Ohlednutí za uplynulým měsícem

I když důchodce nemá pravidelné povinnosti v oficiální pastoraci v diecézi, přesto se mnohdy nahromadí tolik záležitostí, že se to obtížně stíhá.

V polovině minulého měsíce jsem byl pozván účastnit se udílení Templetonovy ceny prof. Tomáši Halíkovi. Kromě toho, že této slavnosti předsedal syn jejího zakladatele Templetona st., účastnilo se jí mnoho významných osobností nejen od nás a z Anglie, ale i z dalších zemí Evropy. O slavnostní ceremonii i o projevech při ní media dostatečně informovala. Asi více účastníků cítilo, že při číši vína po slavnosti byla pěkná chvilka setkávání a vzájemných rozhovorů s mnohými osobnostmi. I pan Templeton ml. se vmísil do pestrého množství a rozmlouval s mnohými účastníky.

Mne při tom oslovil generální sekretář České biskupské konference Mons. Tomáš Holub s dotazem, jestli bych nezastupoval ČBK na plenárním zasedání Italské biskupské konference, které se konalo od 19. do 22. května, protože jsem měl v plánu letět z Londýna do Říma. Tak mi přibyl další úkol. Z účasti na slavnostním obědě druhý den jsem se musel omluvit z důvodu odletu do Říma.

Využil jsem ale volného dopoledne a zajel se podívat do Welwyn Garden City na předměstí Londýna, kde se nachází Centrum Díla Mariina. Před léty jsem tam strávil několik týdnů kvůli studiu angličtiny. Vzpomínali jsme, že v r. 1977 dostala Templetonovu cenu také Chiara Lubichová. Navštívil jsem přátele a všiml si růstu a změn v tomto centru.

V Itálii jsem pak prožil krásnou zkušenost. Pozvala mě totiž mladá žena Hana M., která vstoupila do zajímavé duchovní rodiny, nesoucí jméno Mnišská rodina Betléma, Nanebevzetí Panny Marie a sv. Bruna. Sestra Hanka skládala své první mnišské sliby a v řádu je zvykem k této příležitosti pozvat některého biskupa. Protože pochází z pražské arcidiecéze a já jsem ji kdysi biřmoval, tak si vzpomněla na mne.

Jejich klášter se nazývá Madonna del Deserto a nachází se v horách na Monte Camporeggiano u Gubbia v Umbrii. U této příležitosti mě pozval biskup Gubbia, Mons. Mario Ceccobelli na velkou slavnost: emeritní biskup z Gubbia slavil 50 let svého biskupského svěcení, takže jsem se zúčastnil oslav spolu s umbrijskými biskupy.

Sestry mnišky rodiny Betléma jsou přísným řádem. Přitahuje je duch pouště, kontemplace Ježíšovy tváře a neviditelného a skrytého Otce. Čerpají z čistého pramene evangelia ve škole Panny Marie. Proto se jejich charizma vyznačuje tichem, samotou a bratrským a sesterským společenstvím, neustálou modlitbou, slavením liturgie a manuální prací. Během týdne přebývají v tichu a samotě svých pousteven. V době od nešpor až do poloviny následujícího dne bdí v intenzivní modlitbě, živí se Božím slovem, modlí se, spí, rozjímají, adorují Pána v eucharistii, slaví liturgickou modlitbu hodin církve, studují. Odpolední čas je vyhrazen práci. Dvakrát denně se komunita shromažďuje v klášterním kostele, kde se slaví nešpory, matutinum a eucharistie. Každé pondělí je dnem ticha a naprosté samoty. Tento den se nazývá „dnem pouště“. Komunita se shromažďuje v kostele pouze ke slavení eucharistie. Každou sobotu se shromažďují ke kapitule, kde každá sestra prosí za odpuštění svých nedostatků v lásce během týdne. Neděle je dnem radostného bratrského, sesterského liturgického společenství, slaveného i společným jídlem, dlouhou vycházkou v přírodě a setkáním komunity. Tento den je dnem sesterského společenství.

Jsou rozšířeny po celém světě, mají asi 700 členů pocházejících z různých kontinentů. Žijí ve 34 klášterech. V jejich řadách je také asi 10 Češek. Sestry žijí v jednotlivých „poustevnách“ o samotě. Poustevny jsou vedle sebe a jsou vně propojeny křížovou chodbou. V poustevně tráví většinu svého dne. Větší část breviáře se modlí společně, ale některé jeho části a meditaci konají o samotě ve své cele. Tam také o samotě jedí.

Rodina Betléma vznikla 1. listopadu 1950 na Svatopetrském náměstí ve chvíli, kdy papež Pius XII. vyhlašoval dogma o Nanebevzetí Panny Marie. Zde má původ jejich název. Několik francouzských poutnic tehdy zaslechlo povolání založit nové komunity, jejichž posláním by bylo podílet se na životě Matky Boží, přebývající v srdci Trojice, životem adorace Otce v Duchu a v Pravdě. Proto všude v klášteře uvidíte Rublevovu ikonu nejsvětější Trojice. V roce 1951 se tak v jedné francouzské vesnici zrodilo společenství zasvěcených žen, které začínají žít tento „plán Panny Marie“. Povolání má rovněž kořeny v tradici a životní moudrosti „láver“ východních pouští ze 4. stol., tak jak je přijal v 11. stol. sv. Bruno. Proto název této duchovní rodiny je „Rodina Betléma, Nanebevzetí Panny Marie a svatého Bruna“. V roce 1998 papež Jan Pavel II. uznal toto společenství jako řeholní institut papežského práva.

Slavnost prvních slibů sestry Hanky se konala v obrovském stanu. Účastnili se jí i dva biskupové z Gubbia, několik českých i domácích italských kněží. Byli tu i bratří z mužského kláštera stejné spirituality, který se nachází na Monte Corona, v horách na protějším horském svahu gubbijského údolí.

Novicka skládala první mnišské sliby do rukou převorky komunity a přijala jméno Doreana, které znamená „Obdarovaná“. Obřad slibů byl poměrně dlouhý. Modlitby a liturgie řádu jsou poněkud poznamenány východním obřadem. Slibů se zúčastnila řada českých přátel profesky, také rodiče a sestra Zuzana.

Doreana vyrůstala v nevěřící rodině, ale v 16 letech našla víru a přijala křest. Ji pak následovala na cestě konverze i sestra Zuzana. Obě sestry jsou dokladem, že Duch sv. v církvi působí, jak to lze pozorovat na mnoha podobných příkladech.

Po návratu do Říma jsem se zúčastnil ve dnech 19. - 22. května z pověření ČBK plenárního zasedání Italské biskupské konference CEI. Je to největší biskupská konference na světě, mající hodně přes 200 členů. Soutěží s velikostí brazilské biskupské konference.

Zvláštností této konference bylo, že jejího předsedu jmenoval vždy sám papež jako biskup římský a primas Itálie. Zahájení zasedání konference se proto také zúčastnil sám papež a přednesl obšírný projev. Již dříve naznačil, že by si přál, aby i tato největší konference v církvi si svého předsedu volila jako ostatní konference, aby tedy nebyl jmenován papežem. Ve svém projevu na zahájení to papež znovu zopakoval. Ostatně tato myšlenka odpovídá papežovu stylu a srdci.

Ve svém projevu, který byl pak uveřejněn, mluvil papež o tom, co očekává od biskupské konference, od biskupů. Jeho projev může být užitečný i pro ostatní konference. O přestávce se papež pozdravil se všemi domácími biskupy i s hosty, kteří se zúčastnili zasedání. Po přestávce se pak zúčastnil i další části konference, kdy se rozvinula diskuse o papežovu projevu, biskupové kladli otázky a papež odpovídal.

Největší část konference byla věnována dlouhé diskusi o papežově návrhu volit si svého předsedu. Biskupové vyslovovali své názory pro i proti. Především se hovořilo o změně stanov, kterou nová situace vyžadovala.

V tomto měsíci tu byly různé události a slavení v Římě, kanonizace a jiné velké akce. To nás také zvalo se účastnit. Vše to byly příležitosti setkat se třeba i osobně s papežem Františkem.

Možná si ani pořádně neuvědomujeme při 25. výročí pádu komunismu, jaké to možnosti máme, a že v podstatě před nedávnem tohle vůbec nebylo možné. Je proto třeba děkovat za dar svobody, kterou máme, a učit se jí užívat zodpovědně.

kardinál Miloslav Vlk