Přesun na obsah

Sacramentum Caritatis

27. 3. 2007

Dokumenty učitelského úřadu církve, zvláště velké dokumenty, encykliky apod., které vydává Svatý otec, jsou pro církev důležitou orientací a vodítkem pro život. První encyklika papeže Benedikta XVI. Deus caritas est stojí v čele jeho učitelských dokumentů. Byla přijata s neobyčejnou pozorností a uznáním nejen věřícími, ale i širokým publikem. Představila s mimořádně hlubokým teologickým pohledem jádro křesťanského učení a učinila to způsobem, kterému rozuměli i méně zasvěcení čtenáři. Tímto prvním dokumentem, který byl s velkým očekáváním vyhlížen, získal papež velký respekt a uznání.

Druhým dokumentem, který nese datum 22. 2. 2007 a je dán o svátku Katedry, tj. učitelského stolce sv. Petra, je posynodální apoštolská exhortace Sacramentum caritatis (svátost, tajemství lásky) na téma eucharistie. Po II. vatikánském koncilu jsou pravidelně svolávány obecné synody biskupů, zástupců všech biskupských konferencí v církvi, které podle přání papeže pojednávají závažná témata. Jedna z nejznámějších a nejkrásnějších exhortací je Evangelii nuntiandi, o hlásání evangelia Pavla VI. z roku 1975. Tyto exhortace vydávali papežové jako svůj dokument po poradě se synodálními Otci.

Uvedená exhortace Benedikta XVI. se trochu od stylu předchozích exhortací odchyluje tím, že se velmi úzkostlivě drží všech materiálů synody, jak je to sděleno v 5. článku jejího textu. Papež zde také deklaruje navázání na svou encykliku Deus caritas est, což prozrazuje i název této exhortace, i když má povahu odlišnou od encykliky. Vnitřní členění exhortace bylo popsáno už na internetových stránkách www.apha.cz. Velmi těsné, neobvyklé a výslovné navazování na dokumenty biskupské synody (říjen 2005) - celkem stokrát se papež v textu odvolává na „propositiones“, tedy na návrhy synody, a čtyřikrát ještě na její závěrečnou zprávu (relatio post disceptationem) - budí trochu dojem, jako by papež hledal určité ospravedlnění pro názory, které v oblasti liturgie vyslovoval coby prefekt Kongregace pro nauku víry a které byly v některém směru blíže spíše duchu liturgie předkoncilní.

Zamysleme se trochu nad obsahem exhortace. Na rozdíl od hlubokého teologického textu Deus caritas est, má exhortace spíše obecný, popisný charakter bez onoho hlubokého teologického záběru. Zvláště ve II. kapitole se věnuje popisu jednotlivých částí eucharistické bohoslužby. Při tom téměř pravidelně uvádí různé menší či větší nedostatky při slavení eucharistie, tak, jak vznikaly, když byla konstituce Sacrosanctum concilium, o posvátné liturgii, po II. vatikánském koncilu zaváděna do života, a citlivě se je snaží uvádět na pravou míru, takže text dostává charakter jemné kritiky a napomínání (podobně ostatně činil i Jan Pavel II. s velkou láskou v článku 10 své encykliky Ecclesia de eucharistia - o eucharistii a jejím vztahu k církvi, v r. 2003, a doufá, že jeho encyklika přispěje i zde k nápravě).

To, co jsem řekl o stylu kapitoly II., platí i o kapitole I., v níž je věnována pozornost vztahu eucharistie a jednotlivých svátostí. Některá media hned papežovi vyčítala, že ve stati o vztahu eucharistie a kněžského svěcení znovu zdůrazňuje nutnost kněžského celibátu a ve stati o svátosti manželství hájí ochranu života od početí až do přirozené smrti, řádné manželství mezi mužem a ženou a že odmítá postavení homosexuálních svazků na jeho rovinu.

Ve stati o svátosti smíření je zmínka o šíření generálních absolucí a mizení běžné osobní zpovědi.

V exhortaci papež cituje také koncilní dokumenty, zvláště 13 odkazů na dogmatickou konstituci o církvi Lumen Gentium a 9 na konstituci o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium. Mezi těmito citacemi však chybí například „srdce“ konstituce o liturgii, článek 7 a 26 až 30, o různých formách přítomnosti Krista v církvi a o aktivní účasti laiků na liturgii různými vnějšími úkony, prostě akcent na slavení, které koná Kristus zmrtvýchvstalý, přítomný jako hlava, který si svému slavení připojuje své mystické tělo, církev. V koncilních dokumentech je tato skutečnost podtržena šestnáctkrát. Tedy zdůraznění slavení liturgie ve společenství církve. (Srov. Novo millenio ineunte čl. 43, případně 29 nebo 4 kap., „Eucharistie a společenství církve“ v encyklice Jana Pavla II. Ecclesia de eucharistia aj). V koncilních i ostatních dokumentech magisteria je často citována věta Matoušova evangelia „kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich“ (srov. Mt 18,20). V tomto dokumentu chybí akcent na přítomnost Ježíše zmrtvýchvstalého od počátku liturgie, ještě před přítomností eucharistickou, prostě význam pozdravu „Pán s vámi“ v jeho nejhlubším smyslu. Papež jinde vyzývá ke „koherenci“ eucharistie a života. To platí zvláště tady. Aktivní účast laiků na liturgii je na různých místech zmíněna, ale velmi opatrně, skrovně, spíše jako účast „vnitřní“. S odvoláním na synodální Otce, hovoří papež o osobních podmínkách této účasti na liturgii (čl. 55), např.o aktivní účasti na životě církve vůbec, dále o plnosti této účasti ve sv. přijímání. O různých konkrétních formách účasti, jak je to například v konstituci o liturgii, se tu nehovoří. Na druhé straně jsou z konstituce komentovány články, které mluví o latině jako společném liturgickém jazyce, o gregoriánském chorálu a jeho důležitosti. Exhortace naznačuje, že by se kněží měli v seminářích učit více latiny, aby mohli celebrovat i v tomto jazyce. Jistě je velmi vhodné, aby i věřící znali základní liturgické odpovědi i v latině, ale ve světě se bohužel příliš v latině necelebruje. Pro mezinárodní setkání, především kněží a biskupů, je latina důležitá, jak jsme mnohokrát zakusili.

Nyní k jednotlivým kapitolám. V první kapitole o vztahu eucharistie a svátostí je pěkná stať o jejím vztahu k Trojici. Trochu však překvapí jen malé prohloubení eucharistie, jejího obětního charakteru ve vztahu ke krvavé oběti Krista na kříži. Právě to je v současnosti často diskutovaná otázka oproti zdůrazňovanému charakteru eucharistie jako obětní hostiny, případně vztahu obou těchto rysů eucharistie.

Druhá kapitola se zabývá praktickými otázkami - eucharistií ve vztahu k životu křesťana, jeho způsobu účasti na eucharistii. Papež zde mimořádně podtrhuje úctu eucharistie i mimo mši sv. Zdůrazňuje úzce spjatou souvislost uchovávání a slavení eucharistie. Cituje různé dokumenty svých předchůdců, kteří to zdůrazňovali. Například Eucharisticum mysterium Pavla VI. z r. 1967. V ní se říká: “Tato svátost není méně hodna klanění, protože byla Kristem ustanovena k požívání“ (čl. 3 ad.). Jasně však prohlašuje: „Hlavním a původním účelem, uchovávání…je udělování viatika. Druhotným účelem je podávání přijímání mimo mši a klanění se našemu Pánu Ježíši Kristu„ (čl. 6 ad.). Myslím, že úbytek eucharistické úcty mimo mši sv. je značným nedostatkem naší zbožnosti.

Ve třetí kapitole své exhortace uvažuje papež o spojení eucharistie s duchovním životem církve i jejích jednotlivých členů. Ježíšův styl naprostého darování se musí stát i životním stylem křesťana a zvláště kněží, kteří jsou povoláni ji slavit v tajemství i ve svém životě. Papež mluví o „koherenci“ eucharistie se životem křesťana a s misijním posláním církve. Velice pěkné je místo (čl.88), v němž papež mluví o daru života, který Kristus na kříži dal „za nás a za celý svět“. Myšlenka je v souladu se sv. Pavlem 2 Kor 5,15, i když ho papež necituje výslovně. Pavel říká: „ a za všechny zemřel proto, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě…“ (podobně i Jan Pavel II.). Ovšem do nového překladu misálu se má vnést formulace „za mnohé“ ?

Jistě jsme vděčni Svatému otci za tuto novou apoštolskou exhortaci. Pro její čtení a meditaci je důležité číst spolu s ní i některé další dokumenty o eucharistii, na které papež v poznámce č. 10 souhrnně odkazuje, například Mediator Dei Pia XII. z r. 1947, nebo Eucharisticum mysterium Pavla VI. z roku 1967, encyklika Jana Pavla II. k 25. výročí vydání koncilové konstituce o posvátné liturgii z r.1988 a zvláště jeho Ecclesia de Eucharistia z roku 2003, která je pro porozumění této exhortaci nepostradatelná. Tak je to vlastně ve všech dokumentech magistera, v nichž papežové vždy citují učení svých předchůdců, navazují na toto jejich učení a rozvíjejí a naplňují tak kontinuitu učení církve.

26. 3 .2007


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka