Laudatio

Prof. Dr. h. c. Hans Hermann Henrix

Kardinál Miloslav VLK

osobnost evropského formátu a biskup sjednocování

Ten, který dal jméno dnes propůjčované kulturní ceně a její první nositel mají každý svůj vlastní vztah k Cáchám. Císař Karel IV. (1316-1378) viděl v Cáchách významné náboženské a politické místo, viděl ho jako korunovační město, jako místo památky a uctívání Karla Velikého. Jako i centrální místo poutí tehdejší říše, což vyjadřoval vícerými návštěvami a finančními dary. Jeho korunovace s usednutím na trůn Karla Velikého, dne 25. července 1349, byla bez jakýchkoliv pochybností nejvyšší bodem tohoto vztahu k Cáchám, v Praze narozeného a též zemřelého velikého císaře pozdního středověku. 

Kardinál Miloslav Vlk, jako dlouholetý strážce pražského hrobu sv. Vojtěcha, má k Cáchám jako k místu jeho nejstaršího uctívání skoro poloúřední vztah.  Označuje Karla Velikého jako ukazatele cesty v politice a organizaci Evropy, což zaručuje kvalitu vztahů mezi Prahou a Cáchami založených Karlem IV. To vše nejen proto, že osobně stál na začátku vzniku kulturních kontaktů mezi  občany obou měst, ale že i pokračoval po roce 1994 v úloze cášského biskupa Klause Hemmerleho (1928-1994) jako moderátora biskupů přátel Díla  Mariina. Tuto cenu, pojmenovanou po císaři Karlu IV., dostává kardinál Miloslav VLK tady v Cáchách právě ve výroční den korunovace Karla IV., jež tu byl před 661 lety korunován.

Dřívější životní cesta kardinála Miloslava VLKA se v žádném případě nepodobá a nenajdeme k ní žádnou analogii v biografii Karla IV. Kardinál VLK se narodil 17. května 1932 v Líšnici, v Jižních Čechách. Vyrůstal ve vesnickém prostředí. Od raného dětství pomáhal v hospodářství svých rodičů. Jako mladý se cítil oslovován plakátem v domovské farnosti s nápisem: „Chceš ty být  knězem?“ On tuto výzvu přijal…Ale později bylo  jeho snem  stát se pilotem. O svém dětství ve válečných létech se zmiňuje málo. Ve 20 letech maturoval na Jirsíkově gymnáziu v Českých Budějovicích a realizaci kněžského povolání, ač byl pro ně pevně rozhodnut, vědomě odložil. Proč ho odložil, to vyžaduje vynést důvod na světlo Boží, jelikož je určitým základem jeho nezaměnitelné životní cesty pod kuratelou komunistického režimu. Sám o tom podává informace: „Komunismus chtěl konání církve okleštit na administrativní bázi. On jednoduše sesadil biskupy. Na jejich místa jmenoval většinou kompromitované kněze. Ty mohl kontrolovat a jejich ustanovením zničit důvěru lidí v církev. Právě komunismus paradoxně řídil i vzdělávání a výchovu kněží. Místo diecézních seminářů založil jeden státní seminář. Biskupové řekli kandidátům kněžství, ať do nich nevstupují, předpokládali totiž, že komunismus zůstane jen krátkou přechodnou dobu u moci.  „Proto jsem do tohoto semináře v 50. létech nevstoupil. Byl jsem nucen  čekat dlouhých 12 let, než jsem se stal seminaristou“ .  Ukazuje odhodlanost a stálost Vlka jako mladého člověka, který jeden rok po maturitě pracuje v továrně na stroje a pak absolvuje dvouletou povinnou vojenskou službu. V této odhodlanosti nevyrostla ani tvrdohlavost, ani hořkost, které mohou životní cestu brzdit. Naopak mladý Vlk studoval – jak jednou později řekl  - „abych se udržel duševně čilý“  – od roku 1955 na Karlově univerzitě archivnictví. Roku 1960 promoval a pracoval 4 roky v jihočeských archivech a v městském archivu v Českých Budějovicích. Jeho odborné a intelektuální kompetence mu rychle dovolily stát se autorem odborných příspěvků do různých časopisů.

Tento jeho odborný úspěch ho ale neodvedl od jeho povolání. Neoblomný komunistický režim československých 50. let se trochu uvolnil, takže v roce 1964 mohl opustit práci archiváře a se souhlasem jeho internovaných biskupů začal studovat na Teologické fakultě v Litoměřicích. Tento krok byl nepřímo inspirující pro církev za železnou oponou, něco jako dobrý pocit z nalezené skuliny k těm, kteří byli za ní izolováni v době právě probíhajícího II. Vatikánskému koncilu. Bylo to nutkání cosi konat. Říká: „Ještě dnes cítím vlastní studium teologie v těchto letech jako „cestovní horečku“. Studium se mu ale stalo tvrdou školou, protože seminář byl ještě v rukou komunistů. Byl tam pracovník ministerstva jako „sekretář“. Rektor a spirituál byli lidé poslušní režimu, což muselo seminaristy velmi hluboce rušit. „K nim jsme nemohli mít žádnou důvěru, proto jsme tam byli, jak se říká, na vlastní velké nebezpečí. Nakonec bylo důležité, že jsme se nemuseli opírat o žádné struktury a také žádné osoby. Skrze tuto situaci byl formován náš vztah k Bohu tak, že naše důvěra platila jen Bohu. Naším rektorem a spirituálem byl Kristus. Mezi námi byli opravdu i špiclové. Ve srovnání ke studijní době v Litoměřicích se mi zdá vlastní studium teologie ve stejném čase ve Frankfurtu, Innsbrucku a Münsteru mimo jiné u Karla Rahnera, Johanna Baptisty Metze či Waltra Kaspera jako čas bezstarostného života. Po projití touto tvrdou školou byl Miloslav Vlk v době Pražského jara 1968, když už mu bylo 36 let, vysvěcen na kněze a stal se sekretářem budějovického biskupa Josefa Hloucha. Ale tajná státní policie na něj nezapomněla. Jako mladý kněz oslovoval mladé lidi, kteří od něj dostávali povzbuzení a odvahu. Byl přinucen opustit České Budějovice a sloužit ve farnosti na Šumavě. Od 1972 se stal farářem a působil moudře takovým způsobem, který považoval komunistický režim jako velmi nebezpečný. V roce 1978 mu byl odebrán státní souhlas k vykonávání kněžského povolání. Kněz Miloslav Vlk se stal prostým občanem, který žil do roku 1988 v Praze. Prvních osm let myl v centru Prahy okna. Úspěšný farář,  režimem však shledaný jako nebezpečný, se tak ocitl v bizardním ghettu umývačů oken v Praze. Jak násilné bylo toto přerušení jeho životních plánů, jak velké pokušení k rezignaci! A jak vidí sám kardinál Vlk tato léta? Když „jsem v době komunismu žil jako umývač oken, (žil jsem tuto přijatou situaci jako obejmutí Ježíše opuštěného a ukřižovaného), prožil jsem něco vskutku velice krásného: cítil jsem to přesně tak,  jako kdybych se schoval pod velkou skálou a okolo mě řádila vichřice. Cítil jsem se chráněn, byl jsem klidný, byl jsem pokojný. Když se během vichřice sedí pod velkou skálou, pociťujete, že jste chráněn: Mně se nemůže nic stát. To je velmi hluboká zkušenost i bolesti, nebezpečí a smrti se takto postavit. I tam, kde by se dala očekávat jen sklíčenost a zastrašenost a skoro nevyhnutelná rezignace, lze zažít pocit ochrany a stále rostoucí pokojnou a sílící odvahu k tomu, být tajně pastorálně činný. Nakonec mohl pracovat občan Vlk od roku 1986 do 1988 v podnikovém archivu Československé státní banky v Praze…, a  v této zkoušce dospělosti obstál.

1. ledna 1989 dostal zpět povolení být činným jako kněz a farář. Zároveň v tomto svém „schváleném“ postavení zažil změny v roce 1989. Vědělo o tom i jeho vnitřní já. „Abych mohl dozrát, musím se otevřít druhým. Ke svému dozrání potřebuji druhé“. To i přesto není pro něj, jenž se musel v době, kdy byl v semináři, před otevřeností druhých chránit, pouhá deklamace, ale zkušenost z dob komunismu, celé tvrdé školy nedůvěry a celé doby izolace v ghettu umývačů oken. Spojuje svou zkušenost zvláště s hnutím fokoláre, jehož spiritualitu v letech komunismu s ostatními kněžími žil.  Dnes má toto duchovní společenství, založené v roce 1943 Italkou Chiarou Lubichovou a praktikující spiritualitu jednoty, víc než 140 000 členů ve 182 zemí. Jejich společné biblické motto pochází z Ježíšovy modlitby: „ …aby všichni byli jedno…“ (Jan 17,21). Jeho členové se snaží o společenství v každodenním životě a chtějí žít evangelium jako pramen životního stylu ve vzájemném společenství a porozumění. K pochopení duchovního společenství kardinál Vlk uvádí: „Láska není jen oplácení lásky druhých“; „Láska Boží nemyslí na sebe, ale vidí druhé … a je úplná, bez jakýchkoliv postranních myšlenek“. Z tohoto ostrého pohledu by mohl být kardinál Vlk viděn ve věcné blízkosti židovského filozofa Emmanuela Levinase, který též tak hluboce a zásadně přemýšlel o odpovědnosti ke druhým a v lásce viděl striktní asymetrii: „Jsem rukojmím pro druhého. Být rukojmím pro druhého je drsné a tvrdé pojmenování lásky.“ To je láska jdoucí přes všechny rozměry člověka jako občana, jdoucí k člověku jako takovému. V duchovně příbuzné spiritualitě hnutí fokolare dosáhl Miloslav Vlk 14. února 1990 ustanovení českobudějovickým biskupem od papeže Jana Pavla II. Tak byl 31. března 1990 vysvěcen na biskupa. Není tedy divu, že i on jako před 15 lety aachenský biskup Klaus Hemmerle se rozhodl pro motto podle Jana 17,21: „Aby všichni byli jedno“ – „Ut omnes unum sint“ – „Alle sollen eins sein“. Stejné motto si ponechal, když byl skoro rok po té,  27. března 1991, ustanoven arcibiskupem pražským a 1. června 1991 převzal od svého předchůdce kardinála Tomáška vedení arcidiecéze. Brzy nato byl zvolen předsedou československé biskupské konference. Papež Jan Pavel II. ho 26. listopadu 1994 jmenoval kardinálem. Jako pražský arcibiskup zastával od 1993 do 2001 úřad předsedy Rady evropských biskupských konferencí. Těšil se nejvyšší úctě u svých biskupských bratrů i u evropské veřejnosti. V této funkci působí pro vzájemné pochopení v evropské církvi na poli duchovní a kulturní jednoty. Jeho vztah k Cáchám roste, když po smrti cášského biskupa Klause Hammerleho (23. ledna 1994) pokračoval v úloze moderátora biskupů, kteří patří k hnutí fokoláre. Shromažďuje pravidelně nejen biskupy katolické církve, což ho vede do Thajska, Egypta, Kamerunu nebo Latinské Ameriky, ale zve na podzimní setkání biskupy různých církví k duchovním, osobním a kulturním výměnám. Tento biskup evropského rozměru je také velkým ekumenikem. Evropa a ekumenismus mu leží na srdci i po tom, co o Velikonoční sobotu, 10. dubna 2010, předal vedení Pražské arcidiecéze svému nástupci Dominiku Dukovi. Co je nejvíc charakteristické ze společných setkání u kardinála Vlka a co je zvláštní v jeho svědectvích? Když jste ho navštívili v arcibiskupském paláci v Praze na Pražském hradě, tak vás jako návštěvníky přijímal přátelsky a s pozornou zdrženlivostí. Pozval vás k malému stolu a byl zcela otevřený pro rozhovor. V otevřenosti volného rozhovoru vystupují zkušenosti a myšlenky velké moudrosti. Potvrzují to i malé citáty z rozhovoru s pražským politologem Rudolfem Kučerou: „Pravda bez Lásky může vést k nespravedlnosti (bezpráví)“ ; “Historie nenávistí ještě není za námi“^. „Evropa neumírá hlady, ale umírá na nedostatek Lásky“ ; Ve vztahu církve a státu „jde o kooperaci dvou nezávislých organizmů“… ze strany církve je důležité pochopit, že je službou, že nechceme řídit a vládnout“; „Nejsme žádné loutky, které Bůh pomocí drátků vede“; „Náboženství nelze předávat skrze informace, ale skrze formaci“; „Evropa není jen geografický pojem, ale je to pojem daleko více filosofický, náboženský a především kulturní“ ; „Jsem hluboce přesvědčen, že Evropa i přes dnešní problémy zůstane křesťanská nebo se stane novou, protože člověk bez identity, to znamená bez lásky jako Božího daru… nemůže žít“.

Takové přesvědčení dosvědčuje profilovanou osobnost evropského prostoru a formátu. Vlastní katoličtí tradicionalisté ho kritizují jako liberálního modernistu. Liberální volnomyšlenkáři ho nazývají konzervativním zpátečníkem. Přes toto současné jeho označování je kardinál Vlk posuzován jako ten, který zaujímal jasnou pozici ve sporných otázkách. To platí uvnitř církve jako i v prostoru mimo ní. Jeho pověst jako biskupa II. Vatikánského koncilu se potvrzuje a měla vliv i na teologické klima na Pražské Karlově univerzitě. Tam tehdy platilo, že Teologická fakulta v 90. letech je baštou tradicionalismu. Zakazovalo se, aby na ní teologii studovali laici. Když ale přišel pokus o zavedení předkoncilního programu pro teologické studium, odvolal kardinál Vlk v roce 2002, po mnoha pokusech najít řešení, odpovědného děkana této fakulty a odebral mu povolení k výuce. Svůj jasný postoj a názor prokázal též, když v roce 2007 ostře kritizoval existenci pravicového extremismu a nepřátelských tendencí. K výročí „Křišťálové noci“, ve výroční den, kdy se uskutečnil pogrom, plánovali tito extremisté pochod židovskou čtvrtí v Praze. Touto bdělostí k nebezpečí antisemitismu protestoval prohlášením proti židovskému nepřátelství z prostoru českých Lefebvrových příznivců a proti zrušení exkomunikace čtyř světících biskupů Pius-Bruderschaft z ledna 2009. Protestoval proti novému postoji proti židovství skrze toto vatikánským koncilem vyloučené společenství. Ve své svobodomyslné přímosti se nikdy kontroverzi s českými politiky nevyhýbal, což připomína protějšek biblických proroků ke králům Izraele. Tak diskutoval o Velikonocích 1997 v české televizi s tehdejším premiérem a dnešním presidentem Václavem Klausem o různých problémech společnosti. V této diskuzi říkal kardinál Vlk: „zanedbali jsme transformaci srdce“. Premiér Klaus odvětil: „neznám žádnou transformaci srdce“ a připojil, že si myslí, že volný obchod sám změní etiku a myšlení společnosti. Jak je to nepravdivé, to nám dokazuje současná hospodářská a finanční krize.

Něco prorockého má také jeho nasazení pro vzájemné pochopení a jednotu mezi církvemi a národy, ale také mezi církví a státem. Ještě v posledních týdnech svého arcibiskupského úřadu si našel čas, aby navštívil Husův rodný dům v Husinci a tím znova potvrdil svou snahu o dobré vztahy mezi církvemi. Na začátku svého arcibiskupského úřadu vytvořil tzv. Husovskou komisi, která měla zhodnotit život a dílo Mistra Jana Husa (1370-1415) jako reformátora, aby těžké historické břímě v mezikonfesionální, ale také v naší vnitřní církvi, mohlo přispět k lepšímu vzájemnému pochopení, a mohlo být zpracováno. Bylo pro něj bolestivé, že již od 50. let doutnající konflikt o vlastnictví pražské katedrály sv. Víta, musel nevyřešen předat svému nástupci. V jednom rozhovoru během pobytu v Jeruzalémě mluvil s odzbrojeným pochopením: „Diecéze bez katedrály je diecéze bez srdce. “ Svatovítský dóm může být pro stát velmi důležitý jako místo korunovací a hrobek českých vladařů“, je sídlem pražských arcibiskupů, ale i „centrem církve“. Se sebevědomím k tomu poznamenává: „Korunovali jsme tu krále. Arcibiskup, který korunuje krále, nemůže být jeho podnájemník.“

Pouť do Jeruzaléma 2010, krátce po předání vedení arcidiecéze svému nástupci, je nepřímým komentářem jak jeho sebepochopení jako kardinála, tak i jako základní pochopení Evropy. Ne bez hrdosti příležitostně odkazuje na to, že pro něj jako kardinála znamená velmi mnoho, že jeho patronátním  kostelem v Římě je kostel sv. Kříže Jeruzalémského. Jeho jeruzalémským pobytem  se mu uzavřel určitý oblouk. Jeruzalém má základní význam pro jeho pochopení Evropy. Vidí Evropu, jak stojí na třech sloupech: na řecké filosofii, na římském právu a křesťanském poselství. Křesťanské poselství má pro něj hebrejský původ, jak bez rozpaků přiznává.  Tak se rozumí, že on jako Evropan vedle Atén a Říma si ctí stejně Jeruzaléma jako základních kořenů Evropy. Středem této kulturní úcty je určitě osobní biskupův vztah k Jeruzalému jako k městu Davidovu, jako k městu utrpení a umučení Ježíše z Nazaretu a jako místo počátku církve při seslání svatého Ducha. Tento kulturní a náboženský pohled je otevřen pro velký prostor a stává se určitě základním pochopením křesťanské víry, která se snaží dosvědčit evangelium jako životní styl vzájemného společenství a pochopení. Společenství a pochopení připomíná a hlavně praktikuje kardinál Vlk zvlášť a důrazně v česko-německých vztazích. Již mnoho let před současným procesem otevření se české veřejnosti, vstoupil do diskuze k důsledkům konce 2. světové války, o osudu sudetských Němců. Říká k tomu, že historické události a důsledky války nejsou dostatečně zpracovány. Tyto nedostatky připisuje mimo jiné také projevům komunismu. Překonání předsudků je pro něj postoj oboustranného odpuštění, uznání pohledu druhé strany.  Pro česko-německé vztahy vyžaduje službu „církve na obou stranách“, které mají probouzet a podporovat připravenost k odpuštění a smíření.  Biskupové obou církví si vyměnili roku 1990 poselství usmířeni. Možná, že tento proces české diskuse je výsledkem jak církevních snah o přijetí  a pochopení na obou stranách ve vztahu obou našich národů, tak i výsledkem návštěvy papeže Benedikta XVI. v září 2009 v České republice. Návštěvu německého papeže prožil kardinál Vlk skoro jako zázrak; v republice, která platí jako velmi sekularizovaná a kde se můžete setkat ještě s protiněmeckými pocity, byl papež všude velmi positivně přijímán… , nejen od věřících, ale i veřejností a i politiky.  Udělení Kulturní ceny Karla IV. prokazuje úctu prvnímu nositeli – osobnosti evropského formátu a úrovně, „muži srdce“, jak ho nazývají katolíci pražské arcidiecéze. Karel IV. by neměl v něm žádného jednoduše poddajného biskupa, ale kněze srdečnosti a rozhodné víry. Pokud by to císař akceptoval, pak by  v biskupovi potkala veličina veličinu. Přejeme kardinálovi Vlkovi ještě dlouhý čas působení ve prospěch společenství mezi lidmi a národy. Tím přejmeme Boží požehnání pro vztahy mezi Cáchami a Prahou a jejich občany.

Hlubokou vděčnost a gratuluji, Vaše Eminence!