Přesun na obsah

Zelený čtvrtek

5. 4. 2007

Letošní "missy chrismatis" v pražské katedrále se zúčastnilo na 200 kněží, přišlo mimořádně velké množství věřících.

foto: Ignác MuchaKněží při eucharistické slavnosti obnovili své závazky vyplývající ze svátosti svěcení.

V tento den se biskup setkává s kněžími své diecéze; je to tedy i výsadní chvíle pro obnovení vzájemných vztahů, prosby o odpuštění, chvíle vděčnosti.

Papež nám jde příkladem. Ve své diecézi v Římě se 22. února, na svátek Stolce svatého Petra, setkal s římskými kněžími. Vedl s nimi dialog. Kněží kladli otázky (celkem asi 9 otázek), Svatý otec odpovídal. Jedna z otázek může být užitečná i v našich poměrech, proto ji uveřejňujeme.

 

Chci vám především říci, že jsem moc šťastný a jsem rád, že se tu skutečně cítím jako biskup velké diecéze. Kardinál-vikář řekl, že očekáváte světlo a útěchu. Musím říci, že vidět tolik kněží různého věku je světlem a útěchou pro mě. Už z první otázky jsem se mohl především také učit: vidím to jako základní prvek našeho setkání. Můžu tu slyšet živý a konkrétní hlas kněží, jejich zkušenosti z pastorace, a tak můžu především i já lépe pochopit vaši konkrétní situace, otázky, které máte, zkušenosti, které prožíváte, těžkosti. Můžu je tak prožívat nejen abstraktně, ale v konkrétním rozhovoru se skutečným životem farností.

 

 

Otázku o církevních hnutí a nových komunitách coby příhodném daru pro naši dobu, položil Otec Gerardo Raul Carcar, člen komunity Schönstatt Patres. Do Říma přijel před šesti měsíci z Argentiny a dnes je vikářem spolupracovníkem farnosti sv. Jeronýma v Corviale. Hnutí a komunity mají kreativní elán, žijí z víry a hledají nové formy života, aby našli správné misijní poslání v církvi. Otec Geraldo se Svatého otce ptá, jak je třeba se začlenit, aby skutečně rozvíjel službu jednotě v univerzální církvi.

Svatý otec:

(…) Děkuji za Vaši otázku. Zdá se mi, že jste zmínil základní prameny v souvislosti s tím, co můžu říci o hnutích. V tomto smyslu je Vaše otázka i odpovědí.

Chtěl bych hned říci, že se v těchto měsících setkávám u příležitosti návštěvy „ad limina“ s italskými biskupy a mohu se tak lépe učit geografii víry v Itálii. Vidím mnoho pěkných věcí spolu s problémy, které známe všichni. Vidím především, jak je víra ještě hluboce zakořeněná v italském srdci, i když, samozřejmě, mnoha způsoby v každodenních situacích ohrožena. Hnutí přijímají dobře mou otcovskou úlohu pastýře. Někdo je spíše kritický a říká, že se hnutí nezačleňují. Myslím si, že ve skutečnosti je situace rozdílná, všechno záleží na daných lidech.

Zdá se mi, že existují dvě základní pravidla, o kterých jste hovořil. První zásadu nám dal svatý Pavel v prvním listu Soluňanům: nezhášet charismata. Jestliže nám Pán dává nové dary, máme za ně být vděčni, i když jsou nám někdy na obtíž. Je pěkné, že bez iniciativy hierarchie, iniciativou zdola, jak se říká, ale také reálně iniciativou Shůry, tedy jako dar Ducha Svatého, se rodí nové formy života v církvi, jak se ostatně rodily v každém století.

Zpočátku byly tyto formy vždy na obtíž: i svatý František byl hodně na obtíž a pro papeže bylo velmi těžké dát nakonec kanonickou formu něčemu, co bylo mnohem větší než právní předpisy. Pro svatého Františka to byla veliká oběť nechat se vtěsnat do „právní kostry“, ale nakonec se zrodila v církvi nová skutečnost, která žije v církvi dodnes a bude žít i v budoucnosti: přináší církevnímu životu sílu a nové podněty.

Chci říci jen toto: v každém století se rodila hnutí. I dílo svatého Benedikta, původně, bylo hnutím. Hnutí se začleňují do života církve, ne bez bolestí. Sám Svatý Benedikt musel napravit počáteční nasměrování mnišství. Stejně tak i v našem století Pán, Duch Svatý, nám daroval nové iniciativy s novými aspekty křesťanského života: žijí je lidé se svými chybami, které přinášejí i obtíže.

První pravidlo tedy je: nezhášet charismata, být vděčni, i když jsou nám na obtíž. Druhé pravidlo je následující: církev je jedna; jestliže hnutí jsou skutečně darem Ducha Svatého, začlení se do církve a slouží ji a z trpělivého dialogu mezi pastýři a hnutími se rodí nová plodná forma, kde se tyto prvky stávají přínosnými pro církev dneška a zítřka.

Dialog probíhá na všech rovinách. Počínaje farářem, přes biskupa a Petrova nástupce se hledají vhodné struktury: v mnoha případech přineslo hledání již své plody. V jiných případech ještě probíhá studie. Je tu například otázka, jestli po pěti letech zkoumání se mají potvrdit definitivně stanovy Neokatechumenátní cesty a nebo je-li třeba ještě trochu času, nebo jestli je třeba trochu poupravit prvky této struktury.

V každém případě znám Neokatechumenátní cestu od začátku. Byla to dlouhá pouť s mnoha komplikacemi, které jsou tu i dnes, ale našli jsme církevní formu, která již velmi zlepšila vztah mezi pastýřem a Neokatechumenátem. Pokračujme takto! Stejná věc platí pro ostatní hnutí.

Kdybych měl shrnout dvě základní pravidla řekl bych: vděčnost, trpělivost a také přijímání těžkostí, které jsou nevyhnutné. I v manželství jsou stále těžkosti a neshody. Přesto se jde dál a tak dozrává opravdová láska. Totéž platí pro církevní společenství: mějme navzájem trpělivost. I různé roviny hierarchie – kněz, biskup až po papeže – si musejí neustále vyměňovat názory, rozvíjet dialog, aby našli tu nejlepší cestu. Zkušenosti kněží jsou zásadní, pak ale i zkušenosti biskupa a, řekněme, univerzální perspektiva papeže; vše má své vlastní teologické a pastorační místo v církvi.

Na jedné straně tedy součinnost různých rovin hierarchie; na straně druhé součinnost  prožívaná ve farnostech, s trpělivostí a otevřeností, v poslušnosti Pánu, to vytváří skutečně novou životaschopnost církve.

Buďme vděčni Duchu Svatému za dary, které nám dal. Buďme poslušní hlasu Ducha, ale buďme i jednoznační při začlenění těchto prvků do života: toto kritérium nakonec bude sloužit konkrétní církvi a tak s trpělivostí, odvahou a velkodušností nás Pán povede a pomůže nám.


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka