Naše demokracie

Čtyřicet let totalitního kriminálního komunistického systému se nám ukládalo pod kůži, do našeho podvědomí, aniž jsme si to mnohdy uvědomovali. Žili jsme, vlečeni režimem, který se podepisoval na životě tolika lidí. Žili jsme v nesvobodě, pod tlakem ideologie nenávisti, krmeni její každodenní mediální dávkou. Také běžný život byl této atmosféry plný. Mezilidské vztahy tím byly velmi otráveny.

I když v posledních více než 10 létech totality se život pozvolna uvolňoval a režim byl stále více podrobován více či méně hlasité kritice, na konci nebyl tento kriminální systém podroben důkladné reflexi a kritice a po právu odsouzen za to obrovské zlo, především zlo duchovní, které napáchal na životech lidí (o tom hmotném ani nemluvě). Soudruzi nebyli nikterak přinuceni se omluvit za vše, co na národě spáchali. Žádná vláda dosud nenašla odvahu podat k Nejvyššímu správnímu soudu návrh na rozpuštění KSČM. Naopak, přechod moci označil nedávno na sjezdu komunistů soudruh Filip s arogantní drzostí za „podvod pod zneužitými hesly svobody a demokracie“ a ta minulá doba „socialismu“ prý byla „docela fajn„. A těchto projevů si širší veřejnost nevšímá?!

Nejprve se v `90. létech trochu přikrčili, našli si různá teplá místečka, „rozdělili si“ stranický majetek a tak přežívali.

V poslední době „soudruzi zvedají hlavu“. To je titulek jednoho článku na tomto webu; v něm uvádím, kromě několika poznámek k jejich minulosti, malý komentář ke komunistickému sjezdu a různým projevům při něm i okolo.

Nyní se chci trochu zastavit u toho, jaké dědictví zanechali soudruzi v myšlení lidí naší doby.

Poněvadž jsme žili ve státě, kde právo a spravedlnost v životě neplatily; nebylo to něco pevného podle demokratických norem a tradice, ale právo bylo to, co chtěla „strana a vláda“, totiž něco libovolného, co si přála ideologie nenávisti. A tato společenská praxe i hlásaná norma se ukládala do podvědomí lidí, kteří ne vždy dostatečně reflektovali, co se kolem nich děje. Stahovali se do soukromí, do chat, starali se o své osobní a rodinné potřeby a na poměry ve společnosti nanejvýše nadávali. Měli pocit, že to nelze změnit, a tak se o to většina příliš nestarala. A to vše se nejširším vrstvám ukládalo do podvědomí.

Po pádu komunismu bohužel nebyl důrazně odmítnut a odsouzen komunistický styl myšlení a zvláště nebyla věnována péče „transformaci“ myšlení a srdcí u lidí, jen transformaci ekonomiky.

Celosvětový trend nové doby po pádu komunismu byl byznys a honba za ziskem za každou cenu (viz např. i Dieselgate). My jsme se obraceli „od socialismu ke kapitalismu“ a tedy k tomuto trendu. Majetek v komunismu patřil „všemu lidu“ (dnes to parafrázuje i soudružka Šlechtová), a tak se ho postupně lid „zmocňoval“. Rozkrádal se po miliardách společný majetek republiky. „Privatizace“ měla různé formy. Právní normy, zákony se příliš nerespektovaly, a tak se postupně silně rozvinul styl korupce, miliardy a miliardy ze společného majetku, rozkrádání a okrádání, morální normy se „nezachovávaly“ a podplácení a podvody se staly běžnou praxí. Tento styl se udržuje a rozvíjí dodnes, zvláště na té nejvyšší společenskopolitické rovině. V tomto duchu prezident Zeman vyzývá: “Náhrady zdaňte, nebojte se lidovců“. Jaká je to katastrofa naší demokracie, když ten, kdo má být garantem práva, spravedlnosti a demokracie mluví s bezostyšnou arogancí proti nim, zcela v duchu komunistického totalitního myšlení!

Majetek společnosti je pomalu rozkrádán, a tak podle příslovečné české závisti se pošilhává po majetku církve a zdá se, že politici chovají myšlenku ho také beztrestně rozkrást.

 V médiích je téměř na denním pořádku, že odvádějí někoho v poutech do vězení. Nejhorší je, že zlořády representují i nejvyšší političtí představitelé společnosti. To je názorné „praktické školení“ života pro nejširší vrstvy společnosti. Když se pak mnohým „nešvarům“ dostane ještě amnestie, je tím pro obyčejného občana potvrzeno, že krást a podvádět není přece tak hrozná věc.

Zrcadlem toho všeho je osobní morální chování a projevy i kultura našich vrcholných představitelů.

Na pozadí této atmosféry je pochopitelné, že se vlastně 15 let táhlo neřešení vztahu státu a církve a zvláště narovnání majetkových křivd, které komunisté napáchali. Ústavní soud musel napomenout vlády a parlament, že neřešením těchto otázek jednají protiústavně. (Viz Pl.ÚS 9/07 z 1.7.10: “Dlouhodobá nečinnost parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu, který by vypořádal historický majetek církví a náboženských společností, je protiústavní a porušuje čl. 1 Ústavy České republiky, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 15 odst. 1 a čl. 16 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod“).

Výše jmenované instituce ukazovaly, že jim na právním uspořádání poměrů ve společnosti tak moc nezáleželo, zvláště když se jednalo o církev. Lživou propagandou, zvláště před volbami (například ČSSD) masírovali společnost pro svůj stranický prospěch. Připomínaný právní nárok na řešení těch problémů, zvláště ekonomických, o kterých mluvil Ústavní soud, označují za chamtivost církve. Lživou propagandou veřejně hanobí katolíky a podněcují k nenávisti vůči nim, což může být i trestným činem (§§ 355 a 356 trestního zákoníku).. Je to zřetelně průhledný populismus nedůstojně využívaný k vlastním stranickým cílům. Místopředseda vlády A. Babiš mluví o předražení restitucí (shodně s ním i Šlechtová), aniž ovšem podávají konkrétní argumenty (on ani v jiné závažné věci „Čapí hnízdo“ nepřinesl konkrétní argumenty. Je to zřejmě jeho styl.)

Dlouhodobě sleduji tuto společenskou problematiku a komentuji od r. 2006 toto dění na těchto stránkách, kde jsou stovky článků. Politická situace se v poslední době tak katastrofálně vyhrocuje, že politici ve svých projevech doslova kopírují otevřeně bezostyšně řeči a projevy totalitní komunistické strany. Pokládám za nutné to jasně dokumentovat, aby před volbami bylo občanům jasné, kam který politik směřuje, aby se mohli rozhodovat, jestli chtějí volit komunistickou linii, anebo volbou projevit svou vůli k demokracii.

Naše ústava zatím garantuje ochranu soukromého vlastnictví, soukromého majetku. Když někteří nezodpovědní politici označovali církevní restituce jako velký dar státu církvi (srov. výroky politiků ČSSD a hnutí Ano), vznesli spolu s poslanci KSČM a VV v roce 2013 stížnosti k Ústavnímu soudu a žádali, aby zrušil restituční zákon 428/12 Sb, tak soud tyto stížnosti odmítl a reagoval svým jasným prohlášením. Přesto se p. Zaorálek vyslovil, že „církve si berou od státu něco, co není v souladu s právem i s obecnými principy spravedlnosti“. Srovnej tento velkohubý lživý politický výkřik s výňatkem z tiskové zprávy Ústavního soud z 3.6.13, která provázela nález sp. Zn. Pl. ÚS 10/13.

„Ústavní soud následně přikročil k posouzení obecných a historizujících námitek navrhovatelů, totiž že majetkový režim církví vylučuje, aby nyní mohlo dojít k obnovení jejich vlastnického práva, neboť církve nebyly a nemohly být v minulosti vlastníky původního majetku, případně jejich vlastnictví podléhalo veřejnoprávní regulaci. Ústavní soud velmi zevrubnou analýzou textů dobové doktríny a soudní judikatury naopak dospěl k závěru, že úvahy navrhovatelů jsou liché a že církevní subjekty měly zásadně plnou majetkovou způsobilost a byly subjektem vlastnického práva k jednotlivým věcem spadajícím do církevního majetku. Podobným rozborem pak Ústavní soud dospěl k závěru, že církevní majetek nebyl předmětem tzv. veřejného vlastnictví, jak tvrdili někteří navrhovatelé, resp., že by byl tento majetek vyjmut z úpravy vlastnického práva dle Obecného zákoníku občanského a svěřen církevním subjektům výlučně na základě veřejnoprávního titulu. Ústavní soud dokonce naopak z doktríny a judikatury soudů přijaté po roce 1948 (například stanovisko Generální prokuratury z 20.5.1954 nebo rozhodnutí NS sp.zn. 1 Tz 30/55) dovodil, že rovněž v tomto období neměl církevní majetek veřejnoprávní povahu a byl naopak považován za majetek soukromý (v protikladu k socialistickému vlastnictví), nikoliv majetek státu. Ústavní soud dále připomněl, že ostatně jako k soukromému majetku přistupovala k majetku církví také judikatura soudů po roce 1989, včetně rozhodovací praxe samotného Ústavního soudu.“

Je opravdu ukázkou katastrofálního stavu myšlení našich politiků, že se odvažují proti nejvyšší právní instituci našeho státu drze mluvit a tak pošlapávat její autoritu i rozhodnutí. Ať se nediví, že se občané k nim budou chovat podobně. Doufejme, že toto jejich chování voliči příslušně „ohodnotí“ ve volbách!

Když se v roce 2008 připravoval restituční zákon, byly o něm samozřejmě velké diskuse. Tehdy byla založena dočasná parlamentní komise, která o návrhu diskutovala. Byli v ní i členové ČSSD. V zápisu zde čteme: „Členové ČSSD v parlamentní komisi souhlasili se závěry auditu nároků církve a souhlasili s kladným saldem z pohledu státu vůči církvím ve výši 168,6 miliard Kč“. To je dluh státu vůči církvi, který ona zpět nežádala. O této komisi a jejím obsahu ale politici dnes najednou nic nevědí! Jaká neserióznost!

Sledoval jsem nedávný komunistický sjezd a soudružské projevy při něm. Zvlášť mě zaujaly výroky soudruha Filipa, kterého si komunisté postavili do čela. Mluvil o potřebě „znárodňování a převratu“. A to mají ve svém středu i stalinistku soudružku Semelovou, Procházkovou a další. Filipovu totalitní rétoriku přejala se schválením stranického šéfa Babiše i soudružka Šlechtová a hlásá statečně nejen protizákonné zdanění finančních náhrad, ale i znárodnění Pražského hradu, i když v poslední době po kritice hledá východisko ze svých protizákonných myšlenek a mluví o tom, že si stát Hrad koupí (asi přinutí majitele, aby ho státu prodali). Soudruh Filip se samozřejmě ve svých projevech na nějaká práva a spravedlnost neohlíží, stejně jako to soudruzi dělali v minulosti vždycky, a ministryně zřejmě smysl pro právo a řád v krvi nemá, ani jí to očividně problémy nedělá. Když někdy užívá vymyšlené argumenty, odvolává se na „hlas lidu“ jako by nevěděla, že jsme zastupitelskou demokracií a že zákon o plebiscitu nemáme. Komunisté si v 50. létech také objednávali „hlas lidu“ na schvalování svých monstrprocesů.

Soudruh Filip mluvil i o „převratu“ a ministryně Šlechtová, zdá se, chce také „převrátit“ zbytky demokracie na nějaký „silnější“ režim. Možná, že se zhlédla v plánu tehdejšího totalitního režimu z r. 1956 znárodnit Pražský Hrad, kdy úředník kanceláře presidenta republiky dr. Laštovka svými dopisy bez uzardění sděluje pražské metropolitní kapitule, že podle rozhodnutí odboru pro výstavbu ÚNV hl. města Prahy přešly určité nemovitosti do vlastnictví čs. státu, a žádá jednoduše svatovítskou kapitulu, aby nemovitosti, které uvádí, byly dne 10. května 1956 ve čtvrtek v 9 hod. dopoledne fyzicky předány, i když pozitivní moment v té korespondenci je, že se uznává, že ty majetky patřily církvi. V tom byli komunisti solidnější než někteří dnešní politici. Dokumentace: Dopis svatovítské kapitule 3. května 1956. Dopis svatovítské kapitule 7. června 1956.pdf

Takto jednoduše, jak výše uvedeno, totalitní režim jednal. Paní ministryni se to možná líbí.

A stejně tak mluvil tehdy úředník Hradu i o „předání listinného materiálu“. Z této korespondence na vás mrazivě dýchne totalita.

Podobně ani soudruzi v jižních Čechách si nedělají žádné problémy s právem a spravedlností. Komunistům to prochází, proč by to nemělo projít i jim, aktivním politikům. Že by se také jim líbila myšlenka soudruha Filipa: „Socialismus jako budoucnost naší země?“

Podle deníku Práva ponouká – jak jsem vzpomenul - i Miloš Zeman: „Náhrady zdaňte, nebojte se lidovců“, bez ohledu na koaliční dohody, protože pro něj zásady a dohody, chlapské slovo, které dal, neznamenají nic, ty lze podle potřeby porušovat. Já se domnívám, že lidovci za takovou cenu touto cestou socialismu nepůjdou.

Je potěšitelné, že se v poslední době objevují proti těmto zlořádům iniciativy odporu, které je budou pranýřovat a burcovat vědomi lidí, aby si tuto situaci uvědomovali, nedali se manipulovat a proti ní se postavili hlasitou kritikou, zvláště ve volbách.

Tyto hlasy jsou jasnou známkou, že situace ve společnosti je kritická.

kardinál Miloslav Vlk