Co pro mne znamenal "Stuttgart 2007"

Druhé setkání asi 250 nových církevních hnutí větších či menších různých církví – bylo o minulém víkendu velkou evropskou událostí, která vzbudila značnou pozornost veřejných médií většiny evropských zemí, zainteresovaných na hledání cest do budoucnosti, ke sjednocení.

Konalo se pod heslem „Společně pro Evropu“. Na rádiu Proglas i v TV Noe bylo o průběhu referováno.

Jako účastník prvního i druhého setkání se chci rozdělit o svůj zážitek, dojem či zkušenost.

Jsem přesvědčen, že jsem zažil zázrak ve vlastním slova smyslu, nejen nějaké nadšení většinou mladých lidí nebo některých dynamických charismaticky orientovaných lidí. Jsem spíše realisticky založený člověk, ale… zažil jsem opravdový zázrak. Zahlédl jsem, že se konkrétně naplňuje Ježíšova modlitba k Otci před jeho smrtí na kříži, Ježíšova závěť „aby všichni byli jedno“.

Před čtyřiceti lety jsem uvěřil v možnost jednoty tak, jak za ni Ježíš prosil. Netušil jsem, že se mohu dožít takové události, kdy představitelé odlišných hnutí z různých církví budou schopni úzce spolupracovat a připravit logisticky velmi obtížný program tak velkého setkání a také ho společně realizovat. Zahlédl jsem, že charisma jednoty Chiary Lubichové, založené na Ježíšově prosbě za jednotu, aniž by nějak zvlášť dominantně vystupovalo, pronikalo všechna hnutí. Opravdu viditelný zázrak konkrétní jednoty! Zvláště u tzv. evangelikálních „svobodných církví“, které se vyznačují tím, že příliš nepřijímají různé struktury a členění, ani hierarchii – těm právě záleželo na tom, aby na setkání byli přítomni i členové hierarchie ostatních církví. Jejich úsilí o vzájemnou jednotu v lásce, aby byl Ježíš zmrtvýchvstalý uprostřed nás – to mě silně oslovovalo… A schopnost se spolu v jednotě modlit – byla také neklamným znamením jednoty. Zahlédl jsem vzájemnou radost z úspěchů druhých hnutí.

Tato zkušenost mě zcela naplnila nadějí, že Ježíšovo slovo je účinné, poněvadž za ním stojí on, živý zmrtvýchvstalý Kristus a že se tedy naplní i to, co zatím ještě čeká…

Druhá věc, která mě velice oslovila, byla skutečnost, že hnutí takto sjednocená byla schopna „vyjít ze sebe“, z pouze náboženského – i když ekumenického – rámce a vstoupit do opravdového dialogu se společností. Prostě nést zkušenost jednoty vyrostlé silou vzájemné lásky a odpuštění také společnosti, ve které žijeme; dát jí naději, že jednota je možná, i když před námi stojí mnoho překážek, že je možná i silou odpuštění a smíření, silou lásky, která je schopná řešit i nejtěžší otázky.

Překvapil mě zájem a účast politiků na této velké události. Nejen poslali svá poselství, ale řada jich byla přítomná i osobně. Vzájemné přiblížení, poznání, dialog se projevil zvláště v poslední den setkání, který byl k tomu určen. Velice jsem obdivoval to, co shodně zaznívalo z úst na obou stranách: vzájemně se potřebujeme – hnutí, církev potřebuje společnost a společnost nutně potřebuje církev. Spolupráce obou stran je nutná k dosažení jednoty a k naplnění reálných snah o dobro pro společnost. Bylo cítit názor, že bez hodnot nelze jít kupředu. Dva světy, které se respektují, se setkaly.

Tolik jsem si přál, aby tuto novou perspektivní atmosféru mohli zažít naši politici, aby zakusili naději, že cesta kupředu se otevírá ve vzájemné kooperaci. Malou útěchou byla, že byla přítomná alespoň malá skupinka našich politiků.

kardinál Miloslav Vlk