Zemřel biskup Jiří Paďour

V závěru minulého týdne v pátek 11. prosince, byla média plná zpráv o úmrtí dvaasedmdesátiletého emeritního českobudějovického biskupa Jiřího Paďoura. Všude uváděli podrobný životopis a vyprávěli jeho velice zajímavý životní příběh, který je živou, konkrétní ukázkou toho, jak se lidem za komunismu v osobní oblasti „žilo“, jak totalitní režim rafinovaně pronásledoval církev s úmyslem ji zcela zničit. Média líčila tvrdé a řekl bych až „teroristické“ metody komunistické ideologie, pro kterou bylo náboženství základním ideologickým nepřítelem.

Biskup Paďour je jedním z garnitury polistopadových biskupů, které spojují podobné osudy, podobné křivolaké cesty k dosažení kněžství i podobné prožívání jejich kněžského působení. Byly to většinou osoby, které byly pro režim málo snesitelné, protože měly často odvahu říci otevřené slovo a nebyly ochotné jen „pokorně“ mlčky snášet režimní metody jednání s církví.

Biskup Jiří pocházel ze selské rodiny ve východočeské Vraclavi a do života si tak nesl rodové „stigma“ syna kulaka, „nepřítele režimu“. Podle toho se s ním zacházelo. Režimní kádrováky nezajímal jeho výborný školní prospěch, naopak u mladého člověka takového původu to bylo ještě přitěžující okolností. Proto ho původně nikam na vyšší studia nepustili. Tak se vyučil mechanikem počítačových strojů, tedy civilnímu zaměstnání. Podobný osud měli i jiní pozdější biskupové.

Jeho kněžské povolání se nezrodilo doma v rodině, ani v nějaké církevní instituci, jako byl chlapecký seminář, protože v komunismu neexistovaly. A Jiří našel své kněžské povolání až před třicítkou svého věku, kdy už měl za sebou kus života a hledání v civilní sféře.

Jeho věk studenta spadal do druhé poloviny 50. let, kdy po maďarských událostech přece jen komunistický útlak trochu změkl, takže mu režim dovolil studovat divadelní fakultu, DAMU. Po jejím absolvování hrál v divadle „Na zábradlí“. Ale koncem 60. let pracoval jako závozník a pak jako asistent v Divadle za branou. Divadlo ho vnitřně neuspokojovalo. Jeho citlivé, duchovně zaměřené nitro hledalo něco hlubšího, něco vyššího. V době tohoto intenzivního hledání Jiří navštívil polský Osvětim. Tato návštěva na něj hluboce zapůsobila. Rozhodl se pro Krista a pro evangelium. Přijal ho jako základní orientaci svého života. Zároveň tu hluboce působila i atmosféra roku `68., zvláště oběť života Jana Palacha. Jiří cítil touhu „hodnotně žít“ pro Boha. Tato Bohem vtisknutá touha ho přivedla k rozhodnutí pro kněžství. V roce 1975 byl vysvěcen na kněze.

Co se týče vztahu komunistického režimu ke kněžím, životní osudy kněze Jiřího Paďoura se nikterak nelišily od životních zkušeností většiny tehdejších kněží. Dva roky po vysvěcení, pro určitou otevřenost Jiřího a jeho kritiku jednoho režimního časopisu, kněz Paďour ztratil tak zvaný „státní souhlas“, to jest „milostivé dovolení“ komunistického režimu, aby kněz mohl aspoň omezeně, v jedné farnosti působit. Na tento souhlas neměl žádný kněz nárok. Byla to „benevolence“ totalitního systému vůči kněžím, vůči církvi, skrytý útlak náboženství. Kardinál Tomášek ho pak zaměstnal jako neoficiálního sekretáře. Ale totalitní režim vyhrožoval kardinálovi, že mu nedovolí světit další kněze, když Paďoura nepropustí. Byla mu totiž nabízena spolupráce s Stb, ale on ji nepřijal. On proto raději odešel sám, aby nedělal panu kardinálovi těžkosti. A tak kněz Paďour opět začal vykonávat různé dělnické profese.

Mezitím vstoupil tajně do kapucínského řádu. Řády mužské i ženské byly totiž v komunistickém Československu zakázány. Po pádu totalitního režimu ho nalézáme na místě provinciála kapucínů. Z této pozice byl pak už ve svobodě v roce 1996 spolu s Václavem Malým papežem Janem Pavlem II. jmenován světícím biskupem pražským. A v roce 2002 přišlo jmenování ordinářem, řádným biskupem českobudějovické diecéze. Tady sloužil plných 12 let.

Celý život Jiřího Paďoura – jako laika, jako kněze i jako biskupa - ukazuje život církve, její pronásledování komunistickým režimem, často velmi rafinovaně skrývané. V té době tu byli nejen krvaví mučedníci jako Josef Toufar, ale i mučedníci nekrvaví. Tím byl poznamenán právě i život biskupa Jiřího Paďoura. Proto jsem se nemohl smířit jen se suchým výčtem faktografie zajímavých osudů jeho života, ale bylo nutno zasadit vše do širšího kontextu doby. Jako jeho arcibiskup v Praze i jako jeho předchůdce v Českých Budějovicích jsem cítil povinnost to udělat. Máme tuto povinnost i vůči všem těm skrytým mučedníkům komunistického totalitního systému, kněžím i laikům, jejichž život je popsán v obsáhlém martyrologiu církve, které bude někdy v létě uveřejněno. Je v něm vylíčeno mnoho osudů pronásledovaných věřících, biskupů, kněží i laiků, mučedníků krve.

kardinál Miloslav Vlk