim spoluobčanům, věřícím i nevěřícím, a tak jim dát možnost účastnit se tohoto našeho mezinárodního zážitku.

Tak jsme společně prožili první radostný den Ad limina.

Ve středu 12. 2. jsme kromě návštěv několika kongregací měly dva velké zážitky: účast na pravidelné středeční bohatě navštívené generální audienci na náměstí sv.Petra. Papež František zdravil jednotlivé větší skupiny účastníků. Naši poutníci se při papežově pozdravu živě projevovali, mávali národními vlaječkami, sbor zazpíval papeži, který komentoval přítomnost naší biskupské konference ad limina, posvětil zlaté korunky pro staroboleslavské paladium a my biskupové jsme ho pak šli pozdravit, políbit pastýřský prsten, jak je to zvlášť při takovéto příležitosti vhodné, a prohodit s ním pár slov. I tady byla naše přítomnost na Svatopetrském náměstí, v centru světové církve, zcela viditelná.

V tento den jsme slavili společnou eucharistii v katedrále papeže Františka jako římského biskupa, totiž v lateránské bazilice sv. Jana. On totiž rád zdůrazňuje své poslání biskupa římského. Při Lateránské bazilice, která měla své kořeny také už v době Konstantinově, bylo v minulosti původní sídlo papeže, než bylo přeneseno do Vatikánu. Modlili jsme se tu za papeže a za jeho poslání pro celou církev. I toto byl důležitý krok na naší pouti ad limina.

V tento den jsme měli možnost navštívit některé kongregace a papežské rady (což je nižší úroveň než kongregace). Ne všichni biskupové se účastňují všech návštěv, protože ne vše se dá stihnout. Navštívili jsme například papežskou radu pro laiky. Byli jsme mile překvapeni, že na základě předem poslaných materiálů byli dobře informováni o životě laiků u nás a o jejich angažování v pastoračním životě naší církve, o nových církevních hnutích a zvláště o životě a činnosti mládeže nejen v době komunismu. V minulosti totiž měli naši zodpovědní za mládež (například P. Mirek Šimáček) přímý kontakt s vatikánskými činiteli zodpovědnými za tyto oblasti, kteří byli zváni i k nám na setkání mládeže. Jeden z přítomných monsignorů například četl knihu “Giovanni Paolo II. in dialogo con i giovani” od P. Jana Balíka, s předmluvou známého vatikánského mládežnického činitele Mons. Boccarda. Z toho, co nám říkali, jsme zřetelně viděli, že v této oblasti jsme zcela na úrovni universální církve.

Další návštěva byla na kongregaci pro svatořečení, které se adresují žádosti o kanonizaci, to jest o prohlášení za blahoslaveného nebo svatého, připravované na nižších úrovních (například v diecézích). Tento proces přípravy, který kongregace sleduje, je poměrně složitý a obtížný (o brněnských kauzách uveřejnila 19. 2. ČTK pěkný vysvětlující článek). Různé naše diecéze mají na kongregaci aktuálně 11 takových žádostí, jejich stav jsme při návštěvě konkrétně probírali. Kongregace pochválila tyto připravované procesy, mluvilo se zvláště o beatifikaci boromejky, služebnice Boží Matky Vojtěchy, o jejímž životě jsme na konec otevřeli výstavu v bazilice Santa Croce in Gerusalemme, která mi byla před 20 léty přidělena, když jsem byl jmenován kardinálem. Její proces beatifikace po brzkém projednání v komisi kardinálů půjde do rukou Svatého otce. Kongregace vyzdvihovala, že naše církev má mnoho mučedníků a svědků víry z doby komunismu. Byli připomenuti zvláště lidický farář P. Štemberka nebo čihošťský P. Toufar. Rovněž jsme jim připomněli připravované a vlastně hotové “martyrologium”, o které projevili zájem, až bude v přístupném jazyce. Sami se ptali na diecézní proces o kardinálu Beranovi. Tady jsme museli přiznat, že tato kauza na diecézní rovině trochu vázne. Ale celkově projevili respekt a úctu k řadě mučedníků a svědků víry naší církve.

Třetí den návštěvy čtvrtek 13. 2. byl přeplněný návštěvami kongregací a papežských rad, například papežská rada pro sdělovací prostředky, pro mezináboženský dialog, pro rodinu, odpoledne pro novou evangelizaci, pro Justitia et pax a pro migranty. Ne všichni biskupové se mohli všech návštěv zúčastnit. A ne vždy byl přítomen “capodicastero”, čili nejvyšší šéf úřadu, například kvůli zahraniční cestě apod. Tak tomu bylo například při návštěvě důležité Kongregace pro nauku víry, které se zúčastnili všichni biskupové. Dříve se nazývala Svaté Officium. Je to jedna z nejdůležitějších kongregací, která má na starosti věroučné otázky integrity víry. Před 20 léty měla zodpovědnost za vyřešení otázek davídkovské podzemní církve. Tato problematika byla tehdy kongregací řešena. Někteří členové podzemní církve ještě žijí. V té souvislosti se někteří biskupové k tématu vrátili. Kongregace má na starosti i otázky pedofilie. Některé citlivé otázky z této oblasti byly také zmíněny.

Někteří z nás se pak zúčastnili dialogu s Papežskou radou pro sdělovací prostředky. S nimi jsme hovořili o tom, že nás na naší pouti ad limina provází křesťanská TV Noe, katolické rádio Proglas, veřejnoprávní Tv a další sdělovací prostředky. Papežská rada byla zjevně velmi mile překvapena, že takový malý postkomunistický národ má tolik mediálních možností. Srovnávali tuto naši situaci s možnostmi i velkých evropských národů, které neprošly komunismem. Připomněli jsme i naši vyšší odbornou školu publicistiky. Uvědomovali jsme si, že ani ta naše přítomnost ve veřejnoprávních médiích není zcela běžná u jiných evropských národů. Pak se rozběhl hovor o naší zodpovědnosti za možnosti, které máme, i o jejich využití pro evangelizaci. Takovéto rozhovory pochopitelně přispívají ke zvýšení našeho sebevědomí.

V poledne pak někteří biskupové jednali na II. sekci Státního sekretariátu se substitutem, “ministrem zahraničí” Mambertim především o velké “trvalce”, neschválené smlouvě mezi ČR a Vatikánem, která je naší mezinárodní ostudou, protože jsme snad posledním státem v Evropě, který takovou smlouvu dosud nemá. Bylo hovořeno o tom, co je tam třeba v naší současné církevně politické situaci doplnit. Jednou důležitou věcí je přidat tam odstavec o kooperačním vztahu mezi církví a státem. V souvislosti s restitučním zákonem mnozí neznalí novináři a politici konstatují, že jedním z účelů toho zákona je, že dojde k odluce církve od státu. Z těch vyjádření je zřejmé, že neznají naši ústavu, kde je jasně už dávno řečeno, že náš stát je nekonfesní, tzn. že se nespojuje se žádným vyznáním, a na druhé straně se tu o církvích říká, že jsou na státu nezávislé a že si svoje záležitosti řeší podle vlastních zákonů. Tady je to jasně dávno černé na bílém. Ale je pravda, že vlády a parlament dlouho po pádu komunismu neřešily majetkové narovnání a tím brzdily naplnění naší ústavy v oblasti ekonomické, aby v této oblasi církev nebyla závislá, jak to před několika léty jasně řekl Ústavní soud. Citované formulace naší ústavy však už nezachycují vývoj, který v Evropě, zvláště za poslední půl století v této oblasti nastal, totiž že se mezi státem a církví rozvíjí nový vztah, ne separace (odluka), ale kooperace (spolupráce) v řadě společných oblastí.

A tuto skutečnost bude nutno do smlouvy zabudovat.

V podvečer jsme se všichni sešli v nádherné památné bazilice Santa Maria Maggiore, kde jsme společně slavili eucharistii s našimi poutníky a našimi médii. Bohoslužba se konala v prostorné postraní kapli. Tato bazilika je pro naši církev a pro náš národ památná tím, že papež Hadrián II. zde položil na oltář liturgické knihy ve staroslověnštině, které mu přinesli svatí Cyril a Metoděj, a tím je schválil pro bohoslužbu. To znamená, že se v tehdejší době staroslověnština stala (a dlouho zůstala) čtvrtým oficiálním církevním liturgickým jazykem, dávno před jinými evropskými jazyky. Naši svatí věrozvěstové předběhli o více než tisíc let církevní vývoj. I tato bohoslužba zde u Panny Marie Sněžné, jak se bazilika také nazývá, nás naplňovala radostným sebevědomím a vděčností.

A nastal vrcholný den naší pouti, pátek 14. února, den setkání se Svatým otcem. V universální církvi se v ten den slaví památka našich věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje.

Tento den byly ještě i další úkoly, například návštěva Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, kde se hovořilo o otázkách překladů a úpravy našeho misálu, o liturgické praxi, o tendencích vracet se ke tridentské liturgii a k předpisům, které kolem toho panují. Někteří si posteskli, že se těmto tendencím dává přílišná svoboda a nezávislost na biskupovi, který je hlavním liturgem diecéze.

Než jsme odjeli ke sv. Klimentu, byli jsme s kardinálem Dukou přijati novým státním sekretářem, druhou osobou ve Vatikánu, nově jmenovaným kardinálem Parolinem. Tématem bylo, co ho jako státního sekretářem především zajímá: smlouva s Vatikánem. Byl informován o naší situaci. On rozumí postkomunistické situaci. To prokázal, když byl před několika léty na nižším diplomatickém místě ve státním sekretariátu. Jeho rysem je, že umí chápavě naslouchat. Já jsem se s ním setkal už před časem v severní Itálii v Cuneu. Tématem našeho setkání nemohlo být nic jiného než smlouva mezi ČR a Vatikánem, majetkové vyrovnání a jejich souvislost. Cítili jsme zřetelně, že chápe naši situaci a že za námi stojí...

Tento den jsme slavili liturgii pochopitelně u sv. Klimenta, kde byly uloženy ostatky tohoto svatého papeže. Ostatky nalezli svatí bratři na Krymu a přinesli je do Říma papeži. Když zde v Římě v r. 869 zemřel sv. Cyril, byl slavnostně se všemi poctami pohřben právě v tomto chrámu nedaleko Kolosea. Toto místo je každoročně místem setkání representantů “cyrilometodějských” slovanských národů a pokaždé některý jiný národ předsedá bohoslužbě. Tento rok připadl na nás. Mohli jsme tak při své pouti – jak směrnice pro slavení ad limina doporučují – navštívit a slavit tuto významnou událost místní římské církve a zároveň našich blízkých národů u hrobu sv. Cyrila. Po mši sv. jsme šli v průvodu se světly do podzemí, do míst, kde byl původně sv. Cyril pochován.

V 11 hod. byla nejdůležitější, všemi velice očekávaná událost celého ad limina: návštěva u “prahů” Petra dnešních dnů – v Apoštolském paláci papeže Františka. Strávil s námi celých 90 minut. O tomto bodu naší návštěvy ad limina v Římě bylo asi nejvíce napsáno, protože se o její obsah nejvíce zajímali novináři i politici, a nejvíce se o tom psalo, pravdivě i v novinářských spekulacích. Biskupové, přímí účastníci, byli na toto setkání nejvíce dotazováni, takže je o tomto bodu naší návštěvy nejvíce přímých zpráv. A jsou tu i písemné dokumenty, jako papežův projev, vyvěšený na webech, pozdrav kardinála Duky papeži Františkovi (na webu arcibiskupství).

Papež se projevil přesně tak, jak ho lidé znají: otevřený, neformální, bratrský a otcovský. Dovede přirozeně vytvořit bratrskou atmosféru. Když bylo po fototermínech s našimi spolupracovníky v knihovně apoštolského paláce, pozval nás, abychom si sedli do kruhu kolem něho, jako v rodině. Když kardinál Duka povstal, aby přednesl svůj pozdrav, papež řekl svým odzbrojujícím způsobem: sedněme si, je to pohodlnější. Na jeho pozdrav neodpověděl svým projevem, ale jeho text nám dal do ruky, abychom si ho potom přečetli. Papež nemiluje formality. Pak nás vybídl k dialogu o naší situaci, abychom vyslovovali komentáře a dávali mu otázky. On sám pak komentoval naše projevy a kladl nám své otázky. Větší část dialogu se týkala duchovní práce církve, její pastorace, jejího duchovního života, modlitby. Hovořili jsme o kněžských povolání, o vzdělání kněží, o jejich práci ve farnostech, o počtech věřících, o školách, o sociální práci církve, o charitě. A při těchto otázkách – papež se například ptal, kdo platí školy – se došlo také na otázku majetkového narovnání. Mě překvapil, že vyslovil slova o “právu a spravedlnosti”. Prostě v našich konkrétních situacích nás nenabádal všeobecně, že církev má být chudá, jak to vyslovil v jiných kontextech. Jeho slova v tomto rozhovoru jsou například i odpovědí na dopis, který mu napsala soudružka Procházková, a na napomínání i jiných nepřátel církve, kteří bibli dobře nechápou. Papež nám důrazně připomínal, že se máme dobře starat o majetek, aby “byl spravován uvážlivě a transparentně”. Nabádal k tomu, aby byl vyvinut “takový systém, který by každé církevní instituci zaručil základní prostředky a svobodu”. Zdůraznil, že materiální prostředky jsou určeny výlučně k duchovnímu poslání církve...”. Doporučuji politikům a novinářům, aby si dobře všimli, co papež říká. Nemluvil nám o chudé církvi, jak nám to stále protivnici vnucují, ale o dobrém hospodaření, aby církev mohla dobře plnit “své duchovní poslání”. To nespočívá jen v kázání a modlitbě, ale také sem patří charita, starost o chudé, sociální činnost. Papežova slova o “právu a spravedlnosti” znamenají, že se máme postarat, aby proces narovnání proběhl spravedlivě, aby nás státní instituce neokrádaly, a také aby nám politici neupírali právo, abychom mohli to, co nám patří, řádně vlastnit a spravovat, a ne jak to často proklamuje Sobotka i Zeman, kteří by nám chtěli omezit v rozporu s ústavou spravování našeho majetku tím, že nám chtějí předepisovat, co s tím majetkem máme dělat. To jsou komunistické totalitní manýry z doby 50. let. My se samozřejmě budeme orientovat podle toho, co říká papež, a ne podle neústavních výroků našich politiků, kteří nerespektují lidská práva a chtějí i dnes okrádat církev. Mně velice potěšilo, že papež stojí jasně na pozici práva a spravedlnosti. Myslím, že by se od něj mělo mnoho našich politiků učit.

Je překvapující, kolik nesmyslů, nepravd i nenávisti jsou schopni politici i novináři vyslovovat, jak to lze číst v médiích, v monitoringu, bez ohledu na jasná vyjádření papeže Františka. Novináři zlehčují tato vyjádření, a proto si vymýšlejí, že jsme papeže dostatečně pravdivě neinformovali. Musím říci, že samozřejmě ne všichni biskupové se “vrhli” do diskuse o majetku. Stručný dialog na toto téma začal otázkou papeže, kdo platí naše školy. Chci zdůraznit, že on ve svých výrocích nevycházel pouze z toho, co jsme mu řekli my, ale měl už předem přesný obraz o situaci, jak to vyslovil ve svém textu, který už před tím připravil. Má k dispozici Státní sekretariát, který byl námi už před tím dostatečně o všech záležitostech průběžně informován. Vím to i z vlastní zkušenosti. V oblasti majetku se hovořilo o základních principech a ne o konkrétních aspektech a sporech...

Pro nás biskupy jsou papežova slova orientující. Výmysly, které bohatě vyslovují politici a novináři necháváme stranou. Je třeba vést seriózní dialog, jak to také ostatně řekl sám papež. Ve svém textu nás totiž vyzval ke “konstruktivnímu dialogu se všemi lidmi a také s těmi, kteří jsou vzdálení jakémukoliv náboženskému cítění”. A mluvil také o “otevřené a klidné konfrontaci”. K dialogu je třeba dobré vůle a ochoty obou stran. Našim partnerům jde často o jejich politické divadlo uvnitř vlastních stran, takže jim nejde o věc, o pravdu, ale o politický boj, na který my doplácíme a kterému oni obětují pravdu a spravedlnost. Jde jim často o politickou sebezáchranu na úkor pravdy a spravedlnosti. V takové situaci je konstruktivní dialog téměř nemožný. V dialogu s papežem jsem měl někdy pocit, jakoby jeho citovaná slova byla skrytou narážkou na naše rozhovory s odpůrci, které nemají smysl, protože nerespektují demokratické principy, ani náš právní řád. K tomu se ještě vrátím později ve zvláštním článku na svém webu, abych ukázal nesmyslnost námitek a nezákonných požadavků, které si nepřátelé odvažují bezostyšně vyslovovat.

Mezi dalšími většími či menšími tématy, která byla krátce zmíněna, byla i kauza arcibiskupa R. Bezáka. Nebyla probírána detailně, ani se do ní nezapojovali “všichni čeští a moravští biskupové”, jak o tom rychle podle svých dohadů informovali novináři, zvláště slovenští. Musím říci, že toto téma bylo zmíněno v souvislosti s neklidnou církevní situací na Slovensku, nevím už přesně, v jakém kontextu. A tu se jeden biskup otázal na kauzu Bezák. Papež František ukázal, že o kauze ví, že ví, kde se arcibiskup Bezák nachází. Nešlo se do detailů. Byla vyslovena otázka, jestli ho papež přijme. Mluvil v podstatě jen papež, který vyslovil naději, že se v budoucnu kauza vyřeší. Takto obecně zůstal problém formulován, jak se o tom stručně a obecně zmínil biskup Lobkowicz v TV Noe. Co z toho udělali novináři, je doklad jejich hrubě manipulační práce. Já jsem se tady ve Vatikánu pak zajímal o věc více osobně. Ale k tomu se vrátím až mimo souvislost s ad limina později.

Závěrem: Jistě by bylo ještě mnoho dalších větších či menších témat, zkušeností a sdílení, ale nechci více prodlužovat toto už stejně dosti dlouhé vzpomínání. Touto cestou jsem se chtěl rozdělit o své zážitky a zkušenosti, radostné a plné naděje, ale i o zkušenosti negativní, zvláště s postoji a činností politiků a novinářů. Nejde mi o osobní nepřátelské zaujetí proti těmto mým spoluobčanům, ale byl jsem v mládí vychován k pravdě a celý svůj život jsem se snažil jít touto cestou, i když jsem narážel a ve svém životě tím trpěl. A ani dnes nemohu jinak, i když se to mnohým nelíbí. Snad někdy bylo moje vyjádření trochu tvrdší, ale myslím, že na hrubá vyjádření sdělovacích prostředků je třeba pro veřejnost příslušně reagovat. Za komunismu mi mnozí radili, abych si nedělal problémy. Ale osobní pohodě nelze dávat přednost před dobrem pro tuto naší nemocnou společnost, zvláště v oblasti mezilidských vztahů.

Jsem při tom velmi spokojen, že jsme s papežem a dalšími čelními představenými ve Vatikánu měli takovou jednotu a pochopení.

kardinál Miloslav Vlk