Angažovanost církve ve společnosti

V článku „Církev ve společnosti“ z 27.4. tr. na tomto webu jsem se zmiňoval o obětech, které církev i pro tuto společnost v dobách komunistického totalitního režimu přinesla.

Letošní rok je chvíle určitého ohlédnutí se zpět. Proto se chci zastavit u některých momentů aktívního vkladu, který církev do společnosti přinesla a přináší. Od dob středověku měla církev starost o chudé a nemocné, zakládala špitály, řády k tomu založené se věnovaly těm potřebným dříve, než tuto starost z velké části převzal moderní stát. Starala se o kulturu, nádherná architektura, galerie plné obrazů s náboženskou tématikou. K tomu užívala majetek, který vlastnila.

Ve výše citovaném článku jsem se zmínil o snaze komunistického režimu zlikvidovat náboženství a církev, eliminovat ji ze života společnosti, jak jsme to my starší osobně zažili. Proto je třeba nezapomenout na oběti, které církev i pro život společnosti přinesla.

V dnešní době vlivem mediálního stylu přinášet především negativní zprávy, se i vůči církvi často traktují a zdůrazňují momenty negativní, nejen pravdivé, ale v naprosté většině i vymyšlené. A to je nespravedlivé.

Víme dobře, kolik dezinformací se nedávno šířilo kolem restitucí, kolik pohádek, zvláště některé soudružky i bývalé soudružky, vybájily a kolik bájí volebně i mimovolebně, populisticky a často velmi nekompetentně šířila ČSSD a její mluvčí, a „lid“ jim věřil, poněvadž mu to lahodilo. Stačí na tomto webu zadat slovo „pohádky“ a otevře se asi 15 článků s touto tématikou.

I v současnosti ještě pan Tejc šíří bláboly o tom, že by majetek některých náboženských řádů, které mají v čele cizince jako představené, mohl být převeden do ciziny. Tím si zřejmě léčí určité komplexy ve vnitrostranickém boji. Těm jeho „pohádkám“ mohou uvěřit jen lidé, kteří ještě myslí komunisticky, protože v tehdejším režimu bylo všechno možné, právo často neplatilo. Mnozí myslí stále v takovýchto kategoriích. Pokud se nenaučíme myslet trochu demokraticky, pak takováto propaganda bude účinná a bude snadno rozdělovat naši společnost.

A známe pohádky o tom, že ten majetek církvi nepatří. To říkají ti, kteří neznají instituci pozemkových knih, které měly právní autoritu. Co tam bylo zapsáno na určitého majitele, mělo váhu zákona.

A naplňování příslibu zákona o církevních restitucích, který měl být vydán hned po roce 1991, se protahovalo dvacet let! Vlády stále odkládaly jeho vydání, aby mohly i nadále, i v demokratické společnosti, protiprávně využívat tento majetek. A po vydání restitučního zákona v r. 2012 mělo být vydání majetku církvím uskutečněno zhruba do 1 a půl roku. Povinné osoby jeho vydání stále protahují pod různými většinou vymyšlenými záminkami, a tak i nadále využívají tento majetek, po dávno prošlé zákonné lhůtě. Tak si zdržováním prodlužují zisky z onoho majetku, případně ho „rabují“ /viz lesy!/

Vydaného majetku je v současnosti v průměru teprve pár desítek procent. Samozřejmě by církev měla právo tento stav žalovat. Ale místní církve, diecéze, trpělivě čekají. Pan Tejc však straší lidi vymyšlenými předpověďmi. Pozitivní postoje církví novináři kupodivu příliš nekomentují.

Často se lidem namlouvá, že stát platí církve a zatím jim jen dával a dává část zisků, které měl z církevního majetku, který drží.

Když stát církevním subjektům vrátí majetek, pak jim nikdo (ani prezident) nemůže mluvit do toho, nač ten majetek budou používat. Ani papež diecézím do toho nemluví (princip subsidiarity!). To je výlučné právo místních církví. Pokud by jí do toho někdo chtěl mluvit, prozrazuje, že se ještě nezbavil zbytků komunismu ve své hlavě.

Tradicí církve je být přítomná a spolupracovat se společností. Až osvícenství a Velká francouzská revoluce uzavřely církev do ghetta, jehož brány otevřel až II. vatikánský koncil, jak to důsledně uvádí do života papež František. Kam dovedla snaha osvícenců a protagonistů francouzské revoluce vybudovat na jejich „krásných“ heslech „novou společnost“? Ke koncentrákům a gulagům s hekatombami mrtvých! Lidé bez duchovní orientace se ani potom nepoučili.

U nás byla po pádu komunismu církev odsouvána pragmatickými politiky s dědictvím minulosti v jejich hlavách na okraj a tito politici neměli zájem s církví počítat a spolupracovat. Ale církev přesto od začátku nové doby svou sociální a duchovní aktivitou vyvíjela úsilí ve prospěch společnosti. Myslím tu třeba na aktivity charity nejen při povodních a jiných katastrofách, ale třeba péčí o bezdomovce či aktivitami v oblastech sociálně potřebných spoluobčanů. A nejen doma, ale svými aktivitami církev reprezentovala naši republiku i v cizině. Některé diecéze postavily nemocnice (v Ugandě, na Haiti aj.) a rozvíjejí i další aktivity.

Významná je i sociální a duchovní činnost církve například v armádě, kde řada duchovních slouží jako vojenští kaplani. Nebo jiní duchovní jsou k dispozici nemocným jako nemocniční kaplani.

Kromě toho církev rozvinula iniciativně už od r. 1995 službu paliativní péče a doprovází nemocné v terminálním stavu v lůžkových či mobilních hospicových zařízeních a nečekala, až budou hotové restituce nebo až jí k tomu bude někdo vybízet. Takových zařízení církev provozuje 17. (více k tomuto tématu zde). Myslím, že by se měli mediální pracovníci víc zajímat i tyto široké aktivity církve.

A to nemluvím o tom, co je vlastní činností církve – o široké duchovní službě naší nemocné společnosti.

kardinál Miloslav Vlk