Papež a rok milosrdenství

Téma „potrat v roce Božího milosrdenství“ bylo 2.9. v tolika agenturních zprávách (napočítal jsem jich asi 10) traktováno s tučnými nadpisy skoro stejnými slovy, zřejmě opsanými ze zprávy ČTK z 1.9., která ji převzala z agentury Reuters. Je určitě chvályhodné, že média udělala tak velkou propagaci Svatému roku, roku Božího milosrdenství, a papežovu jinak skrovnému dopisu kněžím k této příležitosti...

Ale podívejme se přímo, co říká papež František ve zmíněném dopise kněžím. Odvolává se na běžnou praxi v církvi, že u příležitosti vyhlášení „Svatého roku“ podle tradice už starozákonní, (Svatý rok tam byl „velkou amnestií“) papež ze své kompetence stanovuje možnost získat odpuštění „starých dluhů“ (myšleno duchovně) a získání zvláštních milostí a duchovních darů za určitých podmínek. Ty podmínky papež připomíná v citovaném dopise: vyznání hříchů a obrácení, tj. rozhodnutí už nehřešit, vykonat určité pokání, přijmout eucharistii, vyznání víry, modlitbu za papeže.

Smysl svého dopisu zdůvodňuje takto: „Mimořádné jubileum milosrdenství mi dovoluje, abych zdůraznil (fokalizoval), některé body, které pokládám za důležité, aby slavení Svatého roku bylo pro všechny věřící skutečně setkání s Božím milosrdenstvím.“ A připomíná kněžím, aby mysleli i na nemocné a staré, a umožnili také jim zúčastnit se podle jejich možností milostí Svatého roku. Aby mysleli i na vězně.

A pak papež přichází „k jednomu z těžkých problémů naší doby“ – vztah k životu, k přijetí nového života, mluví o potratech. „Vím, že je to existenční a mravní drama“. A zmiňuje tu své zkušenosti z praxe zpovědníka a duchovního rádce a připomíná hluboké zranění svědomí z hříchu zabití nenarozeného plodu, zranění, které po odpuštění zůstává jako jizva v duši a ve svědomí i do vysokého věku. Odstavec, ve kterém papež mluví o tomto zlu, je z celého listu nejdelší (14 řádků). Ale připomíná tu, že „žádnému, kdo se kaje, nemůže být Boží odpuštění odmítnuto, zvláště když s upřímným srdcem přijme svátost smíření (zpověď), aby obdržel usmíření s Bohem Otcem“. Ve svém listu kněžím připomíná, jak mají k takovým hříšníkům přistupovat .Projevuje se tu papežovo jemné srdce, jak ho známe, citlivé zvláště ke všem, kdo trpí a kdo jsou nějak vyloučeni a na okraji...

Vedle hříchu zabití plodu, které je porušením božího přikázání desatera „nezabiješ“, zůstává ještě církevní trest vyloučení ze společenství z církve, exkomunikace vyhražená papeži a biskupům, ordinářům, která znamená vyloučení ze společenství církve, zvláště z přijímání svátostí, tj. z účasti na živé přítomnosti Krista v církvi. Odstranit, sejmout tuto exkomunikaci, bývalo vyhrazeno papeži, ale on ji podle nového CIC poskytuje biskupům a dalším ordinářům a ti je případně mohou dát některým zpovědníkům, třeba na poutních místech. V citovaném listu však papež v tomto Svatém roce Božího milosrdenství poskytuje toto právo výjimečně jako „fakultu“, jako dovolení, i všem kněžím.

Hřích je v katolickém chápání základní porušení toho, co Bůh dal člověku jako zákon, jako základní orientaci pro jeho život, aby byl šťastný, když se jí bude řídit. Tím je daná jeho identita. Sekularizovaný člověk tohle většinou nepřijímá a myslí si, že má svobodu si dělat opravdu, co chce, že si všechny zákony pro svůj život, všechna pravidla chování stanoví sám, že si se svým životem může dělat, co chce. To je základní omyl, který způsobuje tolik těžkostí a bolestí v životě jedince i společnosti. Tohle je výchozí realita celé záležitosti. O trestu exkomunikace mluví jasně Katechismus katolického a také kodex církevního práva (CIC) ve vydání z r. 1983. V kánonu (paragrafu), 1398 chrání zvláště nenarozený život. V něm se výslovně říká: „Kdo provedl a nechal si provést dokonaný potrat, upadl do exkomunikace nastupující bez rozhodnutí představeného /ipso facto, automaticky/“.

Chápu, že redaktoři, kteří o těchto věcech píší, jsou na tenkém ledu a málo rozumějí tomu, o čem píší. Pak se bohužel ani řádné neinformují a nekonzultují, a tak často podávají věci nesprávně. Ve výše uvedených citacích z papežova listu, se podívejme, jak média pochopila papežův list, který zřejmě tehdy mnozí ještě nečetli. Titul svých článků většinou uvádějí jako: „papež vyzval kněží...“ (Tady musím upozornit, že 4. pád množ. čísla od slova „kněz“ je podle pravidel čes. pravopisu „kněze“, tedy „vyzval kněze“), „aby promíjeli potrat“. Většina agenturních zpráv formuluje: „aby kněží odpustili ženám potrat“, aby „ženám odpustili interrupci“, „aby odpustili ženám po potratu“. Slovo „hřích“ se v těchto zprávách téměř nevyskytuje.

Aby bylo jasno, řekněme si, „co se odpouští“, a „kdo odpouští“.

Desatero je obecným základním morálním kodexem lidstva, daným samotným Bohem. Jeho přikázání „nezabiješ“ chrání základní hodnotu člověka – jeho život. Církev při tom klade zvláštní důraz na nenarozený, bezbranný život.

Na potratech se přistihujeme, jak jsme falešní a jak sami sebe klameme. Potratu, tomu zabití, říkáme „přerušení těhotenství“, jako by po tom „přerušení“ mohlo následovat nějaké pokračování. Jsme neupřímní. Nebo se říká, že žena má právo na své tělo, a zakrýváme fakt, že ten plod není striktně vzato už její tělo, ale je to rozvíjející se jiný subjekt. Kdesi při soudu o dědictví bylo přiřčeno právo dědit ještě nenarozenému subjektu jako nositeli práva. Potrat jako čin zabití nelze už vzít zpět, nelze ho změnit. To, co se stalo, nemůže se odstát. Ale zůstávají důsledky takového činu, je tu těžké provinění, hřích.

Je třeba zřetelně říci, že kněz sám ze sebe nemůže odpouštět provinění, která věřící ve svátosti pokání, ve zpovědi, vyznávají. V bibli je věta:“ „Kdo může odpouštět hříchy než sám Bůh“. A formule rozhřešení, tj. odpuštění hříchů ve zpovědi, říká: „Ať ti /Bůh/ skrze tuto službu církve odpustí hříchy a naplní tě pokojem“. Takže takové je učení a dávná praxe církve. Při kněžském svěcení dostává kněz moc předávat Boží odpuštění hříchů těm, kdo se z nich kajícně vyznávají.

To nové, co v listu papeže Františka ke Svatému roku milosrdenství je, spočívá v tom, že i kněží dostávají pravomoc sejmout při svátosti smíření, při zpovědi, také církevní trest exkomunikace, vyloučení ze společenství církve vyhrazený jinak biskupům a dalším ordinářům.

Takže taková je celá skutečnost: kněz vedle odpouštění těžkého hříchů zabití plodu, které koná ze svého kněžského svěcení, má ve Svatém roce od papeže dovolení sejmout, zrušit i exkomunikaci, tj. trest uvalený církví na takový čin při zachování jistých podmínek.

Možná, že v roce Božího milosrdenství bude příležitost o těchto záležitostech mluvit a psát, a tak se snad toto vysvětlení ještě hodí.

kardinál Miloslav Vlk