Národní eucharistický kongres

Na naší církevní scéně se některé velké duchovní události objevují pravidelně, jako například Velehradská pouť, Svatováclavská pouť, které obvykle přitáhnou velké shromáždění věřících. Vyrůstají vlastně z našich duchovních dějin a jejich veliké postavy a události zpřítomňují. Národní eucharistický kongres je však velká ojedinělá událost v naší postkomunistické době, zorganizovaná Českou biskupskou konferencí a zaměřená na ústřední tajemství života církve – na slavení Eucharistie. Bylo vhodné, že se konal právě v brněnské diecézi, která je po náboženské stránce jedna z nejživějších, i když účastníci kongresu byli nejen z jižní Moravy. Televizní přenos bohoslužby ukazoval „akci ve velkém stylu“, jak to komentovala média. Po vnější stránce probíhala opravdu vzorově. A nebyla to jen slavná pontifikální mše za účasti všech domácích biskupů, několika slovenských a zvláště papežského legáta kardinála Paula Josefa Kordese, který byl hlavním celebrantem bohoslužby, a podle odhadů asi 25 tisíc účastníků. Papežský legát přečetl pozdrav papeže Františka.

Národnímu eucharistickému kongresu předcházela šestiměsíční příprava v diecézích s velmi dobře připravenými texty témat, meditací a modliteb. Vrcholu kongresu, slavení Eucharistie, předcházely dva dny přednášek odborníků, které se vztahovaly ke slavenému ústřednímu tajemství naší víry, například Eucharistie z hlediska biblického, liturgického, pastorálního a různé další akce.

Ve svém listu papež František připomněl, že jsme se v posledních letech těšili větší svobodě (narážel na roky nesvobody a pronásledování) a že tedy tato událost je „příležitostí k posílení a prohloubení víry...“

Celá slavnost byla uzavřena eucharistickým průvodem z Náměstí svobody na Zelný trh, kde po adoraci u nádherného barokního sousoší Nejsvětější Trojice a po obnovení víry v Eucharistii, které pronesl moravský primas arcibiskup Graubner, požehnal brněnský biskup Cikrle eucharistií v monstranci všem přítomným i celému městu.

Ve svém listu nás papež František vyzýval, aby se „tato událost stala příležitostí k posílení a prohloubení víry.“ Jistě při tomto přání nemyslel jen na věřící laiky, ale i na nás kněze. A tak jsem se zamýšlel nad svou vírou v Eucharistii, jak mi ji před dlouhými desetiletími předávali moji rodiče. Když se tak ohlížím zpět, uvědomuji si, že pro mne v dětském věku slavení eucharistie byla „mše svatá“. Slovo „eucharistie“ se nepoužívalo, ani jsme ho neznali. Eucharistie, to bylo svaté přijímání. Když ještě byla liturgie latinská, bohoslužba slova zcela zanikala. Jako ministranti jsme věděli, že se misál přenáší z pravé strany na levou a že se pak stojí. Naučili jsme se dávat pozor, kdy je proměňování, abychom zazvonili, aby se přestalo zpívat nebo aby se přestali věřící modlit růženec. Účast věřících spočívala v tom, že se modlili nebo zpívali, a kněz „si celebroval“. Nejvýraznější „účast na mši svaté“ bylo samozřejmě svaté přijímání, ke kterému ale nepřistupovali všichni.

Takovýto způsob účasti věřících, jak jsem výše uvedl, si dnes už vůbec nedovedeme představit. Někdy při zvláštních slavnostních příležitostech byla mše svatá s vystavenou Nejsvětější svátostí v monstranci nad svatostánkem od začátku mše až do svatého přijímání. A tento zvyk nás utvrzoval v tom, že mše je výslovná záležitost Ježíše ve svatém přijímání. Prostě moje prožívání mše svaté bylo zcela zaměřeno na něj, na Ježíše.

Tento způsob slavení mše sv., před vystavenou Nejsvětější Svátostí, byl naštěstí II. vatikánským koncilem po právu zrušen. (O tom viz liturgickou knihu „Svaté přijímání a úcta Eucharistie mimo mši“, čl. 6, druhý odstavec). Protože vatikánský koncil byl o církvi a o aktivní účasti věřících na jejím životě, na liturgii, takže mše začala být záležitostí rodiny, společenství, začala být „slavením Eucharistie“. Stačí si pročítat dogmatickou konstituci o církvi Lumen gentium (LG), první články, čl. 9. o božím lidu, kap. 4. o laicích, čl. 12. o přijímání různých úkolů, „užitečných pro obnovu a další rozvoj církve“ věřícími laiky.

Když jsem pak četl 2. čl. konstituce o Božím zjevení, Dei verbum /DV/, a srovnával jsem ho s trochu „mrtvou“ a privátní účastí na předkoncilové bohoslužbě, jak jsem se o tom zmínil, začal jsem chápat, že v koncilním obrazu církve je otevřená náruč Krista Zmrtvýchvstalého pro každého věřícího.

Hned po koncilu jsme prostřednictvím dokumentů začali postupně chápat, že Kristus je přítomen nejen ve svatém přijímání, jak mi to předávali moji rodiče, ale že je také přítomen (praesens adest) mnoha způsoby „v liturgických úkonech,...v mešní oběti“ (SC 7). V tématech pro kongres jsem bohužel nezahlédl, že by ten článek 7. liturgické konstituce SC o „mnohotvárné přítomnosti Zmrtvýchvstalého Krista v církvi“ (jak o tom mluvil často svatý papež Jan Pavel II.), byl po zásluze rozvinut, jen skrovně zmíněn, jen o přítomnosti eucharistické v kapitole „Slavení Eucharistie“, ale ono čtyřnásobné “praesens adest“ v liturgii, v mešní oběti, nebylo vůbec zmíněno. A přitom posynodální dokument (a to je oficiální učení církve o Božím slově, podepsané papežem Benediktem XVI.) má velmi silnou, překvapující kapitolu nadepsanou „sacramentalitá della Parola“, svátostnost slova Božího, kde se cituje právě 7. čl. SC, v němž se říká: „(Ježíš) je přítomen ve svém slově: to mluví on, když se v církvi předčítá Písmo svaté“...A tady je zapotřebí srovnat i nádherný silný čl. 21 DV. Není to ale jen otázka našeho přesvědčení, naší víry. Byl jsem velmi překvapen, když jsem po koncilu, v 70. létech v oficiální liturgické knize „Svaté přijímání a úcta eucharistie mimo mši“, schválené blahoslaveným papežem Pavlem VI., četl komentář k tomu 7. čl. liturgické konstituce SC o „mnohotvárných přítomnostech“ Krista: „Kristova přítomnost pod svátostnými způsobami „se nazývá skutečná nikoliv pro svou výlučnost, jakoby ostatní přítomnosti nebyly skutečné (v originále je tu slovo „reales“), nýbrž proto, že vyniká nad ostatními...“ (čl.6).

Tento 6. článek uvádí v první větě: „Při slavení mše postupně jasněji vynikají ony hlavní způsoby, jimiž je Kristus přítomen v církvi“: Kristus uprostřed nás, Kristus mluvící v evangeliu, Velekněz Kristus přicházející v Eucharistii skrze Ducha svatého. To on sám obnovuje ve své krvi věčnou smlouvu s námi.

Když jsem se po koncilu s těmito skutečnostmi setkával, postupně jsem si k překvapení své po rodičích zděděné víry všiml, že při slavení Eucharistie nás Ježíš nevede k sobě, ale k Otci, přesně tak, jak to dělal při svém pobytu mezi apoštoly, při svém hlásání Božího království. Všiml jsem si také, že většina modliteb ve mši sv. je zaměřena k Otci, mešní orace téměř pravidelně, dialog před prefací, sama preface..., „Sláva na výsostech Bohu“ je zaměřena k Trojici. Všechny modlitby kánonu, které končí velkou doxologií, uzavírající směr modliteb celého kánonu, jsou k Otci skrze Krista v Duchu svatém, jak to ostatně vyslovuje dokument kongregace pro bohoslužbu a svátosti. „Rok eucharistie , podněty a návrhy“ (2004), kde se o Eucharistii říká: „V ní je vrchol činnosti, kterou Bůh v Kristu posvěcuje svět; ona je vrcholem bohopocty, kterou lidé prokazují Otci, klaníce se mu skrze Krista, Božího Syna, v Duchu Svatém...“ (ČBK, 2005, str.8). A SC 6: Církev vždy „slavila eucharistii....a zároveň vzdávala díky „Bohu za nevýslovný dar“ (2 Kor 9,15) v Kristu Ježíši „k chvále jeho slávy“ /Ef 1,12/, v síle Ducha svatého“.

Příprava na svaté přijímání je vlastně uvedena modlitbou Otče náš. I většina modliteb, které se celebrant modlí soukromě, tiše, jsou k Bohu Otci, (před evangeliem, při přinášení obětních darů atd.).

Zmíněné různé „přítomnosti“ patří k dobrému slavení Eucharistie. Citovaný dokument kongregace pro liturgii k roku Eucharistie odkazuje na dokument „O úctě Eucharistie„ jako na významnou duchovní orientaci pro rok Eucharistie... Neměli jsme ty různé přítomnosti Kristovy v církvi, při eucharistii, při kongresu trochu zmínit? Ony úzce souvisejí se slavením Eucharistie. Plné slavení vyžaduje, abychom výše uvedená slova z úst církve přijali a uvedli do praxe. To nám zůstává jako dluh v letošním padesátém výročí ukončení II. vatikánského koncilu, který otevřel novou etapu dějin církve a byl mimořádnou přípravou na vstup do třetího tisíciletí.

A co je velmi závažné – skrze tyto přítomnosti můžeme doma, v rodině, na pracovišti a jinde slavit reálnou přítomnost Ježíše zmrtvýchvstalého, a tak konkrétně vnášet Boha do společnosti, do mezilidských vztahů. Zvláště v rodinném životě je nesmírně důležité, aby Ježíš Zmrtvýchvstalý byl reálně přítomen ve vzájemné lásce členů rodiny. Na synodě o rodině se diskutuje o touze rozvedených a znovu sezdaných po Eucharistii, po setkání s Kristem, a tady jsou jeho reálné přítomnosti, které nevyužíváme? Lze tu vnímat naši málo rozvinutou víru v „mnohotvárnou přítomnost Ježíše v církvi...“

Když 7. čl. liturgické konstituce vyslovuje „praesens adest“, čili reálnou přítomnost Krista, cituje slovo samotného Ježíše: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20), „shromážděni v lásce“. Jméno Ježíšovo, jméno Boha je láska /1 J 4,16/. Ono Izaiášovo jméno Mesiáše „Immanuel“ neplatí jen o liturgii. Mnohé žalmy mluví „o blízkém Bohu“...V Ježíši se i tato slíbená přítomnost naplňuje... Když rodina čte spolu evangelium, tu k ní hovoří Ježíš, přítomný ve svém slově...

Tyto reálné skutečnosti víry musí vyjít z kostelů, nemohou zůstat zavřené v chrámech a omezené jen na slavení bohoslužeb. Tak naše víra přestává být „nedělní“ a „kostelní“ záležitostí a Ježíš v našem nitru, mezi námi a s námi vychází ven z chrámů, do dnešní společnosti.

kardinál Miloslav Vlk