Přesun na obsah

Trojice

23. 5. 2016

Minulou neděli katolická církev slavila v jedné slavnosti křesťanského Boha, který je Bohem trojjediným. On je jediný Bůh, jedno božství ve třech osobách. Takovýto Bůh nemá v dějinách náboženství obdoby. Nikdo z lidí takové Boha nevymyslel, ani ten nejostřejší lidský rozum ho takto nepoznal. On sám se v minulosti dával poznat skrze osvícené lidi, skrze proroky, ale především skrze jednu z oněch třech božských osob, která před dvěma tisíci lety vystoupila „z věčnosti“, kde Bůh žije, vzala na sebe podobu člověka tohoto našeho „světa“ a přišla mezi nás, „vstoupila“ do našeho světa.

Tato skutečnost byla na začátku dějin izraelského, židovského, k tomu vyvoleného národa (zhruba před třemi tisíci lety) přislíbena praotci židů Abrahámovi.

Během dlouhých staletí, která po Abrahámovi následovala, osvícené osoby, jako Mojžíš, inspirovaní proroci, např. Izaiáš, Jeremiáš a další ze 4 velkých a 12 malých proroků, předpovídali, že ta osoba, tento „vyslanec“, bude „pomazaný“ „posvěcený“, „požehnaný Boží syn“, „mašiah“. U židů byli králové, proroci a kněží mazáni, posvěcováni k takovému poslání olejem. Toto hebrejské slovo bylo pak základem i českého názvu této osoby, která měla přijít: „Mesiáš“, nebo z řeckého názvu toho posvěcení a pomazání: „Christos“, latinsky a z toho i česky: Christus, a pak „Kristus“, tedy „kněz“, „prorok“ , „král“ . A jeho poslání bylo: přinést člověku záchranu z moci zla, ze záhuby tím, že přinese od Boha, z věčnosti podíl na trvalém, nepřestávajícím životě.

U proroka Izaiáše je řečeno: „Hle panna počne a porodí syna a dá mu jméno „Immanuél“, tj. s námi Bůh“ /Iz 7,14/.

U židů bylo zvykem dávat, zvláště osobám s podobným vysokým posláním, jména vyjadřující jejich životní úkol. A tohoto „vyslance“ nebes proroci někdy nazývali hebrejsky: „Jehošuar“, přeloženo: „Jahve (tedy sám Bůh) spasí“. A uvedené jméno složitou lingvistickou proměnou přešlo do češtiny jako „Ježíš“. (Viz Mt 1,21: „dáš mu jméno Ježíš, neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů“).

A tady už jsme u narození Ježíše v Betlémě, jak to proroci předpovídali /Micheáš 5/. A v evangeliích pak tento „vyslanec“ za svého pobytu mezi lidmi přinášel radostnou zprávu o Bohu, o jeho vnitřním životě. Přinesl poznání vnitřního života trojjediného Boha. Stačí se začíst do Janova evangelia, např. v kapitole 8, verš 12, dále kapitoly 14-17.

Čili jde o poznání vnitřního života Boha ve třech osobách, které žijí „v sobě“, jedna v druhé. Poznání trojjedinosti Boha; jeho vnitřní život není lidsky vymyšlen, ale jeho poznání přichází přímo z nitra božské Trojice. Křesťané vyznávají toto zjevené tajemství Boha, kdykoliv se žehnají znamením kříže a říkají při tom: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Nebo když se modlí jednoduchou krátkou modlitbu oslavy: „Sláva Otci i Synu i Duchu svatému“, při liturgii ve velkých oslavných hymnech „Sláva na výsostech Bohu“ anebo přímo ve vyznání víry: “Věřím v jednoho Boha“.

Každá z těch osob má plnost božství, jsou si rovné ve svém božství, jsou plně Bohem a jejich život se „odehrává“ v absolutní jednotě, takže „vytvářejí“ jednoho jediného Boha, ne jednu božskou osobu, ale jednoho jediného Boha.

Ve východních církvích ta věta chvály Trojice zní: Sláva Otci, skrze Syna v Duchu svatém. Tato oslava naznačuje, jak božský život mezi jednotlivými osobami Trojice „proudí“: Otec je zdrojem toho života. To ukazuje označení „Otec“ – pramen života. Označení „Syn“ ukazuje, že on přijímá plnost božství od první osoby a s touto plností žije v Otci. Čili Otec žije pro Syna a vše mu dává a Syn žije zcela pro Otce, jak to nádherně ukazuje evangelista Jan: Ježíš plní vůli Otcovu, ne že by mu byl podřízen, ale v absolutní lásce „nese“ to, co od Otce přijal, zjevuje Otce, žije tak z Otce a pro Otce. I lidská zkušenost třeba vztahu muže a ženy nám ukazuje, že vztah lásky není podřízenost, každý je ochoten v radosti a štěstí přijmout od toho druhého vše jako obdarování, a má stejnou touhu vše tomu druhému dát. Takový vztah tu je, protože člověk byl stvořen „k obrazu Božímu“, je obrazem jeho života.

A Duch svatý v Trojici ukazuje duchovou podstatu božských osob. Svatý Jan říká ve svém prvním listu: “Bůh je láska“. A touto plností Boží, touto božskou podstatou osoba Ducha svatého spojuje absolutně Otce a Syna v nerozdílné božství. Tímto nerozdílným spojením zůstává trvale spojen. Proto také když Ježíš přichází na svět (srov. zvěstování v Nazaretě Lk 1,35), přichází v Duchu svatém a celá jeho činnost mezi lidmi se odehrává v této síle Ducha svatého (zázraky, vymítání ducha zla, smrt, a vzkříšení i založení společenství církve podle vzoru Trojice). Ježíš nepřišel zjevit sám sebe, ale přišel zjevit Otce – to je styl života Trojice, každá osoba žije po druhou a v druhé! O tomto „stylu“ trojičního božského života mluví evangelista Jan např. J 14,20 ad., nebo kapitoly 15, 16 a 17. V těchto kapitolách také Ježíš naznačuje, že tímto stylem trojičního života máme žít i my, že naše „stvořenost“ k obrazu a podobě Bohu spočívá právě v určení k tomuto stylu života, ke vztahům lásky. Když vidíme malé dítě v náručí matky, jak ji hladí, jak se k ní vine, nebo větší dítě, jak chce, aby ho matka vedla za ruku – to je obrázek nezakrytého, nezfalšovaného určení člověka – být v druhém, být u druhého a v tom je mu dobře...

Tento svátek nejvyššího tajemství křesťanské víry není o nepochopitelnosti tohoto tajemství, ale je to zrcadlem pro náš život. Je to nesmírně aktuální výzva pro život na tomto světě, pro mezilidské vztahy. Je to ukázka, jak dojít k naplnění nejhlubší touhy člověka – být šťastný. To člověk nedokáže jen svými silami. Vznešené ideály Velké francouzské revoluce, založené jen na lidských schopnostech a síle, skončily v hekatombách mrtvých za komunismus a nacismu.

Slavme tedy toto hluboké tajemství křesťanství jako nejvýš aktuální skutečnost pro život člověka...

kardinál Miloslav Vlk


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka