Rok zasvěceného života

Papež František vyhlásil 21. listopadu minulého roku, v den památky Zasvěcení Panny Marie v Jeruzalémě, “Rok zasvěceného života“, který začal loni o první adventní neděli a bude uzavřen na svátek Uvedení Páně do chrámu, 2. února 2016. Papež připomíná 50 let od schválení koncilové konstituce o církvi „Lumen gentium“, která věnuje svou VI. kapitolu zasvěcenému životu, a rovněž dekret téhož koncilu „Perfectae caritatis“ o obnově zasvěceného života. Výslovně připomíná návaznost na perspektivy, které svatý papež Jan Pavel ve svém apoštolském listě „Na prahu nového tisíciletí“ (Novo millennio ineunte) celé církvi předložil.

Tento Apoštolský list papeže Františka je v každém odstavci zářivou ukázkou jeho srdce, jeho integrálního myšlení, které se při naplňování jeho apoštolské služby projevuje v každém jeho gestu i v každém slově. V podtitulu je list adresován „všem zasvěceným“, ale mluví v něm také k celé církvi. Je pevně zasazen do kontextu naší doby. Vychází také z prorockých myšlenek svatého Jana Pavla o Duchu svatém, který i v církvi dnešních dnů silně působí a ji vede. Mimořádné projevy Ducha svatého jsou zcela patrné například v nových formách zasvěceného života. Papež František připomíná, že je jistě také vhodné se s vděčností ohlédnout do slavné minulosti a děkovat za obrovské dary a milosti, kterými Duch svatý dějiny církve tak slavně naplňoval. Ale jasně připomíná, že dnes nejde „o archeologii“, a základním zaměřením tohoto roku musí být současnost, číst znamení časů, „kreativně“ naslouchat Duchu sv. a učit se chápat, jak ta „inspirující jiskra“ začátku každého charizmatu má v církvi působit dnes. Každé charizma musí vážně ověřovat svou přítomnost v životě církve dnes a odpovídat na otázky kolem nás. Jen s touto pozorností, s učenlivostí k impulzům Ducha svatého se tento rok přetvoří na autentický kairos, Boží čas, bohatý na milosti a proměnu. Papež od charizmat očekává, že „probudí svět“ prorockým charakterem řeholního života, že půjdou k „existenčním periferiím“, ke starým lidem, k opuštěným, k nemocným a umírajícím. To je linie evangelia. A to papež žádá ode všech.

V první kapitole svého listu poznamenává, že východiskem každého charizmatu bylo evangelium a radikální následování Krista, a to musí být i pro současnou chvíli „vademecum“ obnovy zasvěceného života. I dnešní nová církevní hnutí mají právě toto východisko: žít radikálně evangelium podle příkladu první jeruzalémské komunity křesťanů, která byla společenstvím, mající „jedno srdce a jednu duši“, žijícím se Zmrtvýchvstalým ve svém středu.

Ve 2. bodu této první kapitoly papež obšírně rozvádí téma „společenství“ a vyslovuje požadavek, aby zasvěcené osoby, ženy i muži, byli „vášnivými“ budovateli „projektu společenství“. Mluví o „mystice setkávání“ a zdůrazňuje „trojiční model každého společenství“, to znamená vztahy mezi členy společenství podle vztahu božských osob v Trojici.

Společenství v lásce Ducha svatého a jednota – to jsou stálé akcenty i ostatních papežových projevů. Jsou doslova zlatou nití i celého apoštolského listu. Papež tyto akcenty vyjadřuje stále novými formulacemi, takže nejde jen o pouhé opakování. „Budovat společenství“ nejen uvnitř řeholních komunit, ale i mezi nimi, ano „vycházet“ i ke druhým charizmatům, setkávat se s nimi. To se už jednou uskutečnilo ve výjimečném setkání starých a nových charizmat v říjnu 2010 v Assisi na pozvání tamních františkánů a Díla Mariina. Bylo to myslím první historické setkání toho druhu v dějinách církve: jednotlivá charizmata si na společném setkání v tamní bazilice vzájemně sdělovala zkušenosti se svými charizmaty, navazovala živé kontakty a uzavírala mezi sebou „pakt jednoty a lásky“. Papež vlastně žádá, aby tato jedinečná zkušenost (i když ji nevzpomíná) nebyla výjimečnou událostí, ale častou praxí, zvláště v tomto roce zasvěceného života.

A jde dále: „Kromě k osobám zasvěceným se obracím i k laikům, kteří s nimi sdílejí ideály ducha a poslání“. Ať se buduje široká „rodina charizmatu“... A zve i laiky, aby se účastnili na setkání zasvěcených.

Jde překvapivě ještě dál. Obrací se také na osoby zasvěcené i v jiných křesťanských společenstvích, například na pravoslavné, na společenství vzešlá z reformy a mluví o „ekumenismu zasvěceného života“.

Z oblastí zasvěceného života se dívá dál: Rok zasvěceného života se týká celé církve. Zasvěcení se nemají uzavírat jen do oblasti řeholních komunit, ale „vycházet“ z vlastních hranic, „uscire“ – jak zní papežův oblíbený „slogan“. Nebýt „uvězněni“ jen ve vlastním myšlení, ve vlastní spiritualitě pro sebe, dávat ji vědomě ke službě celé církvi, budovat společenství s místní církví. A ještě dále: vycházet k „existenciálním periferiím“, což je „srdeční záležitost“ papeže Františka (desiderio appassionato“).

Církev si má být vědoma velkého daru, kterým je přítomnost zasvěceného života pro život společenství církve. Připomíná biskupům, aby „srdečně a s radostí“ přijímali osoby zasvěceného života a uvědomovali si „duchovní kapitál“, který prospívá celé církvi...“ Ano, být „experty společenství“ v církvi, jak to říkal svatý Jan Pavel, protože církev má být „domem a školou společenství“ (NMI, čl. 43). Být kvasem pro společnost, inspirovat ji evangeliem, aby byla „městem na hoře ležícím“.

Papež František zdůrazňuje: budovali na základech vzájemné lásky, kterou Duch svatý vlévá do srdce každého (srov. Řím 5,5), a ne pouze na vlastních silách, na vlastních aktivitách, na „proselytismu“, „na číslech“, ale vytvářet „církev přitažlivou“.

Nepřeháním, jestliže vnímám jako zlatou nit tohoto listu: společenství v lásce Ducha svatého, které je „papežovou vášní“ v jeho myšlení i konání.

kardinál Miloslav Vlk